Vzpomínky na Srpen 68: Každý se ptal, je to válka? Bylo to horší, nebránili jsme se. Celých dvacet let!
Ta noc z úterka 20. na středu 21. srpna 1968 skutečně nebyla krátká. Čtenáři Reflexu se podělili o své vzpomínky na předvečer okupace a následující první kritické okamžiky. Co zrovna dělali, když se TO dozvěděli? Cizí vojska vpadla do dětských prázdninových dnů, do výletu v Paříži, výročí svatby, do kasáren či k táboráku. Vše se rázem změnilo. Na dlouhých jedenadvacet let.
Ten výraz v obličeji nikdy nezapomenu
Rok 1968 začal náramně. Dovršil jsem 18 let, složil maturitu a v srpnu odjel na skautský vodácký tábor, který se konal na Vltavě mezi Soumarským mostem a Lipnem. Večer 20. srpna jsme tábořili na Volarské louce v místě, které dnes je už k těmto účelům zapovězené. Krásný letní den, pouze vzdálené hřmění v noci předvídalo budoucí události. Ráno 21. 8. odjel jeden z vedoucích pro své auto, protože se přitížilo jeho malému synovi. Na výraz obličeje po jeho návratu nikdy nezapomenu. V první moment jsme se domnívali, že se stalo něco s jeho synem. On nás však seznámil s krutou skutečností – okupací naší vlasti. V ten okamžik se rázem zhroutilo vše, co tak nádherně začalo. Na dlouhých 21 let to poznamenalo naše životy.
Michal Průša
Ivane, jeď domů, Nataša ti spí s Voloďou
Tak tedy 20. 8.1968 jsem seděl se svou čerstvou manželkou, když se mi ozval kolem půlnoci telefon, volal děda, že nás obsazují „naši přátelé“. Pracoval jsem v servisu Renault v Motole a 21. 8. 1968 to začalo tím, že jsme na roh plotu servisu instalovali nápis „Ivane, jeď domů, Nataša ti spí s Voloďou“. Stál jsem venku, vně plotu a další tři kolegové se to snažili přidrátovat zevnitř k plotu. Najednou přestali a jeden povídá: „Pomalu se otoč.“ Za mnou stál GAZ plný ruských oficírů. Cosi ode mě chtěli. Pochopil jsem, že se ptají na Plzeň, takže jsem je poslal na opačnou stranu. V průběhu dne jsme se dohodli, že si v servisu rozdělíme 24hodinové služby, a já si vzal hned tu první, tedy z 21. 8 na 22. 8. 1968. Večer jsem bloumal po servisu a po 23. hodině jsem si řekl, že je krásně teplo, půjdu na střechu. Usadil jsem se tam a asi kolem půlnoci koukám: najednou od Břevnova, Kuklovou ulicí, postupuje dolů skupina seřazených vojáků. Sedím u okraje střechy a říkám si: rychle za komín, je hezky a tady jsi vidět. Zvedl jsem se a letím ke komínu, ale v tom spěchu jsem stačil kopnout do lahve s pivem a ta spadla dolů. No samozřejmě rána jako z děla. Vidím, jak spěchající vojáci letí vpravo od silnice pod stromy a tam zaléhají. To jsem to pěkně podělal, myslím si, a zaléhám za komín. Asi po půlhodině přijely dva náklaďáky, jeden plný vojáků, druhý prázdný. Po chvíli pokřikování vylezli vojáci zpod stromů, nalezli do prázdného náklaďáku, chvilku se zdrželi na rohu a u plotu asi zkoumali, co je to tam napsáno, a potom kamsi odjeli.
J. Čížkovský
Z náměstí byla slyšet střelba
Léto, prázdniny, táta s mámou v práci a my s bráchou denně na koupališti. Prostě pohodička a o to větší, že mi bylo jen sedm roků a žádné starosti. O to hrůznější bylo probuzení. Tou dobou jsme bydleli v samém centru Liberce, takže nám lítala ruská letadla a helikoptéry pár metrů nad domem a z náměstí byla slyšet střelba. Táta běhal na náměstí a zpátky domů, aby nás informoval, co se děje. Zprávy byly děsivé a já se ptala: Je to válka? Bylo to horší, nebránili jsme se... Byla to 20 let trvající okupace. Je to má nejsilnější vzpomínka z dětství a už nikdy, nikdy se taková věc nesmí opakovat!
Ilona Plačkovová
