Kdyby byl Most člověkem, museli byste jej politovat aneb Jak jsme zničili kdysi krásné město
Kdyby Most nebyl městem, ale člověkem, museli byste jej pohladit, politovat nebo mu jakýmkoli způsobem pomáhat. Třeba ho na dálku adoptovat, jak se to dělá u sirotků z bývalých afrických kolonií, jejichž osud dojímá tolik lidí. Lidí, kteří si tím vylepšují svůj společenský obraz, sbírají karmické body nebo realizují skutečnou potřebu mezilidské solidarity.
Příčinou těchto úvah je fakt, že jsme se narodili v bohatší a čistší části světa a kdesi vzadu v hlavě nám bobtná nepříjemný pocit, že jsme si tento luxus nezasloužili ničím jiným než náhodností svého narození. Most má v rámci České republiky zcela výjimečné, přestože negativní postavení. Zdrcující většina z nás totiž žije v relativně pěkných městech a vesnicích, obklopených volnou krajinou. Mostecko je však českou obdobou afrických kolonií, které až na čestné výjimky sloužily Evropanům jako místa, z nichž se více bralo, odváželo, než se do nich dávalo a přiváželo.
Česká společnost za posledních šedesát let zdejší území zcela vysála, vymačkala, zmuchlala, využila a přeměnila ve skutečnou skládku obrácené zeminy. Samotné město Most ze svého velkého bohatství nezískalo vůbec nic, a přitom ztratilo všechno. Kdyby byl Most člověkem, bylo by naší povinností mu pomoci?
Most ale není roztomilá černošská holčička, vděčně držící darovanou učebnici. Most je vizuálně spíš Rom (nebo Cikán, záleží, na jakém sémantickém a obsahovém břehu stojíte) s protézou místo nohy, oblečený do špinavého svetru, jehož tělo je hygienicky deficitní. Takového člověka politujete, podržíte mu dveře, ale nedojmete se nad ním, domů jej nepozvete, za partnera si jej nezvolíte, možná mu dáte nějaký ten peníz a pak mezi přáteli budete vyprávět, s jakým exotem jste se potkali.
Neznám jediného člověka, který se do Mostu dobrovolně přistěhoval třeba z Prahy nebo se tam chce vrátit. Do Mostu se totiž lidé nestěhují, lidé z něho odcházejí a do něj se nevracejí. Ti, kdo zůstávají, jsou nechtěnými rukojmími osudu.
Most si ale svůj osud nevybral dobrovolně a je až podivuhodné, s jakým stoickým klidem – až vznešeností – snášejí jeho obyvatelé současnou vlnu vulgárního nadšení z populárního televizního seriálu. Vznešenost? Ano, tento pojem jemně definoval polský básník Czesław Miłosz takto: „S vědomím bezbrannosti se vystavovat lidskému posměchu.“
Historii Mostu lze vyprávět formou exaktní sociologické studie nebo ji prezentovat jako wikipedické heslo nebo může mít podobu příběhů domů, ulic a náměstí a lidí, kteří v nich žili. Bohužel v této úvaze lze snadno zakopnout. Je to jako s jídlem: ještě nedávno všichni chtěli potraviny s příběhem, pivo, kávu a marmeládu s příběhem, až se tato intelektuální výběrová móda stala nechutným, mediálně promrskaným klišé. Nejdříve totiž chceme dobré, chutné jídlo a teprve poté slyšet jeho příběh. Most ale není chutný, je spíše nechutný. Nelze o něm ani nerudovsky říct, že „má duši zvláštní – trochu drsná zdá se – však kvete po svém, v osobité kráse“.
Most už od 5. května 1939 nekvete. Most není hezký člověk, je skutečně ošklivý. Nemá ani charisma chaotické městské džungle. Je to podivné (ne)město s ostrou a výraznou minulostí, rozpitou přítomností a mlhavou budoucností. Je to fackovací panák, na němž si můžeme vyzkoušet naši schopnost arogantních pohlavků v podobě odkazu na neestetičnost zdejší architektury, sarkastických výsměchů nad absencí klasické městské kultury a okolní přírody a také schopnost nadšeně hýkat buranské slogany typu Dycky Most!, přestože Most už vlastně není.
Průmyslový náhrdelník
Až do konce druhé světové války byl Most součástí podkrušnohorského urbánně-průmyslového náhrdelníku, jehož jednotlivé šperky tvořila sudetoněmecká města Cheb, Sokolov, Chomutov, Litvínov, Teplice, Bílina, Ústí nad Labem a Děčín. Města přibližně stejně velká, s podobným počtem obyvatel, s podobnou stavební dispozicí, sestávající z dominantního náměstí v historickém jádru, které v 19. století obklopil prstenec velkolepých nových čtvrtí, jejichž prostor byl ozdoben výpravnými budovami škol, nádraží, divadel a radnic, z nichž většina vznikla podle jednotného kvalitního architektonického mustru císařského Rakousko-Uherska. Vizuální obzor těmto městům tvořila hradba Krušných hor, pohledově narušená vertikálními stavbami průmyslových podniků. Někde to byly komíny skláren, porcelánek, jinde zase protáhlé stavby textilek, přádelen a chemických závodů. Na Mostecku převládaly siluety těžních věží, protože až do čtyřicátých let těžba hnědého uhlí probíhala především hlubině.
Podle sčítání z roku 1930 zde žilo v 1752 domech 28 212 obyvatel, z nichž se většina hlásila k německé národnosti. Most se socio-demograficky příliš neodlišoval od sousedních měst, snad jen s výjimkou většího procentuálního zastoupení Čechů. Proto více překvapuje vzpomínka na listopad 1918, kdy sudetští Němci vytvořili v severním pohraničí provincii Deutschböhmen. Chtěli, aby byl uplatněn požadavek národů na sebeurčení, a nesouhlasili se začleněním do nově vzniklého Československa, jehož armáda zde v listopadu a prosinci vojensky zasáhla. Téměř bez boje tehdy došlo k obsazení Teplic, Chomutova, Jirkova, Kadaně, Ústí nad Labem i Liberce, kde sídlila vláda provincie. V Mostě se však tvrdě bojovalo. Boj skončil desítkami mrtvých a zraněných na obou stranách.
Město, které není
V Mostě se poznala moje babička s mým dědečkem. Ona byla sudetská Němka, on byl Čech sloužící v armádě, posádkou příslušel do nedalekého Chomutova. Ona sloužila u německy hovořícího židovského továrníka, on byl český dělník a malíř pokojů. Ona chodila do kostela, on do hornických hospod. Vzali se v roce 1938 a odstěhovali se do Prahy. Byla to prostá žena, a když jsem z ní doslova doloval vzpomínky na Most, stroze odkazovala na čisté ulice, udržované náměstí, dobře zásobené obchody, na dobrý plat a vlídné zacházení u Žida a na květinami ozdobené kostely.
V osmdesátých letech jsme babičku vzali do Mostu na výlet. Stála u mostecké ikony, u kostela přesunutého po kolejích, a mlčela. Nemlčela ani vztekem, ani lítostí, ani bezradností. Ona jen neměla co říct. Byla to prostá žena, neschopná patetického projevu, hlubokých myšlenek ani ironického pohledu na zdejší skutečnost. Na Most jí zbyly jen vyvanuté vzpomínky. Kdyby jej spatřila v jeho destrukční, ošuntělé podobě, jakou na sebe tehdy vzal třeba nedaleký Chomutov, jistě by si povzdechla, že podobný nepořádek by před válkou nebyl možný. Ale teď stála uprostřed cizího města, které se ani nejasnými konturami nepodobalo tomu, které znala.
Protože to město už neexistovalo. Nebyly v něm ani ulice, ani neorenesanční Justiční palác, ani barokní klášter minoritů, ani kostel sv. Františka Serafínského na druhém náměstí, ani románský, barokně přestavěný kostel sv. Václava, ani pozdně gotický kostel sv. Anny, kam často docházela. Zmizela před ní secesní sokolovna, monumentální železobetonová budova ředitelství Mostecké těžařské společnosti, krásná stavba pošty z roku 1914, Reprezentační (hornický) dům, nespatřila ani grandiózní budovy spořitelny, divadla a nádraží.
Když se člověk prochází cizím městem, všímá si i detailů v podobě pamětních desek, upomínajících na slavné obyvatele. Desky jsou spojnicí minulosti a přítomnosti a bez vzpomínek není přemýšlení. Dobře to lze poznat na tzv. stolpersteinech, destičkách z mosazi, uložených mezi dlažební kostky, na nichž je vyryto jméno a životní data Židů bydlících v domě a za války zavražděných nacisty. Když je vidíme, uvědomíme si jejich osud a historii domů, v nichž žili. Kam však v Mostě zasadit stolpersteiny? A nejen je. Kam umístit pamětní desky na slavné obyvatele? Třeba na Ferdinanda Mannlichera, konstruktéra opakovací pušky Mannlicher, kterou byla vyzbrojena rakousko-uherská armáda. Kam připevnit desku se jménem Carla Isidora Coriho, rektora pražské Německé univerzity, významného zoologa a otce Carla Ferdinanda Coriho, pražského rodáka a nositele Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství?
Energetická základna státu
Důlní a průmyslová činnost pohltily do dnešních dnů dvě třetiny Mostecka. Zmizelo 116 vesnic, osad a města Most, Kopisty a Ervěnice, což spolu s téměř totální obměnou původního německého obyvatelstva přispělo k nenávratné ztrátě historické paměti. Povrchová těžba přivedla tuto oblast do stavu katastrofální devastace a stále výrazně zasahuje do života zdejších obyvatel. Přestože se zde uhlí těžilo již v 17. století a průmyslově ve století devatenáctém, zásadní zlom a předstupeň k zániku je výše zmíněné datum 5. května 1939. Tento den byl proveden v Záluží u Mostu slavnostní výkop výstavby chemického podniku Sudetenländische Treibstoffwerke AG (STW). Ze zdejšího uhlí se v chemičce měla vyrábět syntetická paliva. Již v prosince 1942 je vyroben první benzín a vypraven první vlak na frontu. V okolí dochází ke slučování desítek hlubinných dolů a k jejich pozvolné přeměně na doly povrchové, které však nedosahují pozdějších obřích rozměrů.
Krátce po osvobození, v květnu 1945, rozhodla vláda, že celá severočeská hnědouhelná pánev se stane energetickou základnou státu, a tak začala další velká proměna zdejší krajiny.
Odchod statisíců bývalých pracovních sil – válečných zajatců, totálně nasazených a trestanců – znásobilo vyhnání původního, sudetoněmeckého obyvatelstva a vznikl téměř neřešitelný problém – kde vzít dostatek pracovníků pro obnovu a zprovoznění průmyslu a těžbu uhlí. Do vylidněné oblasti se začali stěhovat lidé z úplně jiných, chudších oblastí republiky, kteří zde našli levné bydlení i dobře placenou práci. V této první „kolonizační“ vlně přicházejí kromě dělníků českého a slovenského původu i tisícovky Romů (Cikánů) ze Slovenska, vytvářejících základ budoucí velké problémové komunity. V ekonomické krizi sedmdesátých let jako první přicházejí o práci a vzniká pro ně regulérní mostecké ghetto – sídliště Chanov.
Příběh kata
„V červnu roku 1779 byl odsouzen k smrti jistý Karel Kaltwasser, jenž v Kostomlatech u Bíliny zavraždil svou milou. Po trojím vyvolání na káře zavázal kat ubohému hříšníkovi ruce i oči a v okamžiku skolil jedním máchnutím meče hlavu k nohám odsouzencovým. Pak svým mečem pozdravil velícího majora a odešel z popraviště do svého bydliště.“ Takto je popisována první poprava mečem, kterou provedl v Chebu Karel Huss, jeden z nejslavnějších mosteckých rodáků. Pocházel z české katovské rodiny, jeho otec byl katem v Mostě, strýc katem v Chebu, kde později převzal jeho řemeslo. Karel Huss, který fascinoval básníka Goetha a jenž proslul jako jeden z největších sběratelů kuriozit a numizmatického materiálu své doby, dožil svůj život na překrásném zámku Kynžvart knížete Metternicha a byl pohřben na tamějším hřbitově. Jeho hrob nelze dnes již identifikovat, protože kříž, který jej označoval, zmizel po roce 1945.
Popis popravy, život, sběratelství kuriozit, fascinace intelektuály, smrt i hrob Karla Hussa se nápadně podobají životu, popravě, smrti, fascinaci umělci i náhrobku jeho rodného, kdysi krásného severočeského města Mostu.
Kdyby byl Most člověkem, bylo by jeho jméno ve 20. století také třikrát vyvoláváno, než by se konečně rozhodlo, že mu budou zavázány ruce a oči a bude popraven. První vyvolání přišlo 5. května 1939, kdy se začala stavět chemička v Záluží, druhé nastalo v květnu 1945, kdy započalo divoké vyhnání sudetských Němců, třetí pak 26. března 1964, kdy vešlo v platnost usnesení vlády č. 180 o likvidaci města. Na rozdíl od milosrdného setnutí mečem však mostecká agónie trvá desetiletí a její konec je v nedohlednu.
Seriál Most! se svou sbírkou kuriózních panoptikálních postaviček podobá sbírce kuriozit mosteckého rodáka Karla Hussa. Na jeho sbírku v Kynžvartu se chodí lidé dívat už více než dvě stě let. Je řečnickou otázkou, co bude s Mostem za dvě stě let. Změní se v klasické příjemné město, nebo na něm navěky ulpí stigma místa, které kdysi bylo nesmyslně obětováno a po jeho využití odhozeno a následně ironicky zesměšněno?
