Přelomový sjezd KSČ: Československé komunisty ovládl Klement Gottwald a podřídil je Moskvě
Od pondělí 18. do soboty 23. února 1929 se v pražských Holešovicích konal v Lidovýchovné budově Domovina V. sjezd KSČ (pamětní deska na ní tuto událost dosud připomíná). Předcházel mu debakl Rudého dne v červenci 1928, naplánovaný KSČ místo zakázané spartakiády. Po zákazu se protestní demonstrace zúčastnilo pouhých šest tisíc lidí místo očekávaných sto dvaceti tisíc.
Zcela zmatené pokyny stranického vedení přispěly k rozehnání demonstrantů policií. Toto fiasko poskytlo mladým levicovým radikálům ve straně záminku k vystupňování kritiky dosavadního vedení, představovaného členy politického byra a ústředního sekretariátu: generálním tajemníkem Bohumilem Jílkem (předseda a zakladatel partaje Bohumír Šmeral působil především v exekutivě Komunistické internacionály v Moskvě) a Václavem Bolenem.
„Karlínští kluci“ přicházejí na scénu
Mezi největší radikály, přezdívané „karlínští kluci“, patřili Klement Gottwald, později vlastními lidmi popravený Rudolf Slánský, Jaromír Dolanský, Václav Kopecký, Jan Šverma, který zahynul během Slovenského národního povstání, a Josef Guttmann. Nešlo však jen o míru odpovědnosti za krach Rudého dne. V pozadí názorových neshod stála rovněž otázka podřízení KSČ direktivám Kominterny. Současné, Jílkovo vedení totiž zachovávalo určitou programovou samostatnost.
Výsledkem kvapně svolaného sjezdu, na němž mladý, teprve dvaatřicetiletý Gottwald Jílkovo vedení nemilosrdně ztrhal, se stala hluboká personální obměna většiny vedoucích funkcionářů. Dosavadní vedení, představované Jílkem, Bolenem a Haisem, později nazývané „oportunisticko-likvidátorské křídlo“, bylo odvoláno, a zakladatele strany Šmerala dokonce ani nezvolili do ústředního výboru.
Klíčový, V. sjezd KSČ vynesl na piedestal radikální křídlo mladé garnitury komunistů v čele s Gottwaldem, jenž stranu ovládl coby generální tajemník politického byra ústředního výboru. Podle jejich koncepce se partaj měla stát revoluční, zavrhnout předchozí kompromisy a slepě se podřídit svému vzoru – Moskvě.
Propad členské základny
Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Klémově sekernické politice se vzepřelo 26 poslanců a senátorů KSČ. Velká část členů buď odešla, nebo ji vyloučili a pokoušela se vést nezávislou komunistickou politiku, ovšem neúspěšně. Počet členů KSČ se propadl na čtyřicet tisíc.
Od nového, bolševického, Gottwaldova vedení se odvrátili zejména četní komunističtí intelektuálové a umělci. Jaroslav Seifert, Ivan Olbracht, Marie Majerová a jiní vydali kritický leták Spisovatelé komunisté komunistickým dělníkům (tzv. Projev či Manifest sedmi). Dočkali se za to vyloučení ze strany, avšak s čestnou výjimkou Jaroslava Seiferta do ní všichni později zase vstoupili.
V následujících parlamentních volbách v říjnu 1929 sice Gottwaldova KSČ citelně oslabila, ale ne natolik, aby ztratila postavení významné politické veličiny, jež v budoucnu nabývala na síle.
