Vzpomínky na srpen 68: Ráno bylo na poli za domem pár tanků a vojáčků, kteří nevěděli, co se děje, a my také ne
Ta noc z úterka 20. na středu 21. srpna 1968 skutečně nebyla krátká. Čtenáři Reflexu se podělili o své vzpomínky na předvečer okupace a následující první kritické okamžiky. Co zrovna dělali, když se TO dozvěděli? Cizí vojska vpadla do dětských prázdninových dnů, do výletu v Paříži, výročí svatby, do kasáren či k táboráku. Vše se rázem změnilo. Na dlouhých jedenadvacet let.
Bylo nám osmnáct, sedli jsme na motorku a s představou nevšední jízdy do neznáma vyrazili s tím, že pojedeme doslova, „kam nás oči povedou“. Končili jsme toho dne v Českém Krumlově a večer navštívili představení Tristan a Isolda na otáčivém hledišti. Byla to krása nevídaná. Jenom asi od poloviny představení nad námi přelétala letadla, a to v takové míře, že pan režisér na závěr představení vystoupil s omluvou, že jsme bohužel neměli dokonalý zážitek, že asi mají vojáci cvičení. Přespali jsme v blízkém lese a ráno pokračovali do neznáma. Fronty lidí u obchodů v každé vesničce, všude zněly obecní rozhlasy, a když jsme konečně zastavili a sundali přilby, byla to skutečně pecka. Někdo nám dal vlajku, my ji zapíchli na řídítka a rychle domů, kde museli rodiče šílet strachem. Cestou jsme potkávali tanky i regulovčíky na křižovatkách, ale ve svém mládí jsme to pořád brali jako dobrodružství. Až doma jsme se pak dozvěděli, že toho dne nedaleko zastřelili patnáctiletýho kluka, který jim chtěl ujet na pionýru. Múzy ale nad zbraněmi vítězí a já jezdím do Krumlova od té doby každoročně.
Vojtěch Polanský, Říčany u Brna
V roce 1963 jsem si vzal Helenu Wagnerovou, dceru známého pražského advokáta. Její matka, otec, babička a strýc se v šedesátých letech začali jedni po druhých vracet z komunistických kriminálů. Helena, kterou kvůli nim pochopitelně vyhodili z VŠCHT, pracovala jako dělnice v Léčivech v Měcholupech, kousek od továrny na barvy a laky, patřící kdysi jejímu dědečkovi Viktoru Maternovi. Koncem srpna 1968 odjela s dětmi zaměstnanců Léčiv na tábor k moři do NDR.
Je ráno 20. srpna. Jsem s dětmi v NDR, stojím v městečku na přechodu a hlídám děti, když se přiřítí motorka a já se ocitám na zemi. Jsem potlučená a mám natržené obočí. Petr v Praze startuje Fiat 600 a vydává se na sever za námi. Hranici přejíždí kolem desáté večer a jen ho udivují těsně za čárou obrovské vojenské manévry. Do tábora přijíždí asi v pět ráno, chvíli spolu mluvíme a pak usínáme. Už v sedm ale začíná haló. Přiletí vedoucí tábora, a že prý je u nás ruská armáda. Už večer máme zákaz vycházení. Němci se omlouvají, většina s námi sympatizuje. Později přijedou autobusy a v ostře sledované koloně se vracíme domů. S Petrem máme to privilegium, že v koloně můžeme jet v našem fiátku. První noc přespáváme v jakémsi lágru. Časně ráno se vydáváme sami směrem k hranici. Trvá nám to celý den a část další noci, takže jsou tři hodiny ráno, když přijíždíme na pár kilometrů od hranice, ale pak najednou nemůžeme dál. Všude kolem ruské tanky a obrněné vozy. Zastavíme a zezadu zatím přijíždějí další. V noci nám to bezmocné sevření z obou stran připadá obludné. Zpočátku si neuvědomuji nebezpečí a snažím se s jedním ruským vojákem domluvit. Nechápe, že jedeme soukromým autem, bez jakékoli bumážky, a začíná natahovat samopal. Petr má víc rozumu, vtáhne mě zpět do auta a čekáme. V kritické chvíli se objevuje německý důstojník a chápe naši situaci. Ukazuje nám polní cestu. „Po ní pojedete asi pět kilometrů, pak zabočíte doprava a pak znovu doprava a dorazíte přímo na celnici. Pospěšte si ale, kolona může každou chvíli vyrazit.“
Na celnici zažíváme další šok. Celníci nám nabízejí čaj a do auta nakládají krabice plné letáků, které máme cestou rozdávat (celnice byly tehdy jedním z mála míst vybavených cyklostylem). Do večera jsme dojeli do prvního městečka, kde jsme se zastavili na policejní stanici. Místní příslušníci nechtěli věřit, že jsme projeli celnicí. Nechali nás u nich přespat, zatímco oni jezdili po městě a rozváželi letáky. Odpoledne jsme se vrátili do Prahy, kde jsme o několik dní později pochopili, že v této zemi naší rodině štěstí nepokvete. Nakládáme znovu fiátka a během dalších více než dvaceti let si budujeme nový domov ve Švýcarsku.
Helena Jirounková a Petr Jirounek
20. srpna 1968 jsem zalévala zahradu. Pocházím z Brna-Tuřan. Kolem 21. hodiny jsem viděla, jak na letišti přistávají letadla. Jedno za druhým, snad po jedné minutě. Ráno 21. srpna bylo na poli za domem pár tanků a vojáčků, kteří nevěděli, co se děje, a my také ne. Až potom to rádio…
Jarmila Červinková, Brno
