Nejen tanečnice: Josephine Bakerová bojovala proti nacistům, adoptovala 12 dětí a měla nahradit Martina Kinga
Ačkoliv je Josephine Bakerová známá především jako tanečnice a jedna z největších femme fatale 20. století, dokázala toho během svého života daleko víc. Symbol nezlomnosti a hrdosti představuje především pro generace afroamerických žen. Sto let před Angelinou Jolie ale také adoptovala dvanáct dětí různých národností a stala se jedinou Američankou, kterou poté, co zemřela, Francouzi uctili jednadvaceti čestnými salvami.
Narodila se jako Freda Josephine McDonaldová v roce 1906 v missourském St. Louis do nepříliš utěšených rodinných poměrů. Otec, který vystupoval jako kabaretní bubeník, rodinu brzo po narození Josephine opustil, matka se znovu vdala a porodila další tři děti. Kvůli nedostatku peněz musela dívka začít pracovat již v osmi letech.
V domech bohatých jižanů uklízela a starala se o děti, přičemž jí bylo často kladeno na srdce, aby je nelíbala. Už ve třinácti utekla z domu a začala pracovat jako servírka v baru Old Chauffer’s Club. Tady také poznala svého prvního manžela, se kterým ale vydržela pouze několik týdnů.
Provdala se pak ještě třikrát. Manžel č. 2 William Baker figuroval v životě Josephine mezi lety 1921 a 1925. Po rozvodu si nechala jeho příjmení. Kariéru tanečnice začala na začátku 20. let vysupováním na ulicích a v klubech. Netrvalo to ale dlouho a Josephine začala objíždět Ameriku s komediálními čísly. Už v roce 1923 vystupovala v New Yorku na Broadwayi.
Přestože její hvězda stoupala, nikdy se nepřestávala setkávat s rasismem. Kvůli barvě pleti bylo ve své době zrušeno nespočet představení. Josephine se proto rozhodla pro radikální změnu – opuštění rodné země a stěhování do Francie. „Uvědomila jsem si, že žiju v zemi, kde se bojím být černoškou. Byla to země pro bělochy, ne černochy. Měla jsem pocit, že se ve Státech dusím. Mnoho z nás odešlo, ne protože jsme chtěli, ale protože jsme to už nemohli vydržet.“
Francie Josephine osvobodila. Díky angažmá v Théâtre des Champs-Elysées a později v La Folie du Jour se stala jednou z nejznámějších umělkyň své doby. Její sukně z šestnácti banánů se stala ikonickou. Ve 30. letech si zahrála také ve filmu.
Během druhé světové války se ve Francii zapojila do odboje. Pro spojenecké jednotky vystupovala na Blízkém východě a v Africe. Mezitím pašovala tajné zprávy. Po válce byla ve Francii vyznamenána medailí za zásluhy.
Nejzajímavější období v životě Bakerové začalo ale až na konci 40. let. S manželem č. 4 Jo Bouillonem postupně adoptovali dvanáct dětí ze všech koutů světa. „Duhový kmen“, jak dětem říkala, s sebou Bakerová brala na většinu svých cest, stejně jako svá zvířata – milovaného geparda Chiquitu, kozu Toutoute a prasátko Alberta.
V 50. letech se Josephine začala výrazně angažovat v Afroamerickém hnutí za občanská práva. Účastnila se většiny bojkotů a demonstrací proti segregaci. V roce 1963 šla během slavného washingtonského pochodu vedle Martina Luthera Kinga a byla jedinou oficiální řečnicí. Po Kingově zavraždění Josephine oslovila vůdcova manželka Coretta s nabídkou převzetí Kingovy pozice v hnutí. Po dlouhém přemýšlení však Bakerová pozici kvůli svým dětem nepřijala.
Dva roky před smrtí si splnila svůj sen, když vystoupila v Carnegie Hall. Nekonečný aplaus nadšených Američanů ji po letech boje za zrovnoprávnění Afroameričanů rozplakal. Zemřela v roce 1975 v Paříži. Pohřebního průvodu se účastnilo na dvacet tisíc lidí a jako jediné Američance v dějinách Francie se jí dostalo pocty jednadvaceti čestných salv.
