Lidské „zoologické zahrady“ byly na počátku 20. století oblíbenou atrakcí
Více než 20 milionů lidí navštívilo v roce 1904 Světovou výstavu. V St. Louis byl k vidění zázrak elektřiny, telefon a také… „divoši”. Tehdejší společnost se již dotýkala moderních technologií, které měly navždy změnit svět. Zároveň ale ještě pořád stála na pevných základech pocitu koloniální nadřazenosti. Američané hltali každé slovo dobrodruhů, již v Africe a jiných vzdálených koutech Země zaplňovali prázdná místa na mapě. Fascinoval je pro ně primitivní způsob života izolovaných kmenů. A toužili ty „divochy“ spatřit na vlastní oči.
V St. Louis se tak z nich nakonec stala hlavní atrakce výstavy. Celkem jich bylo kolem 3000 a pocházeli z Afriky, Asie i obou amerických kontinentů. Na Světové výstavě strávili 8 měsíců a daný pobyt musel být pro příslušníky kmenů skutečným peklem na Zemi. I v mrznoucích teplotách byli nuceni trávit celé dny v tradičních oděvech, což u Afričanů žijících v oblastech rovníku vedlo nutně k omrzlinám. Další zdravotní problémy byly způsobeny nedostatkem vody a jídla.
Otřesné hygienické podmínky pak způsobily epidemii úplavice. Není jisté, kolik lidí nakonec zaplatilo za krutou zábavu životem. Nemocní byli totiž při prvních známkách zdravotních potíží odesíláni pryč z areálu, a tím pro pořadatele přestávali existovat. Nicméně dvě těla Filipínců, u nichž to Američané nestihli, leží dodnes v depozitáři muzeí Smithsonova institutu.
Příslušníky kmenů nedrželi pod zámkem ani za mřížemi. Nebylo to třeba, protože drtivá většina z nich stejně neměla kam jít. Přivezeni z dalekých zemí neměli žádné finanční prostředky a pravděpodobně ani ponětí, kudy by mohla vést cesta domů. A tak zůstávali ve fingovaných etnických vesničkách a čekali na konec utrpení. Mezitím museli každý den předvádět tu nejvíce šokující věc ze svých tradic pro potěchu návštěvníků Světové výstavy. Filipínci museli kupříkladu znovu a znovu rituálně zabíjet a jíst psy. Ačkoliv tak v přirozeném prostředí činili jen jednou v roce. A pokud kmeny žádné takové zvyklosti neměly, předváděli alespoň pro potěchu obecenstva výrobu primitivních kamenných nástrojů.
Sliby bohatství a vzdělání
Za dodání příslušníků kmenů byli zodpovědní tzv. specialisté na lidské rarity. Přesný počet obětí, které vytrhli z původního prostředí, se jen těžko odhaduje. Carl Hagenbeck, jeden z těchto specialistů, se ale v biografii z roku 1908 chlubí tím, že jen on takto obstaral během 10 let na 900 lidí. Otroctví bylo na konci 19. století již samozřejmě nelegální, a tak překupníci lákali příslušníky kmenů na falešné sliby bohatství, vzdělání či procestování celého světa. Jejich oběti pravděpodobně neměly žádnou představu o reálné náplni své budoucí práce. Vše ale vypadalo legálně a to překupníkům i úřadům stačilo.
Lidské zoologické zahrady nezmizely žádným velkým třeskem jako např. zmiňované otroctví. S nadcházejícími válečnými lety se pozornost společnosti zkrátka přesunula od nízké zábavy ke geopolitickým konfliktům a ekonomickým problémům. To ale nijak nesnižuje škody, které podobná zařízení napáchala. Lidské zoologické zahrady po sobě zanechaly tisíce zničených životů. Mezi nimi ční například smutný příběh Oty Bengy, o jehož krutém osudu jsme psali již dříve. A jenž názorně ilustruje, jak drtivý byl dopad této zábavy na konkrétní jedince.
