Korejská válka skončila patem v červenci 1953. Průběh byl krvavý a brutální z obou stran
Po 37 měsících jedné z nejkrvavějších válek minulého století a páté nejvražednější v dějinách USA, v pondělí 27. července 1953, americký generálporučík William Kelly Harrison a severokorejský generál Nam Il podepsali příměří.
K tomuto datu čítaly síly Korejské lidově demokratické republiky a spřátelené Čínské lidové republiky 1 604 442 vojáků, 3078 polních děl, 8508 minometů a 203 reaktivní minomety, 3563 protitankových a 1871 protiletadlových kanónů, 773 tanků a samohybných děl a 892 letouny, kdežto proti nim stojící ozbrojené síly Korejské republiky, USA a ostatních vojsk OSN 743 600 vojáků, 1950 polních děl, 1660 minometů, 1165 protitankových a 480 protiletadlových kanónů, 1100 tanků a samohybných děl a 1827 letounů.
Až do pádu železné opony ve východním bloku vinili z rozpoutání bratrovražedné války Korejskou republiku autoritářského prezidenta Li Syn-mana (správně I Sung-man), pak se pro změnu stala agresorem KLDR, ovládaná komunisty v čele s Kim Ir-senem. V zájmu spravedlnosti je nutno poznamenat, že proamerický režim Li Syn-mana představám o demokracii zdaleka neodpovídal a existoval proti němu silný vnitřní odpor.
Vláda Korejské republiky tvrdila, že od října 1949 do dubna 1950 její ozbrojené složky usmrtily 4996 komunistických partyzánů, a první americký voják padl u Kesongu, kde o tři roky později začala jednání o příměří, již 14. července 1948.
OSN zasahuje
Rada bezpečnosti Organizace spojených národů díky nepřítomnosti sovětského zástupce označila KLDR za agresora a vyzvala členské státy, aby napadenému poskytly pomoc. Své jednotky vyslalo šestnáct zemí, Dánsko, Indie, Itálie, Norsko a Švédsko poskytly lékařskou podporu.
Ani americké síly, jež přispěchaly na pomoc již 26. července, den před schválením rezoluce Rady bezpečnosti, nedokázaly Korejskou lidovou armádu zastavit a nakonec spolu s Jihokorejci držely jen pusanský perimetr na jihu Korejského poloostrova.
Yankeeům, vždy hrdým na svou technickou převahu, zasadila nepříjemnou ránu jednoznačná převaha severokorejských středních tanků sovětské konstrukce T-34, jež deklasovaly americké lehké tanky M24 Chaffee.
Obrat nastal ve druhé etapě války, kdy se Američané 15.–16. září 1950 vylodili u Inčchonu, čímž protivníka donutili k překotnému ústupu, zčásti dokonce až na území severovýchodní Číny, a 20. října padla metropole KLDR – Pchjongjang.
Na scénu přicházejí lidoví dobrovolníci
Postup vojsk OSN sledovala nelibě Čínská lidová republika a 25. října vyslala do KLDR lidové dobrovolníky pod velením generála Lin Piaa, kteří 1. listopadu přešli do protiútoku a 4. ledna 1951 dobyli jihokorejskou metropoli Soul. Požadavek amerického generála Douglase MacArthura, aby se akce rozšířily i na severovýchodní Čínu a byly nasazeny atomové pumy, ho stál funkci velitele sil OSN, jelikož prezident Harry Truman, obávající se eskalace konfliktu hrozící přerůst v třetí světovou válku, ho odvolal.
Osmá armáda amerického generála Matthewa Ridgwaye dobyla 14. března zpět Soul a zatlačila Číňany za 38. rovnoběžku. Jenže ti v květnu pod velením generála Pcheng Te-chuaje podnikli mohutnou ofenzívu. Desátého července začala nejprve v Kesongu, poté v Pchanmundžomu jednání o příměří, jež komplikovala otázka repatriace severokorejských zajatců. Jak KLDR, tak Korejská republika totiž na dobytém území násilně zařazovaly do svých armád místní obyvatele.
V den zahájení mírových rozhovorů v Kesongu stálo proti 1 341 313 vojákům, 1980 polním dělům, 2912 minometům, 73 reaktivním minometům, 1035 protitankovým a 1028 protiletadlovým kanónům, 361 tankům a samohybným dělům a 588 letounům KLDR a ČLR 505 500 vojáků, 880 polních děl, 1156 minometů, 798 protitankových a 400 protiletadlových kanónů, 820 tanků a samohybných děl a 1595 letounů USA, Korejské republiky a ostatních států OSN.
Křehké příměří
Na základě příměří podepsaného po vleklých, dva roky trvajících jednáních bylo propuštěno 3746 amerických, 8321 jihokorejských, 26 australských, 32 kanadských, po jednom novozélandském a belgickém, devět jihoafrických, 978 britských, 28 kolumbijských, 12 francouzských, po třech řeckých a nizozemských, 41 filipínských a 244 tureckých zajatců (celkem 13 457), dále 75 823 severokorejských a 6670 čínských. Repatriaci původně odmítli 22 604 severokorejští a čínští zajatci, 335 jihokorejských, 23 amerických a jeden britský.
Obě strany se obviňovaly z brutálního zacházení s válečnými zajatci (a obě měly pravdu). Korejská ústřední zpravodajská agentura (KCNA) hlásila, že vojska OSN usmrtila 33 600 zajatých příslušníků Korejské lidové armády, Američané kontrovali, že úmrtnost jejich vojáků v severokorejském zajetí byla procentuálně dokonce vyšší než v japonském za druhé světové války.
Konečný účet podle USA, OSN, Korejské republiky…
Pokus Kim Ir-sena sjednotit Koreu vpádem na jih a sen Li Syn-mana o sjednocení země jitřní svěžesti tažením na sever skončily v podstatě tam, kde začaly – na 38. rovnoběžce –, ovšem s děsivým zpustošením celého poloostrova. Údaje o ztrátách se extrémně liší, a to nejen u tradičně tajnůstkářské KLDR, jež vlastní vojenské ztráty nikdy nepřiznala, ale i u jejího jižního souseda.
Nedůvěru vzbuzují rovněž hlášení vojenského letectva Spojených států (USAF), že usmrtilo a zranilo 184 808 nepřátelských vojáků, a letců amerického námořnictva a námořní pěchoty nárokujících si vyřazení 86 262 protivníků. Jak mohli letci z několikakilometrové výšky s tak záviděníhodnou přesností určit, kolik nepřátel usmrtili a kolik zranili, je záhadou.
Údaje o počtu mrtvých kolísají od dvou do neuvěřitelných a zjevně přehnaných devíti miliónů! Abychom si učinili alespoň přibližnou představu, jak diametrálně se rozcházejí, připomeňme, že podle ministerstva obrany USA KLDR ztratila 620 264 vojáky (214 899 mrtvých, 303 685 raněných a 101 680 nezvěstných), ČLR 909 607 (401 401 mrtvého včetně Maova nejstaršího syna, 486 995 raněných a 21 211 nezvěstných; opět ta záviděníhodná přesnost na jednoho!) a Korejská republika 272 975 (46 812 mrtvých, 159 727 raněných a 66 436 nezvěstných). Podle OSN zahynulo 422 612 čínských, 316 579 severo- a 103 248 jihokorejských vojáků.
Korejská republika vyčíslila v příručce pro anglojazyčné studenty korejštiny ztráty následovně: Armáda Korejské republiky ztratila 621 479 vojáků (137 899 zemřelých v boji, 450 742 raněné, 32 868 nezvěstných a zajatých), vojska OSN 154 881 (40 670 zemřelých v boji, 104 280 raněných, 9931 nezvěstných a zajatých), KLDR úhrnem 520 000 a čínští lidoví dobrovolníci 900 000. Ztráty jihokorejských civilistů dosáhly údajně 990 968 osob (373 599 zemřelých nebo zmasakrovaných, 229 625 raněných, 387 744 unesených a nezvěstných) a severokorejských půldruhého miliónu.
Ztráty vojsk OSN v korejské válce
*Příslušníci ozbrojených sil USA tvořili dvě třetiny vojsk OSN (včetně Korejské republiky). V pozemních silách činil jejich podíl 50,3 %, v námořnictvu 85,9 %, a v letectvu dokonce 93,4 %! Nejvyšší americké vyznamenání – kongresovou Medaili cti – obdrželo za činy vykonané v korejské válce 133 osob (95 posmrtně): 80 příslušníků armády, 42 sboru námořní pěchoty, sedm námořnictva a čtyři letectva.
Zpráva Kongresu USA výslovně vyzdvihovala mimořádnou statečnost příslušníků sboru námořní pěchoty Spojených států (USMC), turecké brigády a kolumbijského praporu, kteří v zajetí nikdy s nepřítelem nekolaborovali, což se bohužel nedalo říci o zajatcích americké pozemní armády, kteří se, zlomeni brutálním zacházením a otřesnými podmínkami, k ne právě zmužilému chování snižovali v natolik velké míře, že se jím zabývaly armádní orgány, a hovořilo se o selhání.
… a podle ČLR, KLDR a Ruska
Patnáctého srpna 1953 vyčíslilo velení čínských lidových dobrovolníků celkové ztráty protivníků na 1 093 839 osob, z toho nejvíce – 667 293 – připadlo na Korejskou republiku, 397 543 na USA a 29 003 na vojska OSN. Čínští lidoví dobrovolníci prý z tohoto počtu vyřadili 718 477 vojáků (671 954 padlých a raněných, 46 088 zajatých a 435 přesvědčili, aby se vzdali), zničili nebo poškodili 2006 tanků, 3165 vozidel, 44 obrněných vozidel, 10 629 letounů, 583 děl, ukořistili 245 tanků, 5256 nákladních automobilů, 51 obrněných vozidel, 11 letounů, 4037 děl a 73 263 ručních palných zbraní.
KLDR se zřejmě i tahle čísla zdála nízká, a tak tvrdila, že vojska OSN a Korejské republiky ztratila 1 567 128 vojáků včetně 405 490 amerických, 12 224 letadel, 3255 tanků a obrněných vozidel, 13 350 nákladních automobilů, 7690 děl, 925 150 ručních palných zbraní a 564 plavidel. O vlastních ztrátách se pochopitelně z „vrozené skromnosti“ vůbec nezmiňuje. Podle údajů z roku 1983 obdrželo titul hrdiny KLDR 533 osob.
V říjnu 2000 při příležitosti 50. výročí zásahu čínských lidových dobrovolníků do korejské války uvádělo Vojenské muzeum v Pekingu, že ztratili 171 669 mrtvých, což je sice hodně, ale mnohem méně, než uvádějí americké odhady, jakož i propočty OSN.
Sovětské ozbrojené síly ztratily v korejské válce podle oficiálního přiznání 315 mrtvých (282 padlé, 12 zemřelých na zranění a 21 na nemoci). Před vypuknutím války zde působilo 4293 sovětských specialistů. Během války sloužilo v sovětském 64. stíhacím leteckém sboru celkem 40 000 osob a v roce 1952 čítal 26 000 vojáků. Zlatou hvězdu hrdiny Sovětského svazu obdrželo za činy vykonané v korejské válce 22 letců. Není sebemenší nadsázkou, řekneme-li, že sovětská letecká podpora, dodávky zbraní a masívní nasazení čínských lidových dobrovolníků zachránily KLDR před jistou porážkou.
Pokud jde o souhrnné oběti korejské války, pravděpodobná se jeví čísla ruského demografa Vadima Viktoroviče Erlichmana, podle jehož díla Ztráty obyvatelstva ve XX. století si vyžádala půl miliónu padlých a zemřelých na zranění, 1,3 miliónu raněných, sto tisíc zemřelých z 350 000 válečných zajatců a tři milióny mrtvých civilistů, z nichž milión zahynul v důsledku válečné činnosti, 700 000 bylo popraveno a zabito a 1,3 miliónu zemřelo následkem hladu a nemocí, úhrnem tedy 3,5 miliónu mrtvých.
Báječní muži na létajících strojích na korejském nebi
Počáteční raketový nástup Korejské lidové armády pomohlo do značné míry zbrzdit americké letectvo, jež záhy získalo absolutní nadvládu. Spolu s čínskými dobrovolníky do bojů posléze zasáhlo i čínské letectvo. Ani to však nestačilo, a proto Sovětský svaz poslal na pomoc těžce zkoušeným Severokorejcům na tehdejší dobu špičkové proudové letouny MiG-15, řízené sovětskými piloty, z nichž někteří měli zkušenosti z Velké vlastenecké války. Až za Gorbačova SSSR přiznal jejich účast, ačkoli o ní nikdo nepochyboval již v průběhu korejské války. Vždyť kde by se severokorejští a čínští letci naučili tak bleskurychle pilotovat nejmodernější letouny?
Popsat leteckou válku nad Koreou by si vyžádalo samostatný zevrubný článek a existují o ní knihy. Naštěstí i u nás se už objevila odborná literatura na toto téma. Tak jako o celé korejské válce, jak jsme ukázali výše, i o její letecké fázi panují značné rozpory. Smysl pro spravedlnost velí přiznat, že za bernou minci nelze nekriticky brát ani americké údaje.
Tak podle počátečních nároků Dálnovýchodního letectva (FEAF) ztratil nepřítel v boji 1020 letounů jistě, 182 pravděpodobně a 1010 poškozených. Tato čísla zahrnovala 839 zničených MiGů-15, 154 pravděpodobně zničené a 919 poškozených. Dalších 1800 letounů vzalo za své při nehodách a z jiných příčin. Letectvo OSN ztratilo nejméně 2866 bojových letounů a spolu s neoperačními ztrátami asi 4000. Z toho Dálnovýchodní letectvo přišlo o 1466, námořnictvo Spojených států (USN) 814, sbor námořní pěchoty Spojených států o 368 a ostatní jednotky o 152, z toho 48 australských Gloster Meteor F-8. Je krajně nepravděpodobné, že by síly OSN ztratily v leteckých bojích jen 147 nebo 173 letounů.
Američané krátce po skončení korejské války tvrdili, že jejich F-86 Sabre sestřelily 802 MiGy-15 při vlastní ztrátě pouhých 58 letounů. Později tento poměr zredukovali na 792 MiGů proti 78 F-86, a časem dokonce na 757 MiGů ku 103 F-86.
Podle sovětských zdrojů sestřelil 64. stíhací letecký sbor 1097 letounů při vlastní ztrátě 335 strojů a 120 letců. Piloti severokorejsko-čínské Spojené letecké armády hlásili sestřelení 271 letounů za cenu 231 MiGů-15/-15bis a 126 letců, což dává úhrn 1368 sestřelů při vlastních ztrátách 566 MiGů a 246 pilotů. Podle aktualizovaných informací vykazovali sovětští letci 52 stíhacích es, Američané 41, Číňané devět až deset a Severokorejci čtyři. (Za eso je pokládán každý letec, který dosáhl alespoň pěti vzdušných vítězství.) Zejména u Číňanů a Severokorejců lze však o pravdivosti těchto tvrzení silně pochybovat.
Dohadování o počtech stíhacích es a výsledcích leteckých bojů ovšem zastírá peklo, jež letecká válka, a to zdaleka ne jen v Koreji, přináší civilistům. Všechny letecké jednotky OSN svrhly na zemi jitřní svěžesti 698 000 tun výbušnin a napalmu. Počet civilních obětí těchto náletů není dodnes vyčíslen, nebude však nadsázkou, odhadneme-li jej na několik set tisíc. Všechna větší města KLDR se proměnila v ruiny, infrastruktura země byla úplně rozvrácena. Právě zkáza způsobená americkým bombardováním severokorejských měst motivovala sovětské stíhače, kteří je bránili, k boji proti někdejším americkým kamarádům ve zbrani z druhé světové války, jak později vzpomínali.
Nadějné vyhlídky
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem lze vítat nedávné oteplení severo- a jihokorejských vztahů, a hlavně průlomové setkání amerického prezidenta Donalda Trumpa se severokorejským vůdcem Kim Čong-unem v Singapuru jako náznak naděje, že v této výbušné oblasti zeměkoule nakonec přece jen zvítězí zdravý rozum a realistické myšlení převáží nad avanturistickými a ukvapenými kroky, jež by měly nedozírné následky a způsobily by apokalypsu nevídaných rozměrů.
