Druhá bitva na Marně: 18. července 1918 nastal definitivní přelom v tažení na západní frontě
Za svítání 18. července 1918, náhle a bez dělostřelecké přípravy, vyrazila z lesa Villers-Cotterêts lavina 340 tanků, následovaná šestnácti pěšími divizemi podporovanými 40 letkami. Nenadálý útok kryl palebný val 1500 děl. Začal protiúder francouzské 10. armády generála Charlese Mangina, přezdívaného „řezník“.
Byla to první velká spojenecká protiofenzíva roku 1918. Nazývala se také druhá bitva na Marně či bitva u Soissons. Na Němce v marnském výběžku postupně zaútočilo 23 divizí ve třech francouzských armádách. Kromě zmíněné Manginovy 10. armády udeřila 6. armáda generála Jeana-Marii-Josepha Degoutta a 5. generála Henriho Berthelota. Devátá armáda generála Marii Antoina de Mitryho tvořila zálohu.
Na scénu přicházejí Yankeeové
Údernou sílu Manginovy 10. armády tvořily americká 1. a 2. divize, zatímco šest dalších – 4., 26. a 42. I. sboru generálmajora Huntera Liggetta, přidělené francouzské 6. armádě, a 3., 28. a 32. II. sboru generálmajora Roberta Leeho Bullarda, přidělené 9. armádě – se postupně zúčastnilo spojenecké ofenzívy. Do boje se zapojilo 352 tanků.
Americká 1. divize ztratila během prvních čtyř dnů útoku 1252 padlých a 7113 raněných a nezvěstných, ale zmocnila se 3800 zajatců a 70 děl sedmi oslabených nepřátelských divizí. Americká 2. divize přišla v prvních dvou dnech ofenzívy o 4925 vojáků, získala však 3000 zajatců a 75 děl.
Již první úder „žabožroutů“ zaznamenal fenomenální úspěch. Zmocnili se 12 000 zajatců, 250 děl a 10. armáda hned prvního dne prolomila německá postavení. Nepřítel však záhy přivolal zálohy a protivníkův postup zpomalil. Rovněž se nepodařilo odříznout Němce na marnském výběžku, jejž vyklidili, ovšem s velkými ztrátami, a ustoupili.
Protiúder měl značný dopad na morálku císařské armády. Generál Erich Ludendorff odvolal plánovanou ofenzívu ve Flandrech a francouzský ministerský předseda Georges Clemenceau, zvaný „tygr“, jmenoval na počest skvělého vítězství Ferdinanda Foche maršálem Francie.
Vítězství nevyšlo lacino
Během spojenecké útočné fáze druhé bitvy na Marně (18. července–6. srpna 1918) ztratili Američané 40 353 osob včetně 6992 padlých, Britové ze čtyř nasazených divizí 16 000 vojáků, dvě italské divize 9334, Francouzi 95 165 a 175 tanků a Němci 168 000 mužů, 793 děl a 3723 kulometů. Podařilo se zkrátit frontu.
Započteme-li oběti od 21. března 1918, kdy začala první ze série pěti Ludendorffových ofenzív, převýšily německé ztráty milión mužů, britské dosáhly téměř 450 000 a francouzské skoro půl miliónu.
Pokud zhodnotíme bilanci útočného tažení Spojenců na západní frontě od 18. července do 11. listopadu 1918, dospějeme k následujícím číslům: Němci vyřadili během tohoto období z boje 942 636 vojáků (531 000 francouzských, z toho 110 000 padlých v boji, nezvěstných a zajatých, 35 000 zemřelých v polních zdravotnických zařízeních, 18 000 zemřelých v nemocnicích v zápolí a 368 000 vyklizených do zápolí, a 411 636 britských), kdežto Spojenci si připsali na konto podle Říšského archívu v Postupimi „jen“ 785 733 Němců (78 196 padlých, 347 867 nezvěstných a zajatých a 359 670 raněných). Z nich na francouzsko-belgickém úseku fronty jich vyřadili z boje 414 617 (45 169 padlých, 154 313 nezvěstných a zajatých a 215 135 raněných) a na britsko-portugalském 371 116 (33 027 padlých, 193 554 nezvěstných a zajatých a 144 535 raněných).
Ztracené dokumenty
Je ovšem nezbytné zdůraznit, že výše uvedené údaje byly zveřejněny krátce po uzavření příměří, a jsou tudíž dost neúplné. Při německém ústupu v létě a na podzim 1918 totiž došlo ke ztrátě mnoha dokumentů nemocnic ve Francii, v Belgii, a dokonce i Německu, takže čísla týkající se ztrát za říjen jsou neúplná, hlavně co se týče zemřelých na zranění a nemoci, a za listopad pak chybějí úplně. Stačí připomenout, že tradičně pedantičtí Němci zpřesňovali vlastní ztráty ještě patnáct let po skončení Velké války.
Podle podrobné Zdravotnické zprávy o německé armádě ve světové válce z roku 1934 podlehlo na všech frontách zranění od 2. srpna 1914 do 31. července 1918 úhrnem 289 053 německých vojáků (61 704 u útvarů operující armády, 181 817 v jejích nemocnicích a 45 532 v posádkových záložních nemocnicích) a 123 000 zemřelo na nemoci, z toho 5744 nenadále. Jenže válka pokračovala ještě bezmála tři a půl měsíce a kromě toho i po uzavření příměří umírali těžce ranění a nemocní.
Triumf spojenců
Maršál Foch napsal ve svých Pamětech: Spojenecké armády porazily a zatlačily řadou bojů od druhé poloviny července německé armády, zajaly jim 7990 důstojníků a 355 000 mužů a ukořistily 6215 děl a 38 622 kulometů, číslice, které převyšují všechny cifry, jež až dosud zaznamenala historie a které jsou několikanásobně vyšší než cifry Sedanu. Během bitvy u Sedanu 1. září 1870, tvořící součást prusko-francouzské války, zde Němci zajali obrovské množství francouzských vojáků v čele s císařem Napoleonem III. Debakl u Sedanu vedl k pádu druhého císařství v zemi galského kohouta – pozn. J. Š.) Svými opakovanými údery způsobily spojenecké armády u nepřítele demoralizaci, jež vyvrcholila v odboj.
Winston Churchill uvedl ve třetím dílu své znamenité Světové krize, že ve stejném období se Britové zmocnili 188 700 zajatců a 2840 děl, Francouzi 139 000 zajatců a 1880 děl, Američané 48 800 zajatců a 1424 děl a Belgičané 14 500 zajatců a 474 děl. Spojenci triumfovali a vítězství se blížilo.
