Odevzdaní vojáci Rakouska-Uherska se vzdávali Italům, kteří se pomstili za Caporetto. Monarchie se rozpadla
Nezdar poslední, červnové ofenzívy rakousko-uherské armády na jihozápadní (italské) frontě zbavil podunajskou monarchii nadějí na zvrat chodu válečných událostí. Velení už nedokázalo své vojáky dostatečně zásobit nejen municí, ale dokonce ani menáží a uniformami. Dělostřelectvo smělo poskytovat omezenou palebnou podporu prvosledovým jednotkám pouze se svolením vyšších štábů, potravinové příděly frontových vojáků se smrskly na kalorickou úroveň diet pro léčbu obezity a polovina mužstva neměla kompletní uniformu. Dokonce i důstojníci odcházející na dovolenou nebo s hlášením k týlovému štábu si vzájemně půjčovali součástky stejnokroje! Jedinou skvěle fungující týlovou službou c. a k. armády zůstávala polní pošta.
Za těchto okolností bylo konečné zhroucení habsburské říše jen otázkou času. Olej do ohně přilil poslední rakouský císař Karel I. 16. října 1918 neuváženým manifestem, v němž oznámil, že „Rakousko se má státi, jak tomu chtějí jeho národové, státem spolkovým, v němž každý národní kmen tvoří svůj vlastní státní útvar na území, jež obývá...“, což vzápětí zpochybnil dodatkem, že se vlastně netýká „celistvosti zemí svaté koruny uherské“.
Na základě toho uherský sněm týden poté vyzval uherské vojáky, aby se vrátili domů bránit integritu Uherského království. Přitom právě tyto jednotky tvořily významnou součást obrany na úseku Monte Grappa–Piava. Katastrofální následky na sebe nedaly dlouho čekat.
Britové a Francouzi útočí, Taliáni jsou jim v patách
Na naléhání dohodových mocností soustředil italský velitel generálporučík Armando Diaz na úseku Monte Grappa–Piava pět armád čítajících 41 divizí včetně dvou britských, po jedné francouzské a československé a 332. amerického pěšího pluku, podporovaných 4750 děly a 600 těžkými minomety, jimž čelilo 31 divizí a 1350 děl armádní skupiny Belluno, 6. a Sočské armády pod velením polního maršála Svetozara Boroeviće von Bojna.
Čtyřiadvacátého října 1918, na den přesně rok po katastrofální italské porážce u Caporetta, Diaz zaútočil s cílem dobýt silami 8. armády generála Caviglii město Vittorio. Je třeba konstatovat, že zpočátku představovali hlavní hnací sílu Diazovy ofenzívy výborně bojující Britové a Francouzi, zatímco Italové se k hlavnímu cíli přibližovali až po nich a hrozilo, že si zase jednou uříznou ostudu.
Kdo nejvíc vypovídal poslušnost?
Nedílnou součást prvorepublikového výkladu historie první světové války představovalo tvrzení, jak Češi „bourali Rakousko“ a masově přebíhali ke Spojencům. Vynikající znalec tohoto období, historik Josef Fučík, však ve své knize Piava 1918 předkládá diametrálně odlišný pohled na události konce Velké války na italské frontě. Podle hlášení armádních velitelů za týden od 24. do 31. října 1918 totiž sestavil tabulku zachycující případy vypovězení poslušnosti rakousko-uherských jednotek podle národností v nich převládajících a uvedených v závorkách. Někteří čtenáři se možná budou divit.
Hned 24. října, tedy první den spojenecké ofenzívy, se po odmítnutí nastoupit do protizteče vzbouřil 25. pěší pluk (Maďaři). Morální stav záložní brigády 42. honvédské divize (Chorvati) nedovolil její použití k vystřídání prvosledových sil. Druhý horský střelecký pluk (Slovinci) se vzbouřil v Codroipu a zajal důstojníky. Poslušnost vypověděly dvě roty 4. bosensko-hercegovského pěšího pluku. Pátý bosensko-hercegovský pěší pluk odmítl pochodovat k frontě. Pětadvacátý střelecký pluk (Češi) odmítl nastoupit do postavení za odcházející Maďary. Stý devatenáctý pěší pluk (Češi a Němci) odmítl pochodovat k frontě. Totéž učinil 105. (Maďaři) a 108. pěší pluk (Češi a Němci). Šestý pěší pluk (Srbové a Němci) nebyl schopen bojového nasazení. Pětapadesátá pěší divize (Srbové, Chorvati a Němci) ztrácela schopnost k bojovému nasazení.
Pětadvacátého října v 8. střeleckém pluku (Češi) začala za pochodu k frontě střelba a házení granátů a 7. střelecký pluk (Češi a Němci) velení označilo za nespolehlivý. Pochodová rota 79. pěšího pluku (Chorvati) se při odchodu do bojového prostoru vzbouřila.
Šestadvacátého října útvary 36. pěší divize (Srbové a Chorvati) a 10. jezdecké divize (Maďaři a Poláci) svévolně odešly z fronty. Bojové postavení rovněž opustila 38. honvédská divize (Maďaři a Rumuni) a 27. pěší divize (Maďaři a Slováci). Ve 40. honvédské divizi (Maďaři a Rumuni) se nedalo zabránit nepokojům a odmítání plnění povinností.
Vojáci odmítali nastoupit k boji
Sedmadvacátého října pozbyla schopnosti k bojovému nasazení 11. honvédská jezdecká divize (Maďaři), 7. pěší divize (Maďaři a Rumuni) úplně selhala v boji při britském útoku z Papadopoli a její části se vzbouřily, 24. prapor polních myslivců (Maďaři) odmítl poslušnost a odešel z fronty, 5. pěší divize (Maďaři, Němci a Češi) neměla chuť dále bojovat a obávala se o vývoj doma, 77. pěší pluk (Rusíni a Poláci) odmítl nastoupit do bojového postavení, což přerostlo ve vzpouru, 57. pěší pluk (Poláci) odmítl dále bojovat, 26. pluk těžkého dělostřelectva (Češi) odmítl přesun ze zálohy na frontu, 116. pěší pluk (Srbové a Chorvati) odmítl pochodovat k frontě, 78. pěší pluk (Srbové a Chorvati) odmítl pokračovat v pochodu, 53. pěší pluk (Srbové a Chorvati) se vzbouřil, II. prapor 68. pěšího pluku (Maďaři) odešel z boje, 21. pěší pluk (Češi a Němci) samovolně odešel od Sacile zpět k Pordenone, 30. střelecký pluk (Češi a Němci) odmítl pochodovat k frontě, 28. prapor polních myslivců (Maďaři a Rumuni) přerušil pochod k frontě a 32. prapor polních myslivců odmítl nastoupit na frontu.
Osmadvacátého října, v den vyhlášení samostatné Československé republiky, odmítl nastoupit opět do boje na frontě 14. střelecký pluk (Češi), poslušnost odmítl 119. (Češi a Němci) a 6. pěší pluk (Srbové a Němci), 83. honvédská pěší brigáda (Chorvati), 4. bosensko-hercegovský, 28. (Češi a Němci) a 30. střelecký pluk (Češi a Němci), III. prapor 4. pluku císařských myslivců (Němci) a II. prapor 103. pěšího pluku (Češi, Němci a Poláci). Šestadvacátý honvédský pěší pluk (Chorvati) svévolně odešel z fronty, I. prapor 14. pěšího pluku (Němci) odmítl dále pokračovat při přesunu z Tridentu na frontu, I. prapor 59. pěšího pluku (Němci) odmítl nastoupit z Tridentu na frontu za maďarské jednotky, 138. pěší pluk (Rumuni a Maďaři) se vzbouřil, 67. pěší pluk (Slováci a Maďaři) odešel z fronty, 111. pěší pluk (Češi a Němci), chovající se dosud bezvadně, odmítl bojovat kvůli špatné stravě, oblečení, překládání od divize k divizi a vyčerpání.
Devětadvacátého října 26. střelecká divize (Češi a Němci) postrádala vůli k boji.
Třicátého října 114. pěší pluk (Němci) odmítl dále bojovat.
Jedenatřicátého října 11. honvédská divize (Maďaři) vypověděla poslušnost.
Z uvedeného přehledu jasně vyplývá, že odpor k válce měl „internacionální“ charakter. Zbědované a vyhladovělé mužstvo (stojí za připomenutí, že koncem války vážil rakousko-uherský voják v průměru 48 kilogramů, což s mírnou nadsázkou připomínalo hmotnost vězňů německých koncentračních táborů osvobozovaných koncem druhé světové války) pozbylo jakékoli vůle dál bojovat za ztracenou věc. Stejně tak stojí za připomenutí, že organizátorem posledního zoufalého odporu 29. října, kdy se už Rakousko-uherská říše drolila v základech, byl velitel litoměřické 26. střelecké divize podmaršálek Alois Podhajský. Téhož dne rakousko-uherští vyjednávači přešli u jihotyrolského Rovereta frontu a téhož večera vyšel rozkaz: „Abychom nepříteli ukázali svou vůli k uzavření míru, vyklidí armádní skupina polního maršála Boroeviće plánovitě Benátsko a bude při tom klást postupujícímu protivníkovi pouze symbolický odpor...“
Po zahájení jednání o klidu zbraní s Italy nařídilo vrchní velitelství armády (AOK) z nikdy neobjasněných příčin všem rakousko-uherským jednotkám zastavit v noci z 2. na 3. listopad nepřátelství, přičemž hlavní vyjednávač generál Weber mohl dojednat v Padově termín zastavení palby až na 15 hodin 4. listopadu, tedy teprve po 36 hodinách, kdy c. a k. armáda, jež habsburskou monarchii o několik dní přežila, což je světový unikát, přestala klást odpor.
Souběhu nepředvídaných potíží, překážek ve spojení a omylů využili Italové, aby bez boje pronikli do mnoha míst na ústupových cestách a se zbraní v ruce se během 4. listopadu zmocnili obrovského množství odcházejících vojáků, kteří často již odevzdali zbraně, a tak se mohli kochat napraveným sebevědomím, jež fatálně utrpělo po debaklu u Caporetta.
Do 3. listopadu, kdy Rakušané podepsali ve Ville Giusti příměří, vykazovali „makaróni“ 80 000 zajatců, do 11., kdy definitivně skončila Velká válka, tento počet stoupl na 426 774 (10 658 důstojníků a 416 116 příslušníků mužstva), z nichž pak v zajetí asi třicet tisíc zemřelo. Podle knihy Gianniho Pieropana Dějiny Velké války na italské frontě (1915–1918) se v zajetí ocitli čtyři velitelé armádních sborů, 10 velitelů divizí a 21 velitelů brigád – celkem 24 generálů. Italové dosáhli svého největšího vítězství v první světové válce, aniž se o ně nějak výrazně zasloužili (ztratili jen 36 498 mrtvých, raněných a nezvěstných), a na jeho počest přejmenovali Vittorio na Vittorio Veneto. Britové přišli o 2139 a Francouzi o 778 vojáků.
Rok 1918 na italské frontě
Poslední rok Velké války na jihozápadní frontě se zároveň stal prvním rokem, v němž rakousko-uherské ztráty výrazně převýšily italské (v předešlých letech tomu bylo právě naopak). Podle oficiálních, třebaže neúplných čísel zde „makaróni“ ztratili 122 819 vojáků včetně 30 000 zajatců, Britské impérium 6709 včetně 754 zajatých a nezvěstných, Francouzi 1342 a Čechoslováci 291, kdežto Rakousko-Uhersko 508 573 vojáků, převážně zajatců, a 5104 děla. Pokud však budeme bilancovat celou Velkou válku na italské frontě, dospějeme k následujícím číslům: Itálie přišla o 2 150 000 vojáků včetně 530 000 zajatců, Britské impérium o 7080 včetně 757 zajatých a nezvěstných a 481 zemřelých na nemoci ze 145 764 nasazených, Francie o 2872 ze 120 000 nasazených a Rakousko-Uhersko o 1 420 451 včetně 653 444 zajatých a nezvěstných a 5239 děl. Ztráty jeho německých spojenců nejsou známy, byly však zřejmě malé.
Rakousko-uherští letci zaznamenali na italské frontě nejméně 550 vzdušných vítězství. Z uvedených údajů tudíž jasně vyplývá, že císařovi vojáci bojovat uměli a mnohem víc než válečné umění Italů je zlomila podvýživa a celková únava ze čtyřletého, bezprecedentně krvavého konfliktu.
