Nejprve opravil pařeniště, pak ubil majitelku vily motykou. Z posledních sil zachrčela: Hilfe!
Ve špatné detektivce bývá vrahem zahradník. Sedmadvacátého března roku 1900 se tohle klišé stalo skutečností. Ten den ubil zahradník Josef Pospíšil motykou majitelku letohrádku v Bubenči paní Dickovou-Braniovou.
Jak se vše odehrálo, vyšlo najevo u soudního přelíčení, jež se konalo o necelé dva měsíce později. Výslech obviněného vedl rada vrchního zemského soudu Stolla. Zjišťoval především, co se osudného 27. března 1900 událo.
„Kdy jste přišel do práce?“
„Ráno v šest hodin.“
„Co jste dělal?“
„Okopával jsem a upravil pařeniště.“
„Kam jste šel potom?“
„Nikam.“
„Lžete. Šel jste na kořalku. Odskočil jste si k Vašíčkovi. Kolikpak jste vypil?“
„Ňákou štamprli čerta s rumem.“
„Kdy to bylo?“
„Asi po desáté.“
„Co jste dělal po obědě?“
„Kopal.“
„Lžete. Šel jste zase k Vašíčkovi, jenže tentokrát na pivo. Kolik jste vypil?“
„Asi čtyři sklenice.“
Strčila hlavu pod motyku
Poté se na pozemku objevil zahradnický pomocník ze sousedství Josef Jahoda. Přišel, aby nakoupil sazenice. Majitelka letohrádku s ním hovořila a Pospíšila poslala mezitím dobývat klematis (česky obvykle označovaný jako plamének).
„A vy jste na ty kytky šel. Kde byly?“ pokračoval ve výslechu soudce Stolla.
„U roští.“
„Co jste měl s sebou?“
„Zahradnickou motyčku.“
„Takže jste ty kytky vykopával. Co bylo dál?“
„No, když pak paní Dicková zas přišla, začala mě sekýrovat a nadávala mi, a jak se mi připletla při kopání do rány, tak jsem ji klep.“
„Prosím? Tvrdíte, že to bylo nešťastnou náhodou?“
„Ano. Ona si to udělala sama. Jak jsem okopával klematis, tak mi strčila hlavu pod motyčku a já ji klep.“
„Dobře, co jste dělal, když jste ji uhodil?“
„Já nevím, já byl celý pitomý. Stoupla mi krev do hlavy a nic si nepamatuju.“
Od rána ožralý
Tolik zahradník Josef Pospíšil. Jeho výpověď stavící na nešťastné náhodě zpochybnila vzápětí řada svědků. Především služka oběti Josefa Ungrová. Ta před soudem popsala, jak na ni dcera zavražděné Bedřiška uvnitř letohrádku zakřičela: „Pepi, pojďte, v zahradě se něco stalo.“ Běželi na místo a tam spatřila, „jak Pospíšil stál ve dveřích skleníku a usmíval se na ni. Paní Dicková ležela na znak, chrčela a obličej její byl samá krev a měl vůbec všechny barvy. Říkal přitom, že jsem pánům moc věrná a že se musí na pány zostra.“
Hostinskému Emilu Vašíčkovi, jehož podnik obžalovaný pravidelně navštěvoval, si v den vraždy Pospíšil stěžoval: „Ta potvora mne stále týrá, já už to nevydržím.“
A zahradnický pomocník Josefa Jahoda, po jehož odchodu k incidentu došlo, pro změnu vypověděl, že si mu stěžovala paní Dicková: „Já nevím, že ten člověk je od rána ožralý“.
Osm let těžkého žaláře
Korunním svědkem se pak stala Petronila Semíková, manželka truhláře v Bubenči. Ta ze sousedního pozemku zaslechla, jak zahradník v návalu zuřivosti zaburácel: „Tu máš, mrcho stará, tu máš ožralu! Hned na to slyšela úder, po němž pí Dicková padla, zvolavši: „Hilfe!“ Pospíšil odešel do skleníku a vrátiv se s motykou ťukal bezvědomé pod bradu.“
Konečně i soudní znalec profesor Reinsberg potvrdil, že k podobně masivnímu poranění mozku nemohlo v žádném případě dojít náhodou. Vrah podle všeho nejprve omráčil svou zaměstnavatelku malou motyčkou, jíž dobýval klematis, aby vzápětí došel ke skleníku (v jehož dveřích ho posléze spatřila Josefa Ungrová), odtud si přinesl těžkou nádenickou motyku a tou pak několika ranami prorazil lebeční kost nebohé pí Dickové.
Josef Pospíšil byl odsouzen na osm let těžkého žaláře zostřeného každého čtvrt roku postem a v den zločinu, tedy vždy 27. března, samovazbou v tmavé komoře zostřené dalším postem a tvrdým lůžkem.
