Dramatické poslední hodiny Česko-Slovenska: Češi ztratili samostatnost, Slováci vyhlásili vlastní stát
Po přijetí mnichovského diktátu se ukazovalo stále jasněji, že zmrzačená Česko-Slovenská republika, jak se nyní okleštěný státní útvar nazýval, nebude mít dlouhého trvání. V první polovině března 1939 se nad ní mračna rychle stahovala a 14. března vyhlásili Slováci po nátlaku Němců samostatný stát.
Jedenáctého března jmenoval prezident ČSR Emil Hácha novou slovenskou vládu v čele s Karolem Sidorem, jejímiž dalšími členy se stali Jozef Sivák (školství a národní osvěta), Dr. Martin Sokol (vnitro), Július Stano (doprava a veřejné práce), Peter Zaťko (průmysl, obchod, živnosti a zemědělství), Alexander Hrnčár (finance) a Dr. Gejza Fritz (spravedlnost).
Dr. Jozef Tiso odevzdal úřad předsednictva vlády Karolu Sidorovi a stáhl se na svou faru v Bánovcích nad Bebravou.
Němci tlačí na Slováky
Hitlerovi agenti ve Vídni požadovali na prof. JUDr. Ferdinandu Ďurčanském, stoupenci radikálního protičeskoslovenského a proněmeckého směru v Hlinkově slovenské ľudové straně (HSĽS), organizujícím z Vídně kampaň za odtržení Slovenska od ČSR, aby kývl na vojenské obsazení země pod Tatrami Wehrmachtem. Ujišťovali ho, že půjde jen o dočasné opatření na udržení pořádku. Ďurčanský jim však odpověděl: „Podobný souhlas vám dát nemůžu a jsem přesvědčen, že takový souhlas nedá ani jeden ze slovenských zodpovědných politiků.“
Tajní agenti zároveň kontaktovali Jozefa Tisa a nabídli mu vojenskou pomoc třetí říše na obranu slovenské autonomie, avšak Tiso ji jednoznačně odmítl. V užším kruhu to zdůvodnil: „Kdyby sem jednou Němci přišli, lehko bychom se jich nezbavili.“
Musíte se osamostatnit!
Následujícího dne se v prvních hodinách po půlnoci ohlásila u předsedy slovenské autonomní vlády Sidora návštěva německých osobností vedených státním tajemníkem na ministerstvu zahraničí a Vůdcovým ministrem pro zvláštní úkoly Dr. Wilhelmem Kepplerem, doprovázeným vídeňským místodržícím A. Seyß-Inquartem s jeho sekretářem Dr. F. Hammerschmidtem a vídeňským Gauleiterem (županem) J. Bürckelem.
Keppler se představil jako Führerův vyslanec, mající zjistit Sidorův názor na současnou situaci. Zdůraznil, že nemá v úmyslu vměšovat se do vnitřních záležitostí Slovenska, ale jelikož Vůdce dostal telegramy požadující jeho pomoc pro osamostatnění Slovenska, chtěl zjistit záměry slovenské vlády. Sidor odvětil, že o takových telegramech nic neví a že slovenští političtí představitelé se dohodli na evolučním postupu při přípravě samostatnosti, a proto slovenská autonomní vláda nehodlá vyhlásit samostatnost bez patřičné přípravy. Po takové odpovědi se sice Keppler stáhl, ale Bürckel se na Sidora hrubě obořil, že Hitlera nelze obelhávat a že Slovensko musí ihned vyhlásit samostatnost. Když Sidor opáčil, že zůstává při rozhodnutí slovenských ústavních činitelů, německá delegace uraženě odešla.
Němečtí tajní agenti položili výbušninu pod budovu jezuitského kláštera v Bratislavě, kde měl svůj byt Jozef Tiso. Exploze sice poškodila klášter, kostel i sousední budovu městské radnice, ale Tiso už v té době byl v Bánovcích.
Tiso jedná s Hitlerem
V noci z 12. na 13. března obdržel Keppler z Berlína příkaz udělat vše pro to, aby se Slovensko osamostatnilo, a obrátil se tudíž na Čechy sesazeného předsedu vlády Jozefa Tisa s pozváním na rozhovor k říšskému kancléři Adolfu Hitlerovi. Tiso první dvě poselství odmítl, ale když přišel třetí posel s pozváním ověřeným německým konzulem v Bratislavě E. von Druffelem, odjel do Bratislavy a předložil celou záležitost k rozhodnutí předsedovi vlády Sidorovi, předsedovi Slovenského sněmu (autonomního parlamentu) Sokolovi a členům předsednictva Hlinkovy slovenské ľudové strany-Strany slovenské národní jednoty (HSĽS-SSNJ).
Sešli se všichni členové užšího předsednictva HSĽS-SSNJ, členové vlády a předsednictva Slovenského sněmu, kteří rozhodli, že Tiso má pozvání přijmout, Hitlera vyslechnout, ale každé rozhodnutí nechat na Sněmu Slovenské krajiny. S tímto pověřením kolem poledne Tiso odjel spolu s poslancem Štefanem Danihelem do Vídně, kde se k nim přidal Ferdinand Ďurčanský, a odtud je zvláštním letadlem odvezli do Berlína.
V 18 hodin, po předcházejících rozhovorech s německým ministrem zahraničí Joachimem von Ribbentropem a jeho diplomaty, Tisa přijal Vůdce. Během 75 minut trvajícího rozhovoru Hitler oznámil Tisovi, že se rozhodl zlikvidovat „zbytkové Česko“ (Resttschechei), ale že jeho zájmy končí u Karpat. Pokud se Slovensko rozhodne pro samostatnost, je ochoten ji uznat a zaručit Slovákům nezávislost. Jinak je ponechá svému osudu. Vtom von Ribbentrop předložil „právě došlý telegram“ oznamující, že Maďarsko soustřeďuje vojsko ve směru na slovenské hranice. Nato Führer opětovně zdůraznil, že Slováci se musí rozhodnout bleskurychle (blitzschnell), neboť jeho parní válec už je v pohybu a nic ho nezastaví.
Tiso namítl, že lituje, ale nemůže učinit žádné rozhodnutí, neboť to spadá výlučně do kompetence Slovenského sněmu, a žádal, aby se mohl telefonicky spojit s předsedou vlády Sidorem a prezidentem Česko-Slovenska Háchou, jenž svolal sněm na zítřek, tedy 14. března.
Slovenský štát je skutečností!
Po rozhovoru s Hitlerem na dalším jednání na ministerstvu zahraničí von Ribbentrop a jeho spolupracovníci neustále naléhali na Tisa, aby hned na místě vyhlásil samostatnost Slovenska, přičemž mu nabízeli říšský rozhlas i slovensky zredigovaný text takového vyhlášení. Avšak umíněný Tiso odmítal jakékoli svévolné jednání a striktně se držel instrukcí, jež dostal od slovenských ústavních činitelů. Kvůli nepříznivému počasí se odlet z Berlína odložil až na ranní hodiny 14. března. Tiso si ponechal text odmítnutého vyhlášení a později ho důvěrně ukázal ministru Gejzovi Medrickému.
V devět hodin ráno 14. března 1939 Tiso přiletěl do Bratislavy a informoval ústavní a politické činitele o situaci v Berlíně. V 10.57 h Sněm Slovenské krajiny zahájil mimořádné zasedání, jehož se zúčastnilo 57 poslanců z celkových třiašedesáti. Předseda vlády Sidor předložil parlamentu demisi své vlády, kterou sněm přijal, o čemž neprodleně informovali prezidenta Česko-Slovenska Háchu. Poslanec Tiso poté referoval o svých rozhovorech v Berlíně a zakončil svůj výklad slovy: „Skládám tu před sněmem suše shrnutý materiál mé berlínské návštěvy, který jste tu vyslechli, a prosím: uvažujte, rozhodujte.“ Nato předseda sněmu Sokol vyzval poslance, aby hlasovali, zda jsou pro samostatný slovenský stát, nebo ne. Všichni přítomní poslanci povstáním ze svých míst odhlasovali vytvoření samostatného slovenského státu. Předseda sněmu vyhlásil:
„Zjišťuji, že Sněm Slovenské krajiny jako jediný kompetentní orgán politické vůle slovenského národa se usnesl, že je pro samostatný slovenský stát.“ Bylo právě 12.07 hodin. Poslanci uvítali novou etapu slovenských dějin zazpíváním historické hymny slovenského národa Hej, Slováci.
Po krátké přestávce předseda sněmu Sokol předložil ke schválení Zákon ze dne 14. března 1939 o samostatném Státě slovenském, jenž právně kodifikoval vyhlášení samostatnosti a přeměnil Sněm Slovenské krajiny na zákonodárný Sněm Slovenského státu. Poté předsednictvo sněmu přistoupilo ke jmenování první vlády Slovenského státu. Tvořili ji Dr. Jozef Tiso jako předseda a ministři Dr. Vojtech (Béla) Tuka (podpředseda vlády), Karol Sidor (vnitro), Ferdinand Čatloš (národní obrana), Jozef Sivák (školství), Gejza Medrický (hospodářství), Dr. Ferdinand Ďurčanský (zahraničí), Dr. Gejza Fritz (soudnictví), Dr. Mikuláš Pružinský (finance) a Július Stano (doprava a veřejné práce).
Postavení Slovenského státu
Nově vzniklý útvar patřil rozlohou 38 055 kilometrů čtverečních a počtem obyvatel 2 655 596 v roce 1940 k nejmenším evropským státům. Pětaosmdesát procent obyvatelstva tvořili Slováci, zbytek menšiny: německá (130 000), židovská (90 000), česká (31 000) a polská (3800). Víc než polovina populace pracovala v zemědělství. Základem administrativně správního členění byl župní systém. Podle ústavy přijaté 21. července 1939 měla Slovenská republika, jak se nový státní útvar nyní oficiálně nazýval, republikánskou formu zřízení v čele s prezidentem, jímž se od 26. října téhož roku stal Jozef Tiso. Vzor slovenské státní správy představovaly stavovské fašistické systémy v Itálii, Portugalsku a bývalém Rakousku.
Slovenský stát se prosadil i jako mezinárodní subjekt, neboť ho v letech 1939 až 1943 uznalo de iure kromě USA 28 států včetně všech velmocí. Jeho představitelé podepsali mezinárodní dohody a konvence, včetně Ženevské.
Čtvrtého dubna 1939 vznikla Slovenská národní banka jako emisní banka Slovenského státu, jejímž guvernérem jmenovali národohospodáře Dr. Imricha Karvaše, člena svobodných zednářů, majícího českou manželku. Vládním nařízením č. 45/1939 se slovenskou měnou stala koruna slovenská (Ks), krytá zlatem. Její kurs vůči německé říšské marce (RM) činil 11,628 Ks, ale na černém trhu se za jednu říšskou marku platilo šest až sedm korun slovenských, později, za války, dokonce jenom čtyři koruny.
Slovákům štát, Čechům protektorát
Když se v Praze dozvěděli o rozhodnutí Slovenského sněmu, ministr zahraničí JUDr. František Chvalkovský požádal německého diplomatického zástupce, jestli by nemohl zprostředkovat přijetí prezidenta Háchy u říšského kancléře Hitlera. V noci Hácha odjel zvláštním vlakem do Berlína, kde prohlásil po nevybíravém německém nátlaku, že „klade osud českého národa a České země s plnou důvěrou do rukou Vůdce Německé říše“, a podepsal s Führerem 15. března 1939 berlínskou dohodu.
Zatímco Slováci se radovali z vyhlášení samostatného státu, Češi o svou republiku přišli a zbyl jim protektorát, pro jehož zřízení si Němci vzali za vzor francouzský protektorát vyhlášený nad Tuniskem roku 1883.
