Angličané věřili, že pojídači hříchů znemožní, aby se zesnulý vrátil na zem jako duch nebo přízrak

Angličané věřili, že pojídači hříchů znemožní, aby se zesnulý vrátil na zem jako duch nebo přízrak Zdroj: Francisco Goya

Morbidní zvyky anglického venkova: Kdo byli pojídači hříchů a proč jim církev hrozila smrtí?

Johana Kudrnová

Zatímco poslední pomazání bylo součástí široce praktikovaných rituálů většiny křesťanů již od 12. století, služeb tzv. pojídačů hříchů se využívalo jen v některých koutek Evropy. Informace o morbidně znějící tradici máme především z Britských ostrovů. Konzumovat kousky pečiva, které do sebe měly pojmout všechny hříchy zesnulého, se ve venkovských oblastech Anglie přestalo až na začátku 20. století. Jak se tato bizarní zvyklost vyvinula a proč lidé obcházeli tímto způsobem církev?

Využívání pojídačů hříchů představovalo do velké míry součást folklórní tradice a víry v nadpřirozeno. Přesto mnozí antropologové věří, že zvyk představoval také spojení s raným křesťanstvím.

První pojídači hříchů museli být podle nich inspirováni příkladem samotného Ježíše, který, aby očistil lidstvo od hříchů, obětovat svůj život. Podobně tak po staletí lidé, pocházející většinou z nejchudších vrstev společnosti, přicházeli k lůžku zemřelého, aby pozřeli jeho hříchy skrze pečivo položené na jeho těle.

Zatímco členové rodiny se během tohoto rituálu oddávali truchlení, které tradičně provázelo pití piva, pojídač hříchů odříkával zvláštní modlitbu. Poté, co z hrudi nebo obličeje zemřelého snědl pečivo, měl být nebožtík zproštěn všech hříchů a následně měl být vpuštěn do ráje.

Angličané také věřili, že rituál znemožní, aby se zesnulý vrátil na zem jako duch nebo přízrak. Předpokládat, že za tyto služby komunita pojídače hříchů ctila a ochraňovala je, by bylo mylné. Pojídači byly oproti očekávání nuceni žít v ústraní.

Vesničané věřili, že pojídači v sobě všechny hříchy zemřelých hromadí a akt vykoupení je v podstatě černou magií, kterou je třeba někdy využít, zároveň je ale prozřetelné držet se od ní v uctivé vzdálenosti. Součástí pověr byl proto také strach z pohlédnutí jim do očí. Nádobí, kterého se pojídač během obřadu dotknul, lidé většinou spálili.

Kromě života na okraji společnosti čelili pojídači také pronásledování církve, která rozhřešení považovala za svůj monopol. Pojídání hříchů bylo oficiálně zakázáno a hrozila za něj smrt. Pojídači proto rituály vykonávali tajně.

Poslední známý pojídač hříchů Richard Munslow zemřel v roce 1906 v anglickém hrabství Shropshire. Na rozdíl od ostatních pojídačů pocházel ze středního stavu a byl respektovaným farmářem.

Prazvláštního úkonu se údajně zhošťoval z lásky a náklonosti ke svým sousedům, jež stále ve zvyk svých předků věřili. V roce 2010 inicioval reverend Norman Morris z vesnice Ratlinghope, kde Munslow žil, sbírku na opravu jeho hrobu. Vybralo se tisíc liber.

Paměť spojená s obskurní profesí tak bude s velkou pravděpodobností zachována také příštím generacím.