Slováci se k Československu připojili Martinskou deklarací. Podle jejího signatáře byla ale zfalšovaná
30. října 1918 se na pozvání předsednictva Slovenské národní rady sešla v Turčianském Svätém Martině porada slovenských politických činitelů, jejíž účastníci se prohlásili za Národní radu slovenské větve jednotného československého národa a zároveň odhlasovali Deklaraci slovenského národa, pro niž se podle místa jejího přijetí vžil zkrácený název Martinská.
Jejím přijetím se Slovensko připojilo k Československé republice. Jenže původní text i zápis o průběhu shromáždění se „ztratily“, což později vedlo k různým protichůdným interpretacím, a dokonce i soudním sporům.
Problematická reprezentace a svévolný zásah
Na poradě se sešel 101 účastník, z toho 95 evangelického vyznání a 31 z Turčianského Svätého Martina, což lze stěží hodnotit jako reprezentaci celého slovenského národa, a navíc slovenské katolíky, kteří tehdy představovali zhruba 84 % obyvatelstva Horní země, zastupovala pouze nepatrná menšina, i když výrazných osobností.
Ještě vážnější pihu na kráse tohoto dokumentu, po dlouhá desetiletí prezentovaného jako výraz vůle slovenského národa žít ve společném státě s bratrským českým národem, znamenal nepříjemný fakt, že text odhlasovaný účastníky porady byl poté v noci na zákrok slovenského politika, novináře a publicisty Dr. Milana Hodži na soukromé poradě několika osob změněn, a to právě v tak klíčových bodech, jako například požadavek práva na sebeurčení slovenského národa a účast jeho zástupců na mírové konferenci.
Jeden ze dvou signatářů uvedeného textu Martinské deklarace, Karol Medvecký, tajemník Slovenské národní rady, prohlásil publikovaný text za zfalšovanou deklaraci a popřel, že by ji v takové formě podepsal. Na rozmíšky mezi Čechy a Slováky v novém, československém státě s uměle vytvořeným československým národem jako hlavní státotvornou silou tak bylo zaděláno už v jeho zárodku.
Podivný výkonný výbor
Výkonný výbor Slovenské národní rady tvořili Dr. Ľudovít Bazovský, Dr. Metod Bella, Dr. Pavol Blaho, Jozef Branecký, Dr. Igor Dula, Dr. Ferdiš Juriga, Andrej Hlinka, Adolf Horvát, Cyril Kresák, Emanuel Lehocký, Vladimír Makovický, Ján Maršalko, Ján Ružiak, Dr. Emil Stodola, Kornel Stodola, Dr. Ľudovít Šimko, Oto Škrovina, Dr. Vavro Šrobár, Dr. Ján Vanovič a Dr. Milan Žuffa.
Zarážející přitom bylo, že jen devět z nich bylo členy Slovenské národní rady, a tudíž většinu výkonného výboru tvořili její nečlenové.
Srdečné pozdravy z Uher
Předseda Maďarské národní rady hrabě Mihály Károlyi, orientující se na dohodové mocnosti, poslal Slovenské národní radě do Turčianského Svätého Martina pozdravný telegram, v němž uznával křivdy, jež na slovenském národě napáchala „hříšná politika urputného panství jedné třídy, která stejně škodila slovenskému i maďarskému lidu“, a popřál „moudrou a výsledkem korunovanou práci Slovenské národní radě a pěknou, šťastnou budoucnost slovenskému lidu“.
Předseda Slovenské národní rady Matúš Dula mu odpověděl, že „svobodný československý národ si přeje být dobrým sousedem a bratrem maďarského národa“. Jak to dopadlo, ovšem všichni víme.
