Vzpomínky na srpen 68: „Bude válka,“ řekl děda a pohladil mě po vlasech
Ta noc z úterka 20. na středu 21. srpna 1968 skutečně nebyla krátká. Čtenáři Reflexu se podělili o své vzpomínky na předvečer okupace a následující první kritické okamžiky. Co zrovna dělali, když se TO dozvěděli? Cizí vojska vpadla do dětských prázdninových dnů, do výletu v Paříži, výročí svatby, do kasáren či k táboráku. Vše se rázem změnilo. Na dlouhých jedenadvacet let.
Konec léta, pozdní odpoledne zvolna přechází ve večer. Kuchyně venkovského statku je tmavá, malé okno na sever nepustí dovnitř slunce za celý den. Stůl a za ním sedí proti sobě děda s tátou. Vrátili se domů po práci, zpocení a utahaní, otevřeli si pivo, hnědé lahve na prázdném stole, nad nimi mucholapka posetá mrtvými mouchami rozhýbaná průvanem. „Bude válka,“ řekne děda a pohladí mě po vlasech. Sedím na starém otomanu, v září mi bude pět, už to vím, ve školce jsem poslouchala starší kluky, jak si povídají o tancích a vojácích. Přichází brácha, už mu bylo jedenáct, půjde se podívat k silnici, co vede do brdských lesů. Jezdí tam kolony s vojáky, až sem je slyšet rachot vojenských aut... Chci jít také, ale táta mi to rezolutně zakáže. Taková nespravedlnost!
Lidmila Haasová, Domažlice
Tehdy mi bylo 15 let. Jsem z pěti dětí a žádné prázdniny jsem netrávila někde na dovolené u moře, jak je to dnes běžné. Proto jsem byla ráda, když má nejstarší a výdělečně činná sestra mně i mé spolužačce ze školy nabídla týdenní pobyt na Slovensku v oblasti Nízkých Tater. Žel, bylo to právě inkriminovaný týden včetně 21. srpna. Tedy předchozí víkend jsme se z Brna přemístily vlakem na Slovensko. Byli jsme tři – sestra (22 let), kámoška a já (obě 15 let). Vzpomínám si, jak jsme se se zavazadly vlekly přes veliký areál pro folklorní akce ve Východnej na nějakou turistickou ubytovnu. Ráno 21. 8. jsme po snídani vyrazily na výlet do okolí. A že si vezmeme stopa. Čekaly jsme u silnice někde u Štrby. Dlouho nic nejelo, až jakýsi náklaďák, který zastavil, aniž jsme ho stoply. Vystoupil řidič a ptal se, zda jsme se nezbláznily a jestli vůbec víme, co se stalo. A že nás napadli a zabrali Rusáci, ať k němu vlezeme do kabiny, že nás vezme do bezpečí. Byly jsme rozpačité, moc jsme jeho slovům nevěřily, ale nasedly jsme. Řidič jel východně směrem na Svit a my tři stopařky jsme se nestačily divit, jaká vozidla jsme potkávaly v protisměru od ruských hranic! Byla to plně obsazená auta na korbě s ruskými vojáky se zachmuřenými pohledy a zbraněmi, tanky a obrněné vozy s technikou a děly. Byl to pro nás holky šok, nebýt toho Slováka, řidiče náklaďáku, co nás naložil, kdoví, jak by to s námi dopadlo! Ve městě Svit byl tehdy velký chaos, chtěly jsme hned odjet domů, do Brna, ale nedalo se. Místní lidé ve Svitu nám nabídli možnost přenocovat v jakémsi učňovském internátě, čehož jsme využily nejen my, ale i spousta jiných „dovolenkářů“, kterým tehdy ruská okupace zkomplikovala nejen dovolenou, ale následně i žití. Druhý den se nám podařilo koupit jízdenky na vlak a vrátit se v pořádku domů.
Blanka Kolářová, Třebíč
Bylo mi 17 a učil jsem se v tiskárně na Letné. Od léta tam probíhaly petice za odchod vojsk Varšavské smlouvy od našich hranic. Na našem území skončilo velké vojenské cvičení a zahraniční vojska se stáhla pouze kousek za naše hranice a nemínila se hnout. Dobře víme proč – naše republika byla fakticky obklíčená a oni mohli rychle a koordinovaně vtrhnout na naše území. V noci z 20. na 21. 8 to pak doplnil ruský letecký výsadek, obsazení Ruzyně a vytvořen byl letecký most chrlící do Prahy těžkou vojenskou techniku. Bydlíme v Rudné na západním okraji Prahy, prakticky na dohled od pražského letiště. Jakou tato blízkost a dlouhá rovná hlavní ulice mohly způsobit strašlivou tragédii, tady popíšu. Kolem třetí hodiny 21. 8. mě a rodiče vzbudil ohlušující řev leteckých motorů, který se v krátkých intervalech opakoval. Vylezl jsem do vikýře a zíral. Nad hlavní ulicí těžce nabírala výšku letadla s vytaženými podvozky! Zespoda letadla osvětlovaly výbojky hlavní ulice, která je rovná a dlouhá snad dva kilometry. Posádky prvních letadel si ji lehce mohly splést s ranvejí. Svůj omyl si na poslední chvíli uvědomily – fakt byly hodně nízko nad střechami domků a rvaly to nahoru na plný plyn! Domy se chvěly a tabulky v oknech drnčely. Přetížené letouny byly transportní čtyřmotorové AN-12 a 24 a na spodní straně jejich osvětlených křídel jsem uviděl rudé hvězdy. Na jihovýchodní obloze byl vidět nekončící řetízek pozičních světel dalších a dalších nalétávajících letadel. Teprve za delší dobu začaly nalétávat správně od jihu na sever k Ruzyni. Fuj, to byl zážitek! No, a když jsme dorazili s tátou do Prahy k Andělu, skoro nic nejezdilo, málem tam byli inzultováni důstojníci naší armády, co že to dopustili! A oni skutečně brečeli, snad strachy, snad nad vlastní nemohoucností. První ruské Mongoly jsme uviděli na Klárově, kde výsadkovými tanky obsadili předsednictvo vlády. Pěšky do práce na Letnou. Nepracovalo se, jen kolegové nadávali a zatínali pěsti. Domů do Rudné jsem šel pěšky, nad hlavou nepřestávající burácení antonovů (i skutečných bombardérů IL-2!!!) a ulicemi Břevnova se smradem z tankových motorů. Další dny byla naše hlavní Plzeňská plná aut směrem na Německo utíkajících cizinců. Na zdejším náměstí jim rozdávali pohonné hmoty pracovníci americké ambasády. Rozčarováním je, že Amíci o intervenci věděli několik dní předem. A ještě horší je, že Rusové to udělali v duchu úmluv o porcování poválečné Evropy a sférách zájmů vítězných mocností, které to podepsaly na Jaltské konferenci 4. 2. 1945.
Libor Šoch, Rudná u Prahy
