Vzpomínky na Srpen 68: Že to není hra, jsme my, předškoláci, více cítili, než tomu rozuměli
Ta noc z úterka 20. na středu 21. srpna 1968 skutečně nebyla krátká. Čtenáři Reflexu se podělili o své vzpomínky na předvečer okupace a následující první kritické okamžiky. Co zrovna dělali, když se TO dozvěděli? Cizí vojska vpadla do dětských prázdninových dnů, do výletu v Paříži, výročí svatby, do kasáren či k táboráku. Vše se rázem změnilo. Na dlouhých jedenadvacet let.
Okupanti, jděte domů
Byl jsem na dovolené z „výkonu základní vojenské služby“ doma, v Opavě. V pondělí 19. 8. 1968 bylo v Domě kultury v Opavě setkání občanů s představiteli města a strany „Z očí do očí“. Názory, výstupy lidí, stížnosti atd. – vše se nahrávalo. Většině lidí šlo o politiku, o změny. Také jsem hovořil, byl jsem v civilu, své jméno jsem odmítl říct, protože jsem „sloužil“ v Kutné Hoře (VÚ 2483, podléhající ministerstvu vnitra) a jezdili jsme pravidelně do Prahy brigádničit o sobotách a nedělích na strahovských kolejích. Díky tomu jsme chodili večer do centra, kde „to žilo“, na Národní, Na Příkopě, kde neustále vznikaly neorganizované hloučky lidí, v nichž se debatovalo, kam přicházely známé osobnosti (Kohout, Vaculík, snad i Mlynář a už nevím, koho jsem tam ještě viděl a slyšel…). Takže jsem, byl „otrkán“.
Ještě si vzpomínám, že po návratu naší „stranické a vládní delegace“ z Čierné nad Tisou se konala spontánní demonstrace na „Staromáku“, kde bylo plno a kde se podporovalo naše vedení pod heslem Jsme s vámi, buďte s námi! Zúčastnil jsem se i já a celý rozklepaný hovořil na mikrofon, přímo na soše Jana Husa k desetitisícům lidí: „Vojáci jsme s lidem, náš útvar MV určený pro Prahu má stejné názory jako já.“
Ve středu ráno 21. 8. se probudím a pode mnou, na Olomoucké ulici kde jsem bydlel, byla kolona polských vojenských náklaďáků… Ale nic se nedělo. Bylo jasné, že v Opavě bude mrtvo, jel jsem vlakem do Ostravy, kde jsem očekával, že bude živěji a mohu něco zažít.
V centru Prahy, u Nové radnice, stály sovětské tanky a obrněné transportéry, davy, tisíce lidí. Chlapi seděli na zemi před tanky. Některé tanky měly spuštěné motory, naši chlapi jim ucpávali výfuky. Z Radnice se tlampači nepravidelně ozývalo, že „se máme uklidnit, že se jedná o tom, aby armáda opustila centrum…“ Najednou z radnice vyšel sovětský voják se samopalem a několik z nás se na něj vrhlo a chtěli jsme mu samopal vytrhnout. Dodnes nepochopím, jak jej dokázal udržet – přesně vím, že měl pevnou pažbu, držel jej na řemen. Žasnu, že v té vřavě a rvačce nezačal střílet (do vzduchu).
Večer jsem se vrátil vlakem zpět do Opavy, někde u opravovaného domu jsem sehnal vápno a na křižovatce Olomoucké/Lidické jsem napsal: „Okupanti, jděte domů“ a „Za Dubčeka, za Svobodu“!
Za dva dny mi končila dovolená, v Opavě se nic nedělo, tak jsem se znovu rozhodl vrátit se do Prahy. Na Václavském náměstí byly sovětské tanky, transportéry a davy lidí, zejména mladých, většinou kluků a mužů. A protože ve škole jsme se všichni učili jen rusky, tak jsme těm, většinou vyplašeným ubožákům v polních uniformách, vysvětlovali (pa russki), že „chceme socialismus, ale lepší, že tady žádná kontrarevoluce není“. Mnozí z nich říkali, že si mysleli, že letí do Izraele, ale ostatní většinou dobře věděli, kde jsou. 23. 8. jsem se již hlásil v kasárnách v Kutné Hoře.
Po týdnu, po návratu unesené delegace ÚV KSČ a podpisu Moskevských protokolů jsme se do Prahy coby vojáci zase vrátili a jezdili ve dvojicích hlídkovat. „Hlídali“ jsme 24 hodin tajné telefonní ústředny (byly pro ÚV KSČ a vládu), „hlídal“ jsem také v ČTK u Václavského náměstí. Měli jsme sice samopal + dvě sumky po třiceti nábojích, ale měli jsme přísný rozkaz případnou palbu opětovat. Strach jsem zažil jen jednou, když jsem se vracel z oběda poblíž Domu umělců a najednou se v pusté ulici za mnou objevil sovětský voják, který „natáhl samopal“. Co teď? Ano, měl jsem strach – začne střílet, udělá ze mě řešeto? Dlouhá ulice, školní budovy, žádné dveře, není se kam ukrýt. Opravdu, těžknou vám nohy a nevíte co dělat. Konečně, asi po 150 metrech výklenek – počkal jsem, voják přešel, ještě se na mě podíval a šel…
Jiří Balhar, Opava
Jako většina mých vrstevníků jsem byl v letním pionýrském táboře. Pro nás Plzeňáky to byl Zelený Háj, Holubí Kout nebo Karolina Dolina, nevím už přesně, ve kterém. Někdy nás dávali rodičové i do dvou v jednom létě, aby si od nás odpočinuli. Všechny mi splývají v jeden velký branný závod, noční stráže, závody na lodích, diplomy, medaile, noví kamarádi... Nezapomenu ale na ten pekelný rachot nekonečné kolony tanků valících se srpnovou nocí, na vystrašené praktikanty a smrtelně vážné vedoucí. Že to nebyla hra, to jsme my, předškoláci, více cítili, než abychom tomu rozuměli. Druhý den se nás snažili kontaktovat ustaraní rodiče, což v dobách dlouho před mobilními telefony nemohlo být vůbec lehké.
Ivan Lehečka
Ivan Lehečka
