Akce Jizerka: Tři stovky policajtů zmasakrovaly skautský tábor. Může někdo ještě hájit komunismus?
Před pár dny jsme si připomněli výročí jedné z odporných bolševických akcí, takzvané akce Jizerka. Tři stovky policajtů rozstřílely skautský tábor. Skutečně může ještě dnes někdo hájit takový režim?
Sedm dospívajících skautů ze Železného Brodu se po únoru 1948, kdy pozorovali utužování poměrů kolem sebe, rozhodlo odejít ze své vlasti a žít ve svobodě, bez komunistického diktátu.
Utéct chtěli přes Jizerské hory, kde je 24. července 1949 na úbočí Vlašského hřebene obklíčilo snad až tři sta policajtů, kteří nad ránem začali střílet do jejich stanů. Ačkoli někteří mladí skauti na útěku měli pistole (jako v období po válce kdekdo), bránil se jen jeden.
Esenbáci přitom nerozlišovali, pálili ze svých zbraní jako zběsilí – i do těch, kdo už jen bezbranně leželi na zemi. Výsledek byl otřesný – dva zastřelení, ostatní zranění; jeden odsouzený na dvacet let, dva na deset, třináct lidí, kteří skauty na útěku podporovali, dostalo až osmileté tresty, jež si odpykali na uranu.
Zcela zvráceným pak celý případ činí to, že je nejvýš pravděpodobné, že jednu z klíčových úloh sehrál agent-provokatér StB mezi skauty. Mladé životy tak vyhasly a další byly zničeny jen kvůli estébácké hře, snaze zastrašit společnost při zneužití odvěké touhy lidí po svobodě.
Totalita skauty nesnáší
Nešlo přitom o izolovanou, náhodnou událost. Legendární prorocké heslo zakladatele českého skautingu A. B. Svojsíka z třicátých let: „Totalita vylučuje skauting, skauting vylučuje totalitu“ došlo vrchovatě svého naplnění. Skauty nesnáší každá totalita – vždyť jen u nás byli skauti zakazováni vždy do dvou let po jejím nastolení: v roce 1940, 1950 a 1970. Komunisté byli (nejen) v tomto směru ještě důslednější než nacisté – likvidovali skautské myšlenky i s jejich nositeli, jak před časem trefně poznamenal jeden z přeživších účastníků masakru v Jizerských horách – Radomil Raja.
Zabíjení, bití, mučení
Co s Jizerkou dnes, po dlouhých desetiletích? Skutečně může někdo hájit režim, který vyprovokuje útěk a pak pošle svou policii, aby obklíčila partu kluků toužících po svobodě a vystřílela do nich celé zásobníky? Nešlo přitom o náhodnou deformaci.
Při hodnocení režimu se nezaměřujme na jeho nejvznešenější ideje, ale na nejnižší úroveň – a tam, v komunistickém Československu, můžeme studovat statisíce konkrétních událostí a případů, z nichž vidíme, že komunismus nebyl čistým esoterickým učením o osvobození, ale ve skutečnosti znamenal zabíjení, bití, mučení, krádeže, ponižování. A ne, nešlo jen o deformaci z počátků, z doby upevňování komunistické moci. Se zabíjením a organizovanými estébáckými akcemi se setkáváme po celé neblahé čtyřicetiletí.
Sloužili Zlému
Dobře, mnohé víme. Ptejme se dál: Jak se asi cítili esenbáci střílející do osmnáctiletých kluků? A co ti, kdo mezi nimi připravovali ďábelské provokace? Anebo ti, kdo z nejrůznějších pozic šikanovali skauty, orly, sokoly, sedláky, živnostníky, katolíky a mnohé další? Měli z toho konflikt ve svém svědomí, nebo (pravděpodobněji) cítili sadistické uspokojení?
Kde se vzaly statisíce ochotných (ne přinucených) komunistických pohůnků – estébáků, esenbáků, úředníků, členů akčních výborů či prověrkových komisí? A co dělají a co si myslí dnes, pokud tedy nesedí ve Strakově akademii? Kolik z nich si bylo později třeba alespoň uvnitř svého svědomí schopno přiznat, že sloužili Zlému? Kolik z nich studem zaplakalo a toužilo po odpuštění? A kolik z nich se naopak za všechny své hrůzné činy nikdy nezastydělo a jen vztekle prskalo na ty, kdo jim jejich ostudnou minulost připomínali?
Je ostudné, že naše polistopadové soudnictví neumělo dostát jedné ze základních funkcí státu a nepotrestalo všechny původce a vykonavatele bolševických zločinů.
Až budeme schopni pochopit mechanismus zrodu a udržování společenského zla, budeme o krok blíže jeho prevenci. Do té doby bychom měli alespoň vědět, že snaha uskutečnit vznešené ideje společenské rovnosti končívá vždy zvrácenými hrami s jednotlivci či celými národy.
Autor je skaut, politolog a historik.
