Co si cestovatel Miroslav Zikmund přál k Vánocům, když mu bylo 10 let? Přečtěte si jeho domácí úkol
Miroslav Zikmund slaví dnes sté narozeniny. Narodil se čtyři měsíce po vzniku první republiky. Přežil druhou světovou válku, pamatuje si nástup komunismu i jeho pád. Pobýval v Africe, když zanikal koloniální systém. Setkal se s prezidenty i lovci lebek. Seznámil se s Jurijem Gagarinem i Edmundem Hillarym. Při návštěvě Reflexu v jeho zlínském domě v roce 2014 nám ukázal slohovou práci z roku 1929, nazvanou Výlohy před vánocemi. U příležitosti jeho stých narozenin ji přetiskujeme.
Úkol III. (napsal žák Miroslav Zikmund, 10 let)
19. 12. 1929
Výlohy před vánocemi
Vánoční svátky se již blíží. Každý obchodník se snaží vynaložiti všechny síly na ozdobení výkladní skříně. Před hračkářskými krámy tlačí se plno malých i větších dětí a sužují své rodiče, aby jim „Ježíšek“ něco také tak pěkného přinesl. Ale přání všech dětí se nevyplní, neboť by mnohé nejraději zakoupily celou výkladní skříň.
Mně leží na srdci docela jiné přání – cestopisné knihy.
Za ty bych dal nevím co. Jsem zvědav, zdali moje přání tatínek nebo maminka vystihnou a nějakou cestopisnou knihu mi k vánocům koupí.
Známka: 1/1
Podepsán: Bouška, řídící třídní učitel
(Ze sborníku Z Plzně až na konec světa, Plzeň, 2014)
Autorské tajemství stále trvá
Ve škole měl Miroslav Zikmund za první republiky osm let latinu, díky ní se naučil i italsky, francouzsky a španělsky. „V rámci několikaleté přípravy na cestu jsem chodil například do Orientálního ústavu na arabštinu,“ vysvětluje. Němčina pro něj byla druhý jazyk, angličtinu měl od kvinty, uměl rusky a měl přísné kantory.
Dětský sen se Miroslavu Zikmundovi vyplnil: Byl ve 114 zemích, má z cest 120 tisíc fotografických negativů, jeho knihy vyšly ve 148 vydáních v nákladu 6,5 miliónu výtisků v 11 jazycích. S Jiřím Hanzelkou vytvořil tvůrčí cestovatelskou dvojici, která nemá obdoby u nás ani ve světě.
S milovanou „tatřičkou“ vyjeli na dvě cesty: první je zavedla do Jižní Ameriky a Afriky (1947 - 1950), druhá do Asie a Oceánie (1959 - 1964). Pracovali bez diktafonů. Jeden psal pro rozhlas (700 reportáží z první cesty), druhý pro noviny. Nikdy neprozradili, kdo psal kam. „Neřeknu a neřeknu,“ usmíval se na nás Miroslav Zikmund při našem posledním rozhovoru. „Jednou to historici vybádají. Oba jsme sice měli stejné psací stroje, podle poznámek se to ale odhadnout dá.“
Celebritami díky rozhlasovým reportážím
Reportáže posílali leteckou poštou. Do Prahy dorazily za týden, někdy za dva. V Českém rozhlase je poslouchaly statisíce lidí. Četli je herci z pražských divadel Karel Pech (Hanzelka) a Jaromír Spal (Zikmund) – dialogičnost vysílání byla tehdy novinkou, kterou si pražští rozhlasáci přivezli jako válečnou zkušenost z BBC. „Když jsme se vrátili, tak po nás chtěli, abychom příspěvky četli v rozhlase sami. Odmítli jsme, protože mezitím se v našich rolích střídali i Karel Höger, můj velký přítel, nebo Václav Voska. Tak jsme si s Jirkou říkali, že jim to přenecháme — měli rozhodně lepší přednes.“
Reportáže čtené v nejposlouchanější době po večerních zprávách v sedm hodin z nich během pár let vyrobily celostátní celebrity. Režisér Karel Pech jim jednou do severní Argentiny poslal všechny korespondenční lístky, které do rozhlasu přišly. Bylo jich půl metráku.
S obdivem přejeme krásné narozeniny.
Causu Miroslav Zikmund si přečtěte v novém tištěném Reflexu.
