Vzpomínky na Srpen 68: Do smrti na ten hororový den nezapomeneme
Ta noc z úterka 20. na středu 21. srpna 1968 skutečně nebyla krátká. Čtenáři Reflexu se podělili o své vzpomínky na předvečer okupace a následující první kritické okamžiky. Co zrovna dělali, když se TO dozvěděli? Cizí vojska vpadla do dětských prázdninových dnů, do výletu v Paříži, výročí svatby, do kasáren či k táboráku. Vše se rázem změnilo. Na dlouhých jedenadvacet let.
Jsem již 74letý kronikář a bývalý starosta střediskové obce Chválenice u Plzně. S manželkou jsme se tehdy rozhodli oslavit naše první výročí svatby nadcházejícího 21. srpna v Praze. Pracoval jsem tehdy v Závodě jaderného strojírenství Škoda Plzeň v Bolevci u Plzně a na jaře roku 1968 jsem byl vyslán jako vedoucí kontrolní technik do Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy k montáži školního jaderného reaktoru zhotoveného ve škodě Plzeň. Bylo nás s montážníky deset. Přes týden jsme byli ubytováni v ubytovně nad obcí Řež. Po půlnoci z 20. na 21. srpna nás probudil ohromný hluk. Létalo nad námi množství letadel přes Klecany do Kbel.
S manželkou jsme byli domluveni, že se sejdeme ve středu 21. srpna u telefonní budky při nádraží Praha-Střed. U Hlávkova mostu jsme s kamarádem montážníkem narazili na první překážku. Most byl zatarasen tanky a u každého byla spousta lidí i s příslušníky SNB, kteří se dotazovali, co zde dělají. Žádný z vojáků nemluvil, jen na nás mířili kalašnikovy. Podařilo se nám protlačit na druhou stranu mostu. K nádraží Praha-Střed jsme se však dostali až v půl druhé. Nádraží bylo obsazeno vojáky se samopaly a u telefonní budky manželka nebyla.
Manželka odjela z Chvaletic ráno ve 4:45 autobusem do Plzně a odtud vlakem do Prahy. Až v Berouně jim oznámili, že se v Praze něco děje. Museli všichni přestoupit do jiného vlaku, který jel pouze na Smíchov. Tam přijeli po desáté hodině. Odtud spolu s cestujícími musela přejít Jiráskův most obsazený též tanky. Pěšky dorazila na nádraží Praha-Střed v půl jedné, v čase našeho setkání, ale já tam nebyl. Z budky volala do ÚVJ Řež a tam jí někdo řekl, že tam žádní škodováci nejsou. Stejnou cestou se tedy vydala zpět na Smíchovské nádraží.
Na rohu Hybernské a Dlážděné ulice šel kolem nás průvod lidí se zakrvácenou státní vlajkou a čtyřmi zakrvácenými přilbami motorkářů. V Hybernské ulici stály tanky a z kulometů stříleli vojáci na Prašnou bránu. Abychom se dostali na hlavní nádraží, museli jsme k němu v Jindřišské ulici odbočit. V ulici byla převržená auta i autobus. Hlavní nádraží bylo též obsazeno vojáky. Nezbývalo nám než projít Opletalovou ulicí na Václavské náměstí. Zde byly seřazeny tanky a z nich se kulomety střílelo na Národní muzeum. Mířili jsme k Jiráskovu mostu, tam opět vojáci a kalašnikovy. Na nádraží Smíchov jsme došli před pátou hodinou, po šestihodinové „procházce“ Prahou.
Měli jsme štěstí, že vlak na Plzeň odjížděl v 17 hodin. Byl plný lidí. Do Plzně jsme dojeli po dvacáté hodině večer. Když jsme vystoupili, uviděl jsem tři vagony před námi vystoupit dobře známou ženskou postavu. Doběhl jsem ji a s manželkou jsme si padli do náruče, jako bychom se znovu narodili. Na Smíchově jsme se vůbec neviděli. Do smrti na ten hororový den nezapomeneme.
Zbyněk Boehm, Chválenice
Bylo mi 18 let, na návštěvu přijela matčina sestřenice Irena z České Lípy. Dívali jsme se všichni na televizi, dávali film Řeka čaruje, a popíjeli vínko. Ráno rodiče jeli autem do centra Prahy zjistit, co se děje, a mě poslali nakoupit zásoby jídla. Irena se nemohla celý týden vrátit domů k manželovi a dvěma dětem, nefungovala doprava.
Olga Kalinová
Pobýval jsem tehdy v Íránu, ve městě Tabríz, kde můj otec spolu se skupinou asi padesáti československých expertů stavěli obří metalurgický kombinát. Bylo mi 15 let. Soudruzi z pozdějšího období normalizace by asi neměli radost, ale v roce 1968 se Tabrízu stýkaly dvě velké mezinárodní komunity, které tam žily a pracovaly. Čechoslováci a Američané. Vzhledem k nastalé situaci a k limitovaným možnostem komunikace (internet nebyl, televize nebyla – byly jen pevné telefonní linky) velvyslanec USA v Tabrízu poskytl areál vyslanectví k setkání Čechoslováků a zástupců USA, aby společně zjišťovali, co se to vlastně v ČSSR děje. Nikdo neměl dost informací. Pamatuji hlouček Čechů a Američanů skloněných v tropické noci nad obrovským rádiem, ladící všechny dostupné světové stanice a hledající informace.
Tak to bylo. Opodál seděla skupina žen i s mojí maminkou. Všichni, včetně naší rodiny (doma zůstaly dvě ségry), měli v ČSSR někoho blízkého, o němž neměli najednou žádné zprávy. Mluvilo se o střílení do lidí. Chlapi byli vážní, ženy plakaly.
Omlouvám se, víc si nepamatuji. Cloumala se mnou puberta, zajímala mě jen děvčata a muzika. Írán byl tehdy otevřený Západu. Dívky odkládaly čádory, v biografech šly hollywoodské trháky a já řešil, zda si koupit právě vyšlý singl Beatles, nebo Rolling Stones. Na ten pláč maminky ale nezapomenu. Podle všeho se měla radovat z bratrské pomoci. Soudruzi, díky, ale takhle NE!
