Hlídač jezu na Štvanici zapíchl vojáka. Zachránila ho naprostá ožralost
Tragická událost se stala v roce 1904 na pražském ostrově Štvanice, v té době označovaném častěji jako Velké Benátky. „V neděli 25. září byla služka Albína Kočová se svým milencem Františkem Stoklasou, vojínem pluku č. 102, na taneční zábavě v Horákově restauraci na Štvanici.
Před půlnocí vyšli oba společně z restaurace ven a ubírali se cestou podle břehu k jezu, kdež usedli na zem“, líčila případ žaloba, jež zazněla 28. listopadu 1904 před pražským porotním soudem. Tomu předsedal vrchní rada, doktor, rytíř Patera.
Další průběh událostí popsal státní zástupce takto: „Netrvalo ani pět minut, když přiblížili se k nim dva muži. Jeden, mladší, měl černé šaty a držel v pravé ruce prázdnou půllitrovou sklenici. Druhý, starší, měl vysoké boty, bělavou blůzu a na hlavě placatou nízkou čepici; v pravé ruce držel člověk ten otevřený zavírací nůž. Tento druhý muž – v němž byl později zjištěn Antonín Schlesinger, sedmadvacetiletý ženatý hlídač zdejšího jezu, již trestaný – řekl druhému, že se musí podívat, kdo to na břehu sedí. Společník jeho – jakýsi Antonín Seidl – pokoušel se Schlesingera zadržet, řka: Nech ho, vždyť je to voják! A pojď pryč.“
Rozpárám ti břicho!
Byl to však zbytečný a marný apel. Schlesinger posílený notnou dávkou alkoholu hnal se s napřaženým nožem k milenecké dvojici. A podle pozdějšího Seidlova tvrzení dokonce hulákal: „Pojď sem, ty lumpe, já ti rozpárám břicho!“
Jakmile Albína Kočová zpozorovala nebezpečí, vyskočila a dala se na útěk. Přitom volala na svého milého, ať také utíká – a ten se skutečně zvedl a udělal několik rychlých kroků k bajonetu, který ležel opřený nedaleko místa, kde milenci dosud seděli. Nezdálo se však, že by chtěl zbraň použít. Naopak – také on se dal na útěk.
„Schlesinger jal se vojáka honiti a udržoval se za ním ustavičně ve vzdálenosti asi pěti kroků,“ pokračoval ve své žalobě státní zástupce doktor Vorel.
Bodl mě ten starší
„Kočová rozběhla se nejprve do hořejšího sálu Horákovy restaurace za tím účelem, aby přivolala pomoc. Stoklasa mezitím utíkal po ostrově dále. Když však děvče, učinivši poplach, vrátilo se z restaurace dolů, uslyšelo zřetelně výkřik Ježiš Maria! Šla v neblahém tušení směrem, odkud se zvolání toto ozvalo, a tu uzřela u stolu, jenž stojí mezi dolejším a hořejším sálem Horákovy restaurace, seděti Františka Stoklasu na břiše zraněného.“
Dívce bylo jasné, kolik uhodilo. Stoklasa (netknutý bajonet před sebou na desce stolu) jenom zasípal: „Bodl mě ten starší s placatou čepicí.“
Přivolaný lékař vojína ošetřil a nechal převézt do nemocnice. Tady mladík o necelý týden později, přesně v sobotu 1. října kolem desáté dopoledne, zemřel (lékaři přitom konstatovali, že nůž pronikl nejméně deset centimetrů do dutiny břišní, kde zasáhl kličku slepého střeva). Ještě předtím stihl však svého vraha identifikovat.
Vražda to nebyla
Sám Schlesinger popřel, že by měl osudné noci jakýkoliv výstup nebo konflikt s vojákem. „Byl ovšem úplně zpit a na nic si nepamatuje,“ podotkl skepticky státní zástupce Vorel. To ostatně potvrdila řada svědků i soudní znalec, když připustil, že Schlesinger mohl skutečně bodnout Stoklasu ve stavu „chorobného opojení alkoholem“.
Po tomto dobrozdání a dlouhé poradě odmítla dvanáctičlenná porota, že by se ve Schlesingerově případě jednalo o zločin vraždy, a požádala soudce, aby jí položil jinou otázku.
Šlo tedy o pouhé zabití?
„Ano,“ zněl jednohlasný verdikt porotců, po němž soudce, rytíř Patera odsoudil hlídače štvanického jezu Antonína Schlesingera ke třem letům těžkého žaláře.
