9 dní po vzniku Slovenského státu do země vtrhli Maďaři. Slováci doplatili na odsun českých důstojníků
Třebaže Maďarsko jako druhý stát (po Německu) de iure uznalo samostatný Slovenský stát, neznamenalo to, že by na něj ztratilo zálusk. Když do Budapešti dorazil slovenský vyslanec Ján Spišiak, maďarský ministr zahraničí hrabě István Csáky mu řekl: „Maďaři byli všeobecně zklamáni chováním Slováků. Očekávali po rozpadnutí ČSR, že Slováci se jaksi samo sebou vrátí do maďarské vlasti.“
Jenže Slováci, kteří pokládali Maďary za odvěké utlačovatele, nic podobného neměli v úmyslu. Třiadvacátého března 1939 maďarská armáda zaútočila na východním Slovensku ve třech směrech: od Veľkých Kapušan, Užhorodu a Malého Berezného. Maďarsku už nestačila jenom Podkarpatská Rus, ale nárokovalo se též východní Slovensko až k Tatrám. Agresoři pronikli do hloubky 15 až 20 kilometrů na čáru Stretava–Sobrance–Stakčín.
Na Slovensku sice zůstávaly nezanedbatelné jednotky...
Ačkoli Maďarská královská armáda (Magyar Királyi Honvédség) roku 1939 rozhodně nepředstavovala světový výkvět ozbrojených sil, teprve se rodící armádu Slovenského státu výrazně převyšovala.
Na území Slovenského státu se po jeho vzniku nalézala tři velitelství sborů bývalé československé armády, šest velitelství pěších divizí, velitelství rychlé divize, 15 pěších a čtyři horské pěší pluky, dva hraničářské prapory, cyklistický prapor, prapor útočné vozby, kanónový a automobilový prapor, dva jezdecké a tři ženijní pluky a ženijní prapor, tři telegrafní prapory, letecký pluk 3 Generála-letce M. R. Štefánika, jednotky 15 dělostřeleckých pluků a dělostřeleckého oddílu, 11 doplňovacích okresních velitelství, různé sklady, ústavy a zařízení.
V době rozpadu Česko-Slovenska se na Slovensku a na Podkarpatské Rusi, kde zuřily boje s Maďary, nacházelo 40 000 československých vojáků, tedy o třetinu více než v českých zemích. To nebyly tak malé síly. Podle leteckého historika Jiřího Rajlicha v zemi pod Tatrami zůstalo 220 až 230 letounů, z toho však pouze 88 stíhacích.
… ale Slováci doplatili na unáhlený odsun českých důstojníků
Velkou slabinu vznikající slovenské armády představoval akutní nedostatek důstojníků slovenské národnosti, mezi nimiž navíc převládali oficíři nižších hodností.
Před definitivním rozbitím Česko-Slovenské republiky sloužilo v její armádě podle knihy Vojenské dejiny Slovenska a Slovákov autorského kolektivu pod vedením Vladimíra Segeše, vydané roku 2015 v Praze ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem v Bratislavě, jenom 435 slovenských důstojníků: jeden divizní generál, dva podplukovníci generálního štábu, jeden podplukovník, jeden major generálního štábu, deset majorů, pět štábních kapitánů generálního štábu, 56 štábních kapitánů, 43 kapitánů, 57 nadporučíků a 256 poručíků. Rotmistrů slovenské národnosti bylo jen 395.
V důsledku toho velitelské funkce od českých generálů a vyšších důstojníků přebírali slovenští důstojníci nejen podstatně nižších hodností, ale často také s nedostatečnou teoretickou přípravou a praxí.
Rozhodnutí o rychlém odsunu příslušníků slovenské armády české národnosti do Protektorátu Čechy a Morava se kriticky projevilo na nevyhovujícím obsazení velitelských funkcí a v nedostatku příslušníků mužstva se speciálním výcvikem. (Podle Jiřího Rajlicha po dvou měsících existence Slovenského státu zbylo na jeho území z původních 1400 příslušníků letectva 824 osob.) To vše sklidilo hořké ovoce během bojů s maďarským agresorem.
Když se dva perou, třetí se směje
Slovenská vláda zoufale žádala v den podpisu Ochranné smlouvy s Německem, uzavřené 18. března 1939 ve Vídni a v den zahájení maďarského útoku v Berlíně, svého novopečeného patrona o pomoc, ale Němci Slovákům nedovolili ani přesunout z ochranné zóny těžké zbraně a použít zásoby československé armády na odražení vpádu.
Slovenská armáda ani Hlinkova garda, polovojenský orgán Hlinkovy slovenské ľudové strany, nedokázaly maďarský postup zastavit a útočník obsadil slovenské území až po Sobrance. Ovládl rovněž strategicky významnou železnici Užhorod–Sambor.
Na scénu přichází letectvo
Podle publikace Charlese F. Klimenta a Dénese Bernáda Maďarská armáda 1919–1945, vydané v Praze roku 2007, „mezi 24. a 25. březnem maďarské protiletadlové dělostřelectvo sestřelilo čtyři stíhačky Avia B-534 a jeden bombardovací Letov Š-328 a poškodilo pět B-534 a dva Š-328. Maďarské stíhačky FIAT CR.32 sestřelily v leteckých soubojích pět B-534 a dva Š-328 a poškodily další dvě slovenská letadla. Další stroj B-534 byl odepsán v důsledku chyby pilota. Během bombardování letiště ve Spišské Nové Vsi (Igló) bylo pět slovenských letadel zničeno na zemi a některé budovy na letišti byly poškozeny. Pozemní personál měl třináct mrtvých a čtrnáct raněných. Maďarské protiletadlové dělostřelectvo také omylem zasáhlo vlastní stíhačku CR.32, která musela nouzově přistát, ale byla opravena. Při slovenských náletech přišlo o život patnáct mužů, třicet jich bylo zraněno a došlo k poškození několika vozidel.“
Právě nálet na letiště ve Spišské Nové Vsi vyvolal na Slovensku silné protimaďarské nálady, neboť Slováci ho chápali jako akt barbarství. Výše citovaná autorská dvojice tvrdí, že bylo zničeno šestnáct slovenských letadel bez vlastních ztrát.
Výsledky „malé války“
V průběhu pohraničního konfliktu, jenž se do análů zapsal jako „malá válka“ a skončil již 26. března 1939, padlo 29 příslušníků slovenské armády. Maďarské ztráty nejsou známy. Na Befehl z Berlína se vzájemný spor řešil od 27. března do 4. dubna 1939 maďarsko-slovenskými jednáními v Budapešti.
Vítězně z nich vyšlo Maďarsko, jemuž připadl pás podél východní hranice o rozloze 1697 kilometrů čtverečních se 78 obcemi, ve kterých žilo 69 639 obyvatel, z toho 37 786 Rusínů, 26 981 Slováků a 4872 příslušníků jiných národností (Židů, Romů a Maďarů). Tím se celkový počet Slováků v Maďarsku podle maďarských zdrojů zvýšil na 640 000 a podle slovenských až na 750 000 osob.
