Krvavý konflikt Iráku a Íránu trval skoro osm let. Byl nejdelší válkou 20. století, skončil patem
V červenci 1988 pátý generální tajemník Organizace spojených národů, peruánský diplomat a spisovatel Javier Pérez de Cuellar, zprostředkoval příměří mezi znepřáteleným Irákem a Íránem a 20. srpna téhož roku došlo k definitivnímu ukončení vražedné války mezi oběma blízkovýchodními rivaly.
To už se však na obzoru rýsovala válka v Perském zálivu, neboť 2. srpna 1990 vpadl Saddám Husajn do sousedního Kuvajtu a přeměnil ho v 19. provincii Irácké republiky.
Dávní soupeři
Po islámské revoluci ájatolláha Chomejního, která v roce 1979 svrhla režim šáha Mohammada Rezy Pahlavího v Íránu, se irácký prezident Saddám Husajn rozhodl vpadnout na území vnitřními rozbroji oslabeného souseda a zmocnit se sporných teritorií kolem Šatt al-Arabu, eventuálně připojit provincii Chúzistán.
Irácké velení si slibovalo rychlé a rozhodné vítězství, jenže se přepočítalo. Podcenilo totiž lidské zdroje soupeře (dvaačtyřicet miliónů obyvatel Íránu proti 13,5 miliónu Iráčanů), a zvláště fanatismus pazdaránů, pohrdajících smrtí.
Irácké síly
Irácké pozemní síly čítaly 200 000 vojáků v aktivní službě a 256 000 záložníků. Operační uskupení vyčleněné pro tažení proti Íránu tvořilo pět obrněných, tři mechanizované, tři divize horské pěchoty, jedna pěší divize a několik samostatných brigád.
K úderu na Írán a pacifikaci Kurdistánu byly připraveny čtyři armádní sbory jako nejvyšší organizační svazek. Ve výzbroji se nacházelo 2750 tanků (50 T-72, 2500 T-54, -55, -62 a 100 T-34 sovětské konstrukce a 100 AMX-30 francouzského původu), 2500 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů (BVP-1, BTR-50, -60, -150, SKOT), 1040 polních děl, 26 kompletů taktických raket a 12 takticko-operačních, 1200 děl a protiletadlových raketových kompletů.
V letectvu sloužilo 38 000 osob. Mělo 332 bojových letounů v šesti perutích MiGů-21 (115 letounů), ve čtyřech perutích MiGů-23 (80 letounů), čtyřech perutích Su-20 (60 letounů), třech perutích Su-7B (40 letounů), v jedné peruti Tu-22 (12 bombardérů), jedné peruti Il-28 (10 bombardérů) a jedné peruti letounů Hunter (15 strojů).
Letectvo pozemních sil disponovalo 260 vrtulníky, z toho 41 Mi-24, 47 Alouette III, 44 typů Gazelle, Wessex a Puma, a 128 transportními vrtulníky a vrtulníky všeobecného určení (35 Mi-4, 15 Mi-6 a 78 Mi-8). O nízké úrovni efektivnosti iráckého letectva svědčil fakt, že ze 115 MiGů-21 bylo možno nasadit v prvních dnech války pouze šedesát.
Námořnictvo čítalo 4250 osob, jednu fregatu, 12 hlídkových plavidel, pět minolovek a 17 výsadkových lodí.
Íránské síly
Íránské pozemní síly měly 150 000 osob v aktivní službě a 400 000 záložníků. Tvořily je tři obrněné a šest pěších divizí a několik samostatných brigád. V jejich výzbroji se nalézalo 1735 tanků (400 amerických M47/48, 460 M60A1 a 875 britských chieftainů), 1075 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů (250 typu Scorpion, 325 M113, 5000 BTR-50), 1000 polních a 1800 protiletadlových děl.
V letectvu sloužilo 65 000 osob a mělo 445 bojových letounů v deseti perutích F-4D/E (188 letounů), osmi perutích F-5E/F (166 letadel), čtyřech perutích F-14A (77 letounů) a jedné peruti RF-4E (14 letounů). Írán dále disponoval 205 bojovými vrtulníky AH-1S a 439 transportními a všeobecného určení.
Námořnictvo čítalo 20 000 osob, tři torpédoborce, čtyři fregaty, devět ponorek, čtyři výsadková a další plavidla.
Mnohem hůře vycvičené íránské jednotky se postavily na fanatický odpor u přístavu Chorramšahr. Zamýšlený Blitzkrieg se přeměnil ve vleklý konflikt, jenž spolykal množství lidských životů na obou stranách a vyžádal si nesmírné finanční náklady.
Íránci přecházejí do protiofenzívy
Irácká armáda vpadla do Íránu 22. září 1980. Až do května následujícího roku probíhala poziční válka, po níž přešli Íránci do protiofenzívy, během níž jejich jednotky v září 1981 vyprostily obležený přístav a centrum zpracování ropy Ábádán a v květnu 1982 dobyly zpět Chorramšahr spolu s většinou území obsazeného Irákem.
Povzbuzeni těmito úspěchy zahájili celou sérii velkých ofenzív, na sousedovo teritorium se jim však hlouběji proniknout nepodařilo. Početně sice slabší, avšak daleko lépe vyzbrojení Iráčané čelili lavinovitým útokům íránských „lidských vln“, připomínajícím první světovou válku, a těžili ze zbrojního embarga vyhlášeného Spojenými státy na dodávky krajně protiamerickému Chomejního režimu, což značně ztížilo nasazení íránského letectva, postrádajícího náhradní díly.
Kdo komu pomáhal
Irák v době války nakupoval zbraně především v Sovětském svazu a ve Francii, částečně ovšem také v Čínské lidové republice, a dokonce i v USA. Podporovaly ho zejména arabské státy, finanční pomoc získával hlavně od bohatých vývozců ropy – Kuvajtu (což mu později posloužilo jako záminka k jeho okupaci, neboť požadoval, aby se Kuvajt vzdal požadavku na splácení obřích iráckých dluhů ve výši patnácti miliard dolarů) a Saúdské Arábie (té dlužil zhruba stejnou sumu jako Kuvajtu; ostatním věřitelům pak deset miliard dolarů).
Írán podporovala Libye a Sýrie, za což se jí Írán revanšuje v nynější krvavé občanské válce pomocí režimu Bašára Asada.
Leckdo vyzbrojoval obě země
V letech 1982 až 1986 prodal Sovětský svaz zbraně a válečný materiál v hodnotě 15,3 miliardy dolarů Iráku a 240 miliónů Íránu, Čínská lidová republika za 3,3 miliardy Iráku a 1,2 miliardy Íránu, Francie za 4,5 miliardy Iráku a 40 miliónů Íránu, Polsko za 525 miliónů Iráku a 20 miliónů Íránu, Československo za 410 miliónů Iráku a 30 miliónů Íránu, Spojené království za 70 miliónů Iráku a 80 miliónů Íránu, SRN jen Iráku za 625 miliónů a USA Íránu za 10 miliónů dolarů.
Válka tankerů
Od roku 1984 se irácko-íránská válka pořád více měnila v materiální konflikt, vedený s úmyslem vyčerpat protivníkovy zdroje. Irák ostřeloval raketami íránská města a snažil se o blokádu malého neúrodného ostrova Chárag, překladiště ropy, na což Írán reagoval hrozbami uzavření Hormuzského průlivu, představujícího jako jediná spojnice mezi Perským zálivem a oceánem jedno z nejdůležitějších strategických míst na zeměkouli.
Po takzvané válce tankerů a útocích na obchodní lodě, během nichž Írán i Irák napadaly cizí plavidla, a k zajištění námořních komunikací byly tudíž nasazeny válečné lodě NATO, nastalo ochabnutí intenzity bojové činnosti vleklou válkou vyčerpaných soupeřů.
Írán se sice pokusil o dosažení vítězství opět roku 1986 a po těžkých bojích dobyl pohraniční poloostrov Faó, v souvislosti s neustále rostoucími ztrátami však v následujícím období jeho naděje na úspěch pohasly. Nadešel čas ukončit nesmyslné krveprolití.
Cena zbytečné války
Podle různých odhadů zahynulo 450 000 až 730 000 Íránců a 150 000 až 340 000 Iráčanů, zranění utrpělo 600 000 až 1,2 miliónu Íránců a 400 000 až 700 000 Iráčanů. Do zajetí padlo 45 000 Íránců a 70 000 Iráčanů.
Írán měl dva milióny uprchlíků, Irák 400 000. Válka stála Írán 644 miliard a Irák 452 miliard dolarů. Byl to jeden z nejkrvavějších konfliktů od druhé světové války.
Oficiálním zprávám se nedá věřit
Írán oficiálně přiznal 123 220 bojových úmrtí, včetně 35 170 vojáků pravidelných sil a 79 644 příslušníků Armády strážců islámské revoluce, pazdaránů (revolučních gard), 60 711 nezvěstných a 11 000 mrtvých civilistů, zahynulých především během ostřelování a bombardování v tzv. válce měst. Pětadvacet tisíc íránských vojáků usmrtil plyn.
Je příznačné, že USA, které štkají nad oběťmi neprokázaného chemického útoku v syrské Dúmě pouze na základě hodně amatérského videa, kde jediným důkazem je, že kdosi sprchuje údajně zasažené dítě, zůstávaly ke zcela jednoznačně prokázaným íránským obětem Saddámových chemických zbraní naprosto chladné. Bojové plyny použil jako odvetu rovněž Írán, ale v mnohem menší míře.
O protivníkových ztrátách sice informovaly obě strany, ale často se nedají vůbec brát vážně. Tak například Írán tvrdil, že po stodenních bojích od vypuknutí války nepřítel ztratil 3000 tanků (mnohem víc, než kolik jich měl!), Irák si zase k 1. prosinci 1980 nárokoval sestřelení 460 íránských letounů (rovněž mnohem víc, než kolik jich íránské letectvo vlastnilo!).
