Gettysburg: Jak nejkrvavější bitva rozhodla v červenci 1863 americkou občanskou válku
Prvního ledna 1863, v den, kdy 16. prezident Spojených států a první z řad Republikánské strany Abraham Lincoln vyhlásil Emancipační proklamaci, osvobozující a zrovnoprávňující černochy v USA, čímž zasadil Jihu smrtelnou ránu, se už výrazně projevovala celková převaha Unie v průmyslu, a zejména v lidských zdrojích nad Konfederovanými státy americkými (CSA). Armáda Severu čítala 698 802 vojáky proti 304 015 jižanským.
Váhavého vrchního velitele unionistické armády Josepha Hookera nahradil generál George Gordon Meade, vyznačující se bojovým duchem a toužící svést s vrchním velitelem jižanské armády, velmi obratným a schopným generálem Robertem Edwardem Leem, bitvu co nejdříve.
Místo utkání: Gettysburg
Lee se snažil co nejdříve shromáždit své roztroušené síly, pro což se mu zdálo vhodné pensylvánské městečko Gettysburg. Meade usoudil, že stačí nalézt jednu část nepřítelovy armády a zbytek dorazí po vypuknutí bitvy. Zvolil správný směr na sever, ke Gettysburgu.
Ráno 1. července 1863 se u tohoto do té doby neznámého městečka rozhořela bitva, jež se stala nejkrvavějším střetnutím za celou čtyřletou, beztak nesmírně krvavou občanskou válku Severu proti Jihu a znamenala rozhodující obrat v celém tažení. Proti 88 289 seveřanským vojákům (o počtech vojáků se dlouho vedly spory) s 300 děly stálo jen 70 226 šedokabátníků s 250 děly.
Srážka, jež přerostla v masakr
Bitva zpočátku začala jako pouhá srážka pěších a jezdeckých jednotek Unie se sborem konfederační pěchoty a seveřané si zprvu vedli skvěle. Jižanská infanterie prožívala krušné chvíle. Jenže na bojiště přicházely další a další síly a unionistické pravé křídlo se ocitlo v jednom ohni. Severokarolínský 26. pluk ztratil svého jedenadvacetiletého velitele, plukovníka Henryho Burgwyna, a 587 z 800 důstojníků během půlhodinového boje se Železnou brigádou, jejíž dva pluky ovšem utrpěly pětasedmdesátiprocentní ztráty.
Došlo k prolomení celé bitevní linie seveřanů a oba pěchotní sbory se daly na ústup, kde zaujaly pozice na kopcích jižně od Gettysburgu. V noci dorazil generál Meade s většinou armády. Nazítří se na něj Lee rozhodl udeřit, a to hned na několika místech, proti čemuž protestoval generálporučík James Longstreet, namítající, že na takový útok je protivníkovo postavení příliš silné. Navrhoval obchvatný manévr kolem jeho levého křídla a napadení Meadových jednotek z týlu. Právě toho se Meade obával, avšak to Lee nemohl vědět, a proto realizoval svůj původní záměr. Jižanům se sice skoro podařilo dosáhnout kýženého cíle, nedobyli však dvě klíčové pozice na vyvýšeninách, tvořící páteř protivníkovy obrany.
Pickettův útok
Třetí den přinesl rozhodnutí. Meade očekával Leeho útok na svůj střed, neboť včerejší útoky na křídla ztroskotaly. Hlavní nápor nastal krátce po poledni, kdy po těžké dělostřelecké přípravě vyrazila proti středu seveřanské fronty svěží divize virginských veteránů generála George Picketta, již podpořilo sedm dalších brigád z Pettitgrewovy a Trimbleovy divize. Lee nasadil 159 děl. Obránci čítali 5700 mužů a 111 děl Hancockova sboru. Přes otevřené prostranství postupovali jižané k úpatí kopce, na nějž šplhali v dešti kulek, a třebaže se jim některé soupeřovy pozice podařilo dočasně prolomit, nakonec museli ustoupit.
Pickettův útok vyústil v pohromu, jež se dodnes vyučuje na vojenských školách. Ztráty dosáhly 6555 vojáků z 11 830 – téměř 60 procent! Z toho na Pickettovu divizi připadly oběti ve výši 2655 osob, z toho 498 padlých. Pettitgrewova divize přišla o 2700 mužů včetně 470 padlých a Trimbleova o 885, z toho 255 padlých. Celkové ztráty rebelů se vyšplhaly na 1190 mrtvých a 3350 zajatých, mezi nimiž bylo mnoho raněných. Pickett odepsal všechny tři velitele brigád, osm z třinácti jeho plukovníků padlo a zbytek utrpěl zranění. Naproti tomu modrokabátníci ztratili 2001 padlého, raněného a nezvěstného.
Odtroubeno
Tragický nezdar Pickettova útoku signalizoval konec bitvy. Lee sice ustoupil, ale tak obratně, že neumožnil Meadovi využít vítězství. U Williamsportu překročil po několikadenním čekání na příznivější stav hladiny řeku Potomac. Čtvrtý červenec 1863, kdy se slavilo 87. výročí Deklarace nezávislosti, přinesl další triumf Unie, tentokrát na Mississippi. Seveřanský generál Ulysses Simpson Grant toho dne totiž přijal kapitulaci velitele pevnosti Vicksburg generála Johna Clifforda Pembertona.
Unionisté přišli v bitvě u Gettysburgu, trvající od 1. do 3. července, celkem o 23 049 vojáků včetně 18 generálů a 1561 důstojníků (3155 mrtvých, 14 529 raněných a 5365 nezvěstných či zajatých). Padli generálmajoři J. F. Reynolds a S. K. Zook a brigádní generálové E. J. Farnsworth, S. Vincent a S. Weed.
Jižané dopadli hůře. Generál Lee sice hlásil ztráty ve výši 20 451 vojáků (2592 padlých, 12 709 raněných a 5150 zajatých a nezvěstných), jenže nezapočítával zemřelé na zranění a přesnější studie odhalily tato čísla jako podhodnocená. Spolehlivější údaje Thomase Livermorea v jeho studii Počty a ztráty v občanské válce v Americe 1861–1865, vydané v Bloomingtonu roku 1957, uvádějí souhrnné ztráty Konfederace v bitvě u Gettysburgu ve výši 28 063 vojáků včetně 20 generálů (3903 mrtví, 18 735 raněných a 5425 nezvěstných a zajatých). Padli generálmajor W. Pender a brigádní generálové A. Armistead, W. Barksdale, R. B. Garnett a P. J. Semmes. Na obou stranách tedy bylo vyřazeno z boje 51 112 osob. Spojené státy taková jatka na svém území dosud nepoznaly (zato Evropané by mohli vyprávět!).
Projev, na který se nezapomíná
O čtyři měsíce později u Gettysburgu zasvětili národní hřbitov připomínce přelomové události severoamerických dějin. Při této příležitosti pronesl prezident Lincoln nesmrtelný projev: „Je tomu 87 let, co naši otcové vytvořili na této pevnině nový stát, počatý ve znamení svobody a zasvěcený názoru, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni.
Dnes vedeme velkou občanskou válku, zkoumajíce, zda tento stát, či kterýkoliv stát tak počatý se trvale udrží. Sešli jsme se na slavném bitevním poli té války. Přišli jsme zasvětit část toho pole poslednímu odpočinku těch, kteří tu položili své životy, aby tento stát mohl žít. Patří a sluší se naprosto, abychom tak učinili.
Avšak v širším smyslu my nemůžeme věnovat – my nemůžeme zaslíbit – my nemůžeme zasvětit – tuto půdu. Chrabří muži, živí i mrtví, kteří se tu bili, ji už zasvětili daleko nad naše chabé síly cokoliv přidat či ubrat. Svět sotva zaznamená a sotva si dlouho zapamatuje, co my tu pravíme, svět však nikdy nezapomene, co oni tu vykonali. Je spíše na nás živých zasvětit se zde neskončenému dílu, jež ti, kdo tu bojovali, tak daleko vznešeně dovedli. Je spíš na nás zaslíbit se zde velikému úkolu, který nás očekává – abychom z těchto ctných padlých získali větší oddanost věci, za kterou oni dali poslední plnou míru oddanosti –, a slavně zde rozhodnout, že tito mrtví nezemřeli nadarmo – že tento národ s pomocí boží bude mít nové zrození svobody – a že vláda lidu, z lidu a pro lid nesejde ze světa.“
