Když v Praze hořely tanky. Podívejte se na unikátní barevné fotky sovětské okupace
Pan Jiří Chrastil se narodil v roce 1941. Celý život pracoval jako strojní inženýr. V roce 1968 sehnal tehdy vzácný barevný film AGFA, který si šetřil na zvláštní příležitosti. Z 36 políček jich pár vyfotil na dovolené, pár na letenské pláni. Dvanáct jich zbylo. A právě oněch 12 prázdných okýnek zaplnil vpád vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna na území Československa. Jeho vzpomínky na onen divoký den najdete ve videu, skvělé barevné fotky poté v naší galerii. Podívejte se!
A takto na osudný 21. srpen roku 1968 vzpomíná sám Jiří Chrastil:
Nezvyklý hukot a oznámení v rádiu, že jsme přepadeni, mě vyhnaly 20. srpna v noci ven. Bydlel jsem tenkrát s rodinou na Vinohradech ve Varšavské ulici. Nad Prahou letělo jedno letadlo za druhým. Protože jsem se krátce předtím vrátil z vojny v Milovicích, poznal jsem dvoumotorové bombardéry Il-28. Zažil jsem totiž cvičení Varšavské smlouvy, které probíhalo těsně před okupací. Samozřejmě jsem netušil, že k něčemu takovému dojde. Cvičení se konala běžně, bylo ale trochu divné, že byla tak velkého rozsahu. Až později jsem se dozvěděl, že si Sověti chtěli obhlédnout terén a označit místa, odkud řídit okupaci. Na začátku července měli vojáci odejít, ale zůstávali, tvořili vlastně předvoj okupace.
Jenže když jsem koukal v noci na tu oblohu, netušil jsem, co se vlastně stalo. Možná jsem spíše jako většina národa nechtěl vědět. Prožívali jsme ohromnou euforii ze změn; politický vývoj se měnil, ale s vědomím, že komunisté tu budou pořád.
Barevný film byl v roce 1968 velikou vzácností. Když člověk chtěl odjet na dovolenou, tak musel filmy shánět dlouhou dobu předtím, stále se chodit ptát do krámu, kdy je přivezou. Že jsem měl u sebe film zn. Agfa, který tehdy patřil mezi ty lepší, byla veliká náhoda. V červenci 1968 jsem byl fotit na Letenské pláni vypuštění balónu s leteckou poštou, jež se konalo u příležitosti Světové výstavy poštovních známek PRAGA 1968. A nějaké prázdné snímky mi zbyly.
Hned ráno 21. srpna jsem šel na Václavské náměstí. Tam už stály tanky, obrněné transportéry, všude plno vojáků. Lidi kolem nich stáli, diskutovali s nimi. Pak se tanky začaly s motory na plné obrátky točit a snažily se zadýmit celý prostor. Vojáci stříleli lidem nad hlavy. To už mi bylo dost ouzko.
Vrátil jsem se domů pro fotoaparát Etareta – jeden z prvních přístrojů na kinofilm. Začal jsem fotit hned na náměstí Míru. Tam jsem uviděl regulovčíky, jak hledají cestu, protože všechny cedule s názvy ulic už byly strhané nebo zamalované. Pamatuji si ještě, jak se ptali na rozhlas a národní výbor kolemjdoucích, ale nikdo jim neodpovídal.
Pak jsem dorazil na Vinohradskou třídu. Tam už bylo velké srocení lidí. Dostal jsem se pod barikádu – mám dojem, že jeden autobus stál v Italské ulici a další s několika nákladními vozy na Vinohradské. A do nich najížděly ty obrněné transportéry a potom i tanky. Obdivoval jsem naše kluky, již stáli s vlajkou na střeše autobusu i v době, kdy na ně začali ti šílenci najíždět.
Flegmatičnost těch vojáků byla neuvěřitelná. Okolo spousta lidí, kteří jim nadávali, snažili se jim vysvětlit, že ty řeči o tzv. kontrarevoluci jsou nesmysl. Oni jen tupě zírali a drželi nabité samopaly.
Z protržených nádrží začala vytékat nafta a kolejemi tekla dolů. Později chytla. O ulici níž, na rohu Vinohradské a Balbínovy, hořel tank. Zrovna se tam vraceli nějací kluci z horolezeckého výletu a cepíny prosekli tanku nádrže. Někdo do rozlité nafty hodil zapálený hadr. Z tanku vylezl voják s dekou, myslel si, že oheň uhasí, jenže deka nasákla naftou a hořet začalo všechno.
Film mi došel. Na Václavském náměstí jsem ale zůstal až do odpoledne, pak se začalo střílet. Některé salvy mířily na Muzeum.
Když jsem se vracel domů, míjel jsem nad Muzeem na rohu Vinohradské malý krámek, v němž se prodávaly obrazy. Byl celý rozstřílený. A vedle ve vchodu do domu leželi dva kluci. Myslel jsem si, že jsou jen ranění, ale byli oba bezvládní, zakrvácení na hlavě a na hrudi. Sešlo se nás u nich víc. Také nějaký doktor, snažil se jim pomoct. Zavolali jsme záchranku. Snad přežili.
Barevný film jsem jako černobílý nemohl vyvolat doma v koupelně, a tak jsem jej odnesl do Fotochemy. Nenapadlo mě, že by to mohlo být nebezpečné. Fotky jsem stihl vyzvednout včas.
