11. 11. v 11 hodin dozněly poslední výstřely a Velká válka skončila. Poslední den zemřelo 11 tisíc vojáků
Jedenáctého listopadu 1918 v 11 hodin vstoupilo v platnost příměří na západní frontě, jež ukončilo čtyřleté, do té doby nevídané krveprolití, známé jako první světová, v zemích jako Francie, Itálie a v Britském impériu též Velká válka. Některé státy, jako například Francie, Británie, Kanada, Austrálie, Nový Zéland a Itálie, v ní utrpěly mnohem větší ztráty na lidských životech než ve druhém celosvětovém válečném konfliktu.
Abychom si udělali alespoň přibližnou představu o rozsahu válečného úsilí a jatek, stačí poznamenat, že v den uzavření příměří stálo na nejdůležitější, západní frontě 2 600 000 francouzských vojáků, z toho 1 554 000 v bojových jednotkách, 1 966 727 britských (1 202 000), 1 981 701 americký (1 078 222), 145 000 belgických (115 000), 50 000 italských (23 000) a 35 000 portugalských proti 3 403 000 německých (2 911 700) a 124 000 rakousko-uherských (100 000).
Poslední den Velké války ztratily oba bloky na západní frontě 10 944 vojáků včetně 2738 padlých a zemřelých na zranění utrpěná v boji.
Příčiny Velké války
Kořeny vzniku prvního globálního konfliktu je třeba hledat v několika doutnajících ohniscích. Jedno z hlavních představovalo britsko-německé soupeření na moři, kdy prudce se rozvíjející kaiserovské Německo se dokázalo z bezvýznamného postavení vypracovat na druhou největší námořní velmoc po dlouholeté královně moří – Británii –, které se nedařilo dodržet zásadu, že Královské námořnictvo bude silnější než loďstva dvou následujících velmocí. Francie zase dychtila po odvetě za porážku v prusko-francouzské válce v letech 1870–1871 a po návratu Alsaska a Lotrinska do lůna země galského kohouta.
Mezi velmocemi také panovala touha po novém přerozdělení kolonií. V předvečer války žilo totiž v britských zámořských državách 394 miliónů obyvatel, tj. téměř čtyřikrát víc než v koloniích všech ostatních zemí dohromady. Není tedy divu, že Německo, jež se na parcelování rozsáhlých území v Africe, Asii a Oceánii začalo podílet až po svém sjednocení, tudíž mnohem později než klasické koloniální velmoci, jako Spojené království a Francie, se cítilo ošizeno. Vždyť plocha jeho kolonií činila jen pětinásobek rozlohy mateřské země, kdežto v Británii byl tento poměr 88:1, v maličké Belgii 79:1, v Nizozemsku 66:1, ve Francii 21:1, a v chudém, hospodářsky zaostalém a malém Portugalsku dokonce 23:1!
Hospodářský potenciál
Německo se čím dál tím více prosazovalo ve světové průmyslové výrobě. V roce 1913 činil jeho podíl 16 procent, takže předstihlo „dílnu světa“ Británii s jejími 14 procenty. Podíl Francie a Ruska představoval shodně šest procent, za nimiž pokulhávalo Rakousko-Uhersko s pouhými třemi procenty.
V září 1914 vytěžily státy Dohody 346 miliónů tun uhlí, vyrobily 16 miliónů tun surového železa a 13 miliónů tun oceli, kdežto ústřední mocnosti vytěžily 355 miliónů tun uhlí, vyrobily 25 miliónů tun surového železa a 24 miliónů tun oceli.
Mobilizační vypětí a ztráty
Spojenci zmobilizovali mnohem více vojáků (42 188 810 podle statistik a odhadů ministerstva války USA z roku 1924), utrpěli ovšem také vyšší celkové ztráty (22 104 209, z toho 5 152 115 padlých a zemřelých, 12 831 004 raněné a 4 121 099 nezvěstných a zajatých, tj. úhrnem 52,3 procenta z celkového počtu zmobilizovaných).
Ústřední mocnosti, disponující mnohem menšími lidskými zdroji, postavily daleko méně vojáků (22 850 000 rovněž podle Pentagonu), a jejich ztráty v poměru k počtu zmobilizovaných byly tudíž vyšší (3 386 200 padlých a zemřelých, 8 388 448 raněných a 3 629 829 nezvěstných a zajatých, celkem tedy 15 404 477, což představuje 67,4 procenta z celkového počtu zmobilizovaných).
Během první světové války zvýšilo Rusko počet svých divizí ze 108 v srpnu 1914 na 238 v červnu 1917, aniž přitom vyčerpalo veškerý lidský potenciál, Německo z 94 na 236 v červnu 1918, přičemž prokázalo mimořádně vysoký koeficient rozvíjení, Francie ze 74 na 116 v červnu 1917, Rakousko-Uhersko ze 49 na 82 v prosinci 1917, Britské impérium z 20 na 89 v témže měsíci, Belgie ze šesti na dvanáct v únoru 1918, naopak počet divizí srbské armády klesl v důsledku jejího faktického zničení z 12 na šest v prosinci 1915, Itálie z 36 v červnu 1915 na 67 v listopadu 1917. Americké expediční síly na evropském válčišti vzrostly z pouhé jedné divize v červenci 1917 koncem války na 42 divizí.
Tehdy se také na bojištích objevil nový typ divizí, početně slabší než na jejím začátku, ale zato vydatně technicky vybavený. Jestliže například francouzská divize měla roku 1914 12 praporů pěchoty (15 500 vojáků), 24 těžkých kulometů a ani jeden lehký a 36 lehkých děl, v roce 1918 počet jejích praporů sice poklesl o čtvrtinu (na devět, tedy 12 400 vojáků), zato však měla 133 těžkých a 441 lehkých kulometů a 53 různých děl, včetně osmi těžkých. Počet ženistů v pěší divizi vzrostl dvojnásobně.
Když se v masovém měřítku objevilo letectvo, tanky a byly nasazeny otravné plyny, vznikly nové organizační jednotky: letky a letecké brigády, tankové a chemické prapory a pluky. Zrodily se speciální dělostřelecké útvary zálohy hlavního velitelství.
Hoď kamenem, kdo jsi bez viny
Jak známo, první světovou válku rozpoutalo Rakousko-Uhersko vyhlášením války Srbsku 28. července 1914 poté, co malá slovanská země, vyčerpaná dvěma sice vítěznými, ale nákladnými balkánskými válkami, odmítla jeho ultimátum, následující po sarajevském atentátu.
Je přitom paradoxní, že ze všech velmocí měla kromě Ruska právě podunajská monarchie na zažehnutí celosvětového válečného požáru nejmenší zájem a na rozdíl od spojeneckého Německa na něj byla nejméně připravena. Ačkoli rozlohou zaujímala v Evropě po Rusku druhé a počtem obyvatel po Rusku a Německu třetí místo, její armáda čítala po vzniku Trojspolku roku 1884 300 000, v roce 1900 383 000, po anexi Bosny a Hercegoviny roku 1908 389 000 a v předvečer vypuknutí první světové války 443 000 vojáků v porovnání s 345 000 italskými, třebaže habsburská monarchie čítala mnohem více obyvatel.
V létě 1914 měla německá armáda 864 000 a francouzská 834 000 vojáků. Je vhodné připomenout, že duální monarchie jako jediná z velmocí neměla kolonie a že maďarský útlak Slováků a Rumunů v Zalitavsku představoval idylku ve srovnání s tím, jak „demokratické“ státy, které vstupovaly do války s plamennými a vznešenými hesly, zacházely ve svých zámořských državách s domorodci.
V Srbsku se atentát na rakouského arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este 28. června 1914, jenž posloužil jako záminka k rozpoutání do té doby nejkrvavějšího konfliktu v dějinách, hodil pouze jeho pachatelům: tajné organizaci velkosrbsky orientovaných důstojníků, intelektuálů a úředníků Sjednocení nebo smrt, založené roku 1911 a známější pod názvem Černá ruka.
Schopný prognostik
Je sice poněkud nezvyklé citovat právě na našem webu jednoho z klasiků marxismu-leninismu, přesto ale snad laskavý čtenář bez ohledu na ideologické smýšlení přimhouří obě oči a pokusí se se skřípěním zubů přečíst několik následujících řádků. Jejich autorem totiž není nikdo jiný než přítel a spolupracovník Karla Marxe Bedřich Engels a pocházejí už z roku 1887:
„… Pro Prusko-Německo není už možná žádná jiná válka než válka světová, a to světová válka dosud netušeného rozsahu a nebývalé prudkosti. Osm až deset miliónů vojáků se bude navzájem rdousit a vyžerou při tom Evropu hůře, než by to dokázalo hejno kobylek. Zkázy způsobené třicetiletou válkou, ale stěsnané do doby tří až čtyř let a roztažené na celý kontinent; hlad, epidemie, všeobecné zdivočení armád a lidových mas, vyvolané hroznou bídou; beznadějný zmatek našeho umělého mechanismu v obchodu, průmyslu a úvěru, který skončí všeobecným bankrotem; zhroucení starých států a jejich tradiční státní moudrosti tak, že se koruny budou po tuctech válet na dlažbě a že se nenajde nikdo, kdo by je zvedl; úplná nemožnost předvídat, jak to vše skončí a kdo z toho vyjde jako vítěz.“
Ani největší zarputilec nemůže při špetce soudnosti Bedřichovi upřít vzácnou míru předvídavosti, jakou projevil sedmadvacet let před vypuknutím první světové války, takže pravicově orientovaní čtenáři nám snad tento historický exkurs prominou.
