Comeback politruků: Putin vrací armádu do dob SSSR. Kdo jsou vojenští hlídači správné ideologie?
Na základě výnosu prezidenta Ruské federace Vladimira Putina vznikla Hlavní vojenská politická správa, mající dbát na zajištění patřičného morálního a ideologického stavu v armádě, zabezpečení kázně, ale také pečovat o veterány.
Navazuje tak na někdejší Hlavní politickou správu Sovětské armády, zrušenou před sedmadvaceti lety. Novou instituci povede Andrej Kartapolov, bývalý velitel ruských vojsk v Sýrii a exvelitel důležitého Západního vojenského okruhu.
Kto takoj politruk?
Funkce politruků se zrodila na počátku sovětské moci, v letech občanské války a zahraniční intervence v letech 1918 až 1920. Sovětské vedení ne zcela neoprávněně nedůvěřovalo převzatým důstojníkům carské armády, a tak se zrodil političeskij rukovoditěl (politický vedoucí), zkráceně politruk, mající prosazovat v ozbrojených silách železnou vůli komunistické strany a dohlížet, přesněji řečeno donášet na velitele, zvláště pak na ty kádrově nepříliš spolehlivé či jakýmkoli způsobem podezřelé. Politická správa Dělnicko-rolnické rudé armády prošla během krátkého období několika organizačními změnami a přejmenováními. Původní Politická správa DRRA (PURKKA) byla 29. července reorganizována na Hlavní správu politické propagandy Rudé armády (GUPPKA) a po přepadení Sovětského svazu třetí říší 22. června 1941 se 16. července 1941 přejmenovala na Hlavní politickou správu DRRA (GlavPURKKA).
Po druhé světové válce se po vzoru Sovětského svazu politruci objevili rovněž v armádách rodícího se východního bloku. U nás se zapsali do povědomí především jako komičtí pablbové typu kapitána Ořecha ze Švandrlíkových Černých baronů.
Stalinským represím neunikli ani politruci
Ani tato opora komunistické strany v ozbrojených silách se však nevyhnula represím z třicátých let minulého století. Náčelník Politické správy Dělnicko-rolnické rudé armády, armádní komisař 1. stupně Jan Borisovič (též Jakov Cudikovič) Gamarnik, původem žytomyrský Žid, který sympatizoval s maršálem Tuchačevským, po jeho zatčení v roce 1937 raději spáchal sebevraždu, aby unikl stejnému osudu. Jeho nástupce Smirnova zatkli a v roce 1939 zastřelili. Koncem tragického roku 1937 se stal náčelníkem Politické správy Dělnicko-rolnické rudé armády s hodností armádního komisaře 2. stupně oděský rodák Lev Zacharovič Mechlis, pocházející ze židovské rodiny (židovský původ obou hlavních politruků zdůrazňujeme záměrně, nikoli hnáni primitivním antisemitismem; ctěný čtenář se brzy dozví proč), na nějž nepříliš nadšeně vzpomínal Ludvík Svoboda ve svých pamětech Cestami života.
Psí oddanost a trvalá lstivost
Vesměs negativně Mechlise hodnotili četní sovětští vojenští, političtí i kulturní představitelé. Zvláště ho nesnášel maršál Georgij Konstantinovič Žukov, který ovšem politruky obecně nemiloval. Mechlise využívali za občanské války jako politického komisaře, kde poprvé ukázal své organizační schopnosti, zároveň však až nemístnou tvrdost, hraničící s krutostí. „Bolševická tvrdost“ ve skutečnosti často maskovala kolosální neschopnost a na její uplatňování doplatily tisíce nevinných lidí.
V roce 1920 se Lev Zacharovič u Jihozápadního frontu poprvé setkal se Stalinem, jemuž kromě Mechlisovy vpravdě bolševické tvrdosti a důslednosti imponovala jeho naprostá loajalita. Mechlisův životopisec Jurij Rubcov napsal, že vskutku psí oddanost vůdci, trvalá lstivost a skvělá znalost všech pák kremelského mechanismu mu umožnily i přes několik menších kariérních propadů udržet se v okruhu nejvyšších představitelů SSSR až do konce života. Lev Zacharovič měl velký podíl na čistkách ve velitelském sboru v letech 1937 až 1938, jež mu vysloužily upřímnou nenávist mnoha profesionálních vojáků.
„Nositele židobolševického světového názoru likvidovat!“
Šestnáct dní před přepadením Sovětského svazu nacistickým Německem, 6. června 1941, říšský kancléř Adolf Hitler vydal rozkaz o komisařích (Richtlinien für die Behandlung politischer Kommissare), podle něhož měli být zajatí politruci coby zosobnění obrazu nepřítele a nositelé židobolševického světového názoru popravováni. Ačkoli část velitelů Wehrmachtu, jež tento obludný rozkaz, nemající v dějinách obdoby, chápala jako odporující cti německého důstojníka a ignorovala ho, podle různých odhadů jeho vydání nepřežilo zhruba až deset tisíc politruků. Němci na propagandistických letácích často zpodobňovali komisaře Rudé armády jako zrůdy s nezaměnitelnými židovskými rysy. Führer nakonec rozkaz o komisařích v květnu 1942 odvolal.
Dlužno podotknout, že část rudoarmějců politruky natolik nenáviděla, že je v zajetí ochotně vydávala Němcům na jistou smrt.
Přespříliš střelbychtiví politruci
Po pádu Rostova zazněl v úvodníku Pravdy z 30. července 1942 čtyřikrát výraz „železná kázeň“. Armádní deník Krasnaja zvezda se téhož dne vyjádřil ještě konkrétněji: Ten, kdo nedodržuje řád a disciplínu, je zrádce a musí být nemilosrdně zničen a pokračoval v rozvíjení myšlenky: Teď není čas, aby se nějaký zbabělec nebo zrádce mohl spoléhat na milost. Každý důstojník a politický pracovník má moc udělenou mu státem postarat se o to, aby se byť jen pomyšlení na ústup bez rozkazu stalo nemožným... Ani krok zpátky: takový je rozkaz vlasti, rozkaz našeho vůdce a generála, soudruha Stalina.
Jenže, jak píše Alexander Werth ve své znamenité knize Od paktu po Stalingrad,někteří komisaři Rudé armády zašli v následujících týdnech při uplatňování nových pravidel „železné kázně“ o „zrádcích“ a „zbabělcích“ podle všeho příliš daleko. Jinak si není možné vysvětlit mimořádný úvodník Krasné zvezdy z 9. srpna, který zdůrazňoval, že je třeba přece jen odlišit nepolepšitelné zbabělce od lidí, kteří na chvilku ztratili nervy.
Vojenský komisař (říká výnos prezídia Nejvyššího sovětu) je v Rudé armádě zástupcem strany a vlády a nese spolu s velitelem plnou odpovědnost za splnění vojenských úkolů a... za odhodlání bojovat do poslední kapky krve... Když vidíte, že máte před sebou jednoznačného nepřítele anebo defétistu, zbabělce či panikáře... potom nemá význam ztrácet čas nějakou propagandou nebo přesvědčováním. Na zrádce musíte se železnou pěstí. Ale někdy se setkáte s lidmi, jež je na čas třeba podpořit, a potom se pevně vzchopí...
Úvodník zřejmě varoval střelbychtivé komisaře ochotné zabít všechny „zbabělce“.
Druhá část úvodníku signalizovala nadcházející zrušení komisařů v jejich dosavadní funkci a jasně sdělovala, že „udělování trestů není komisařovou hlavní úlohou a že to ve skutečnosti vůbec není jeho posláním, ale že je to velitelovou úlohou; komisařovou hlavní úlohou je agitace a bolševické přesvědčování“. Komisaři se obecně vyznačovali větší tvrdostí a přísností než velitelé, a zvláště kvůli bezhlavému střílení „zrádců“ mezi nimi a komandiry docházelo ke konfliktům.
Dokonce ani politruci nebyli černobílí
Z výše uvedeného lze stěží očekávat, že by normálně myslící a uvažující lidé chovali k politrukům nějakou náklonnost. Přesto je v rámci komplexnějšího pojetí dané problematiky vhodné zmínit alespoň některá fakta, na něž se rádo zapomíná. K politrukům patřil vedle různých kreatur také komisař roty Vasilij Georgijevič Kločkov, jehož slova pronesená během bitvy o Moskvu: „Rusko je veliké, ale ustoupit není kam, za námi je Moskva!“ těsně před tím, než se 16. Listopadu 1941 vrhl se svazkem granátů pod německý tank, za což posmrtně obdržel titul hrdiny Sovětského svazu, obletěla celou zemi a znamenala velkou morální vzpruhu. A to bez ohledu na to, jestli je propaganda poněkud nepřikrášlila. Podobných, třebaže méně známých a citovaných případů by se našlo víc.
Podle statistické studie Rusko a SSSR ve válkách XX. století, vydané v Moskvě roku 2001, činily trvalé ztráty generálů a důstojníků sovětských ozbrojených sil zaujímajících za Velké vlastenecké války funkce politruků 99 734 osob (57 608 zahynulých a zemřelých a 42 126 nezvěstných a zajatých). To představuje 9,7 % z celkového počtu neuvěřitelného 1 023 088 trvale ztracených generálů a důstojníků (631 003 zahynulí a zemřelí a 392 085 nezvěstných a zajatých), čímž tato kategorie zaujala druhé místo po generálech a důstojnících ve velitelských funkcích.
Byli mezi nimi dva sboroví (A. S. Nikolajev a F. A. Semjonovskij) a pět divizních komisařů (I. V. Zujev, D. A. Lestěv, J. P. Rykov, I. P. Šeklanov a A. M. Šustin), z nichž jeden zahynul v boji, jeden v zajetí, dva podlehli zraněním a tři zůstali nezvěstní. Podle funkcí dva byli členy vojenských rad frontů, tři členy vojenských rad armád, jeden zastával post náčelníka politického oddělení armády a jeden zástupce velitele divize pro věci politické.
Za zamyšlení tato fakta určitě stojí.
