Toužila po lásce. Chybělo málo a našla smrt v hnoji
Veronika Sluková byla hodná a spořádaná žena. Když ovdověla, necítila se ještě pro partnerský život stará a našla si nového muže – chalupníka Josefa Sluku v Bystré nad Jizerou. Nebylo to dobrá volba. Sluka byl násilník a domácí tyran. Manželé spolu žili sotva rok, když syn Veroniky Slukové z prvního manželství matce vyděšeně zvěstoval, že „Sluka den před tím prohlásil, že musí dát ženě dvacet ran holí“.
Bylo 12. dubna 1904.
„Téhož dne chtěla Sluková donésti své provdané dceři máslo, které uložila do nůše a tuto si vzala na záda. Když však vyšla na násep, chytil ji hodný mužíček za nůši, jal se s ní smýkati, křičíc, že nikam nepůjde, a konečně ji strčil, až spadla do louže hnojůvky před domem a ztratila vědomí.“
Sluková narazila hlavou na jeden z kamenů, které jezírko nevábné tekutiny skrývalo. Muž to pozoroval a snad mu letělo hlavou, jak s nehybným tělem manželky naložit. Nakonec se rozhodl – nechal ji ležet obličejem v hnojůvce (pro městské čtenáře: jde o tekutinu, která vytéká z hnoje a na rozdíl od močůvky je obohacená o mikroorganismy, jež v hnoji vznikají. Obsahuje přitom osm až dvacet procent mrvy). Zdá se být proto takřka jisté, že kdyby ženin syn, jenž se na místě objevil úplnou náhodou, nezpůsobil poplach, Veronika Sluková by zemřela.
„Tu teprve vytáhl ji Sluka z louže a jal se ji křísit. Teprve po dlouhé době podařilo se mu jí přivésti k životu, patrně k jeho zlosti, neboť ještě při této práci zachraňovací prohodil, že by mnoho za to nedostal, kdyby se byla zabila.“
Zranění Slukové se ukázalo jako velmi vážné. Včetně následků toho, jak se nadýchala a nalokala hnojůvky. Třináct dní strávila v liberecké nemocnici, poté byla převezena na kliniku profesora Maydla v Praze, kde se léčila ještě koncem července, když v Mladé Boleslavi zasedl soud, aby počínání surového manžela zhodnotil.
A výsledek?
Senát poslal Sluku na čtyři měsíce do těžkého žaláře.
