Falešný lékař a skutečný vrah. Legendární francouzský zločinec se vrací a žádá o milost
Snad každá země a každý národ má svého kultovního zločince. Češi mají Kajínka a jeho zelené tílko, Francouzi mají Jeane-Claudea Romanda. Jako mnozí vrahové, kteří se nechvalně proslaví, trpí pravděpodobně i Romand psychickou poruchou, a to zdánlivě neškodnou narcistickou. Dokázal téměř 20 let lhát svým nejbližším i o tom, kým vlastně je, aby je pak všechny povraždil. Po 22 letech ve vězení pronesl francouzské „je vous demande pardon“ (prosím vás o odpuštění) a chtěl by na svobodu.
„Když se člověk dostane do toho, že nechce zklamat, tak se jedna lež nabaluje na druhou, až lžeme celý život.“ To jsou slova obžalovaného Romanda z roku 1996, kdy stanul před soudem. A skutečně, jeho příběh začal docela nevinně a troufám si říct, že spousta lidí se dostala do podobné situace. Všechno začalo v roce 1975, když jednadvacetiletý Romand neprošel druhým ročníkem lyonské medicíny. Svým rodičům však tvrdil opak.
Po pětadvaceti letech, co vyvraždil celou svou rodinu, se ho soudce znovu ptal, proč to udělal. „Tuto otázku jsem si pokládal dennodenně dvacet let,“ pokrčil čtyřiašedesátiletý Romand rameny. A tak pokračovala jeho lež o studiích, ke které se přidala další lež o tom, že onemocněl rakovinou. Na nic nepřišli ani jeho rodiče, ani jeho budoucí manželka, se kterou měl později dvě děti.
Lékař bez hranic
Romandův příběh si začal žít čím dál víc vlastním životem. Vymyslel si, že byl vybrán na stáž do Paříže, pak že získal místo v Národním institutu pro zdraví a lékařský výzkum a nakonec se „stal“ i členem týmu Světové zdravotnické organizace v Ženevě. Rodina se proto přestěhovala do města Ain blízko švýcarských hranic. Vždy odprovodil své děti do školy a pak se potloukal po městech, po lesích nebo si četl v autě. Čas od času předstíral, že je na služební cestě. Zdržoval se v hotelech a studoval turistické průvodce o místu, které si zrovna vybájil.
Peníze získával buď tak, že přesvědčoval své známé, aby mu svěřili peníze, které investuje, anebo prodával různé, údajně zázračné léky. Po letech lhaní ale začal být paranoidní, bál se odhalení. Když potkal někoho, kdo s ním chtěl promluvit, anebo mu zazvonil telefon, vždy si myslel, že už přišel čas, kdy pravda vyjde na povrch.
Noc s mrtvou manželkou
Zpočátku nevinná lež se zvrhla. Romand měl čím dál větší strach z odhalení, a tak se rozhodl odstranit všechny, kteří by mohli přijít na to, že celý jeho život je smyšlený. V lednu 1993 zavraždil svou ženu v manželské posteli válečkem na těsto. Ulehl vedle mrtvoly a spal. Ráno udělal dětem snídani a sledoval s nimi pohádky. Zastřelil je až večer, po tom, co je uložil do postele.
Další den odjel ke svým rodičům na oběd. Po jídle oba zastřelil. Nevynechal ani jejich labradora. Večer se vydal do Paříže za svou bývalou milenkou. Vymyslel si, že půjdou na večeři s tehdejším ministrem zdravotnictví. Začal ženě stříkat do obličeje plyn, ta se ale bránila. Ramond se jí omluvil a slíbil jí, že ji nechá na pokoji, když nikomu neprozradí, že se ji pokusil zabít.
Chladnokrevný narcis
Vrah se vrátil k sobě domů, kde stále byla jeho zavražděná manželka a dvě děti. Pustil si televizi. Pak dům zapálil a předávkoval se prášky na spaní. Zachránili ho ale hasiči. Diskutuje se o tom, jestli se chtěl skutečně zabít. Prášky totiž byly dávno prošlé a měl k dispozici účinnější barbituráty.
Romand byl odsouzen na doživotí s možností podmínečného propuštění po 22 letech, které právě uběhly, a tak se vrací na stránky francouzských novin. Pravděpodobně trpí narcistickou poruchou osobnosti. Takový člověk žije v představě vlastní výjimečnosti a působí sebevědomě, ale na rozdíl od zdravě sebevědomého člověka jej hryžou úzkostné myšlenky, že není až tak dokonalý. Úzkosti člověk s touto poruchou zahání představami o svých úspěších, které mohou přerůst až v megalomanské bludy. Právě jako se to stalo u Romanda.
