Třicetiletá válka dělala z lidí zvířata a skosila téměř polovinu obyvatel Čech. Ukončil ji Vestfálský mír
Čtyřiadvacátého října 1648 došlo k podpisu mírových smluv, jež uzavřely mírová jednání probíhající už od roku 1644 ve dvou vestfálských městech – Münsteru, kde vyjednávala francouzská delegace, a Osnabrücku, kde jednala delegace Švédska, se zástupci císaře Ferdinanda III. a jeho spojenců v římskoněmecké říši. Vestfálský mír vyjednaly výrazné politické osobnosti. Zahraniční politiku země galského kohouta tehdy řídil diplomat italského původu Jules Mazarin, vlastním jménem Giulio Raimondo Mazzarino, Švédska Axel Gustafsson hrabě Oxenstierna, z habsburských diplomatů vynikal zvláště hrabě Maximilian von Trauttmansdorff, původně evangelík, odpůrce Albrechta z Valdštejna.
Vestfálský mír představoval kompromisní vyústění dosažené rovnováhy sil se zajištěním velmocenského postavení monarchie rakouských Habsburků, Francie a Švédska, které získalo Západní Pomořany s Rujanou, Wismar, Brémy, Verden, jakož i hospodářskou kontrolu ústí Vezery, Labe a Odry.
Francie obdržela města Mety, Toul, Verdun a části Alsaska (Sundgau), Braniborsko Východní Pomořany, arcibiskupství magdeburské a biskupství halberstadtské a mindenské, Bavorsko si udrželo Horní Falc a Sasko Lužici. Rýnská (Dolní) Falc byla obnovena v rozsahu z roku 1621 a připadla synovi Fridricha V. Falckého. Švýcarsko a Nizozemí už nebyly pokládány za součást římskoněmecké říše.
Habsburkové posílili
Po uzavření vestfálského míru se císařská moc v říši stala naprosto závislou na říšském sněmu. Říšští stavové získali faktické potvrzení své svrchovanosti. Nesměli se pouze spolčovat proti zájmům císaře a říše.
Byl odvolán restituční edikt vydaný 6. března 1629 císařem Ferdinandem II., nařizující navrácení všech majetků a území zabavených německými knížaty katolické církvi po roce 1522, a především po augšpurském míru roku 1555. Náboženské poměry se vracely do stavu z roku 1624 v duchu zásad augšpurského náboženského míru, rozšířeného ovšem i na kalvinisty.
Habsburská diplomacie vyšachovala vliv české pobělohorské emigrace, takže Čechy, Morava a Slezsko nadále zůstaly součástí habsburských držav. Záruku náboženských svobod obdrželo jenom Slezsko. Vliv Habsburků v rakouských, českých a uherských zemích značně zesílil. Realizaci mírových podmínek na území římskoněmecké říše, jako například úhradu finančních požadavků, stanovení hranic a odchod cizích vojsk, v letech 1649 až 1651 kontroloval norimberský exekuční sněm.
Strašlivé následky třicetileté války
Vleklý konflikt postihl zejména střední Evropu, kde způsobil vpravdě demografickou katastrofu hrůzných rozměrů. Arnošt Klíma píše ve svém díle Dlouhá válka (1618–1648): Podle střízlivých odhadů činily na území Německa ztráty u venkovského obyvatelstva 40 % a ve městech 33 %. K nejvíce postiženým oblastem patřila Falc, Alsasko, Meklenbursko, Magdeburk, Braniborsko, Pomořany, Württembersko, Franky, Bavorsko, Durynsko, Hesensko a Trevír. Podle Jürgena Kuczynského byl poměr mrtvých k celkovému počtu obyvatel za třicetileté války na území Německa nejméně patnáctkrát vyšší než za druhé světové války.
Podle údajů císařských diplomatů zničila nebo těžce poškodila jen švédská armáda na území Německa 18 000 vesnic, 1500 měst a 2000 zámků. To byla asi plná třetina všech obytných budov na německém území. Byla území, kde škody nebyly odstraněny ani po 200 letech, ale byla i taková, jako například oblast Eisenachu, která nedosáhla ani v roce 1939 úrovně z roku 1618.
Falc patřila k nejvíce postiženým oblastem Německa. Počet jejího obyvatelstva se zmenšil ze 100 000 před válkou na pouhé 2000 po válce. Zbyla tedy jen dvě procenta obyvatel. Mannheim byl tak postižen, že nebyl po dlouhá léta vůbec obýván. V Kaiserslauternu se snížil počet obyvatel z 3200 před válkou na pouhých 200 v roce 1635. Vysoké ztráty obyvatel byly ve Falci stejné ve městech i na venkově. Ve vesnici Weilerbach na panství Lautern žilo před válkou 57 rodin. Osm let po válce, v roce 1656, zde žilo jen šest rodin, ale ty se sem přistěhovaly.
Utrpení českých zemí
Děsivá spoušť zůstala po Švédech v českých zemích. V Čechách bylo vypáleno a zničeno 215 zámků, 80 měst a 813 vesnic, na Moravě 63 zámky, 22 měst a 332 vesnic. Výše citovaný Klíma uvádí, že Čechy měly před válkou asi 1,7 miliónu obyvatel, po ní jen 934 000, takže České království přišlo o 40 % populace.
Morava čítala před válkou 800 000 obyvatel a po jejím skončení půl miliónu. Přesto u nás dnes absolutně žádná averze vůči Švédům neexistuje, což se nedá říci o Němcích a Rusech. Inu, hojivá moc času, ale také propaganda a manipulování veřejným míněním vykonaly své.
Jan Dolenský psal v Dějinách národu českého: Rovněž na duševní omezenost působila dlouhá válka přespříliš. Obyvatelstvo namnoze vyrostlo beze škol, bez náboženství a bez spořádané správy státní, nepoznávajíc po všechen život než válku, krev a loupežení, čímž na mravech zesurovělo a stalo se tupým ke všemu lepšímu. Ano, jsou známy z doby této případy lidí docela zpustlých, zvěři podobných, po všem těle a obličeji zarostlých, kteří těkali po lesích živíce se bylinami a kořínky a nemajíce ponětí o lidské mluvě, o náboženství a lidském způsobu života.
Vojenské aspekty třicetileté války
Uznávaný sovětský demograf Boris Cezarevič Urlanis uvedl ve své historicko-statistické studii Války a evropské obyvatelstvo, že třicetiletá válka si vyžádala 600 000 padlých a zemřelých vojáků.
Rakouská armáda, jež se třicetileté války účastnila od začátku až do konce, v ní ztratila odhadem 120 000 padlých a raněných (v boji padlo a zemřelo na zranění 185 generálů a štábních důstojníků), francouzská, která se jí účastnila teprve od druhé poloviny, o třetinu méně: 80 000 padlých a raněných, z nichž ovšem jen asi polovinu tvořili Francouzi a zbytek připadal na cizí žoldnéře (Švédy, Hesenské, Sasy aj.) bojující pod francouzskou vlajkou. Dalších 20 000 padlo do zajetí.
Podle jednoho odhadu třicetiletá válka skosila osm miliónů lidských životů, z toho 7,5 miliónu Čechů a Němců. Oběti mezi civilisty představovali zavraždění, zemřelí následkem hladu, vyčerpání, morových epidemií, nemocí apod.
