Dlouho zamlčovaný příběh: Jak skončily sexuální otrokyně japonské armády?
Od uvrhnutí prvních žen do japonských armádních nevěstinců uběhlo již takřka 100 let. Jejich utrpení ale vyvolává diplomatické roztržky a kontroverze dodnes. Japonsku se nicméně málem podařilo kruté osudy statisíců žen utajit. A to hlavně kvůli tomu, že 90 % sexuálních otrokyň zemřelo na následky násilného zacházení již během války. Dlouhá desetiletí si tak země vycházejícího slunce vystačila jen s kategorickým popíráním samotné existence těchto trýznivých zařízení. Obrat přišel až v 80. letech, kdy změna Jižní Koreje v liberální demokracii přinesla i svobodu slova pro hrstku přeživších.
Lee Ok-seon zrovna vyřizovala pochůzky pro rodiče, když ji v roce 1942 přepadla skupina japonských vojáků a násilím ji donutila nasednout na korbu auta. Mladé dívce bylo tehdy jen 14 let. Ani jednoho z rodičů již nikdy neviděla. Z Busanu v Jižní Koreji byla odvlečena až do Japonci okupované Číny, kde v armádou provozovaném nevěstinci přežila tři strašlivé roky.
„Nebylo to místo pro lidské bytosti. Byla to jatka. Často nás bili. Vyhrožovali nám a napadali nás s noži v ruce. Bylo nám 11, 12, 13 či 14 let a nevěřili jsme, že by nás z toho pekla někdo mohl zachránit. Mnoho dívek spáchalo sebevraždu. Utopily se nebo se oběsily,“ vzpomínala Lee Ok-seon na prožité peklo v rozhovoru pro Deutsche Welle.
Nikdy nepřestávající znásilňování přivedlo na pokraj sebevraždy i Lee Ok-seon. Ta ale nakonec vydržela a v armádním nevěstinci přežila až do konce války.
„Ostatní byly osvobozeny, ale já ne. Nevěděla jsem, kam mám jít. Neměla jsem žádné peníze. Musela jsem spát na ulici,“ popsala přeživší první dny po zmizení vojáků.
Nakonec se rozhodla začít nový život v Číně a domov už nikdy nenavštívit. Ženy, které zvolily návrat, byly zpět přijaty jen málokdy. Rodiny se jich většinou úplně zřekly a bývalé otrokyně tak byly nuceny žít na okraji společnosti. To v kombinaci s komplikacemi ze sexuálně přenosných chorob a násilného zacházení způsobilo, že ty, které se konce války dožily, většinou zemřely jen několik málo měsíců po ní. Lee Ok-seon museli například v důsledku postupující syfilidy odstranit dělohu. Jinak by nepřežila. Její příběh přitom není mezi přeživšími ničím výjimečným. A o to děsivější je proto odpověď na otázku, jak mohly armádní nevěstince vůbec vzniknout.
Japonská armáda podobná zařízení provozovala již od roku 1932. K jejich masivnímu rozšíření ale došlo až po masakru známém jako „znásilnění města Nanking“. 13. prosince roku 1937 zahájili japonští vojáci operaci, při níž Nanking v podstatě vymazali z mapy. V průběhu šest týdnů trvajícího teroru pak tehdy znásilnili odhadem 20 až 80 tisíc čínských žen. Celý svět byl brutalitou Japonců šokován a císař Hirohito se obával možných dopadů na pověst země. Rozhodl proto právě o rozšíření armádou provozovaných nevěstinců. Mělo se tak zabránit dalším veřejností propíraným zvěrstvům a snížit množství sexuálně přenosných chorob mezi vojáky.
Budoucí otrokyně byly nejčastěji unášeny přímo z ulice tak, jako se to stalo Lee Ok-seon. Nebo je pod záminkou falešných pracovních příležitostí odváděli z domova zprostředkovatelé. Občas je pak dokonce vojákům prodali samotní rodiče. Většina otrokyň pocházela z Koreje a Číny. Armádními nevěstinci ale prošly ženy z takřka všech koutů jihovýchodní Asie.
Šokujícím faktem je, že konec 2. světové války neznamenal uzavření všech těchto zvrácených zařízení. Po kapitulaci byly stejné nevěstince otevřeny i přímo v Japonsku. Vláda tak chtěla ochránit běžné ženy před možným násilím ze strany amerických vojáků. Definitivní konec tak přišel až po rozkazu generála MacArthura na jaře roku 1946. A to navzdory tomu, že Američané měli již předtím k dispozici zprávy o tom, že ženy v nevěstincích rozhodně nejsou dobrovolně.
Japonsko se za sexuální zotročení žen v průběhu posledních desetiletí již několikrát omluvilo a přeživším vyplatilo prostřednictvím speciálního fondu odškodné. Zbylých několik tuctů žen ale přesto nedokáže zapomenout.
„Nechci nenávidět a mít v sobě zášť, ale nemohu jim odpustit to, co se mi stalo. Mé právo na štěstí, svatbu, rodinu, to vše mi vzali,“ přiznala se slzami v očích pro Washington Post 86letá Yong Soo Lee.
