Cyril Höschl: Mluvit o smrti Jana Masaryka je jako píchnout do vosího hnízda
Šokující a nikdy neobjasněnou smrt československého ministra zahraničí několik dní po komunistickém puči označil americký prezident Truman za „dramatický symbol tragického konce svobody v této zemi“.
Dobrý den, pane profesore,
Reflex je mým nejoblíbenějším časopisem a Vaše odpovědna jednou z jeho nejlepších částí. Pokaždé si nejprve přečtu otázku a pokusím se na ni sám odpovědět. O to víc musím později ocenit Vaši odpověď. Zajímá mne Váš názor na okolnosti smrti Jana Masaryka. Ruské metody odstraňování nepohodlných lidí (i na cizím území) vidíme dodnes. Stejně jako nehorázné lži při jejich vysvětlování a využívání špiónů a kolaborantů v cizích zemích. Jsem přesvědčen, že v Masarykově okolí byli lidé, kteří znali pravdu, ale strach jim zabránil mluvit. V tomto případě však jejich svědectví nepotřebujeme. Důkaz o vraždě zůstal na rámu okna a v jeho okolí. Je známým faktem, že Janu Masarykovi povolily před smrtelným pádem svěrače. Mluvil jsem o tom s několika špičkovými psychology a dvěma psychiatry v Kalifornii. Někteří z nich se problematikou sebevražd dokonce profesionálně zabývali. Podle všech je prakticky nevídané, aby se něco takového stalo u sebevraha. Zejména u člověka, jemuž muselo záležet na důstojném konci jeho života. Na druhou stranu u lidí, kteří jsou brutálně vražděni, zvláště pokud se je někdo během zápasu pokouší odněkud shodit, je preventivní vyprázdnění střev téměř pravidlem. Jak se na tento „důkaz“ o vraždě Jana Masaryka díváte Vy? Pokud ovšem budete mít odvahu se k tomu v dnešní době vyjádřit.
Ing. Jaroslav Štěpánek
Odvahu mít budu proto, že už jsem se k tomu opakovaně dříve vyjádřil a ze všech stran jsem to schytal, neboť smrt Jana Masaryka je z nějakých důvodů stále nabitá emocemi a mluvit o ní je jako píchnout do vosího hnízda. Je to jedno z třaskavých témat polarizujících společnost. Důvodem je jeho politické a emocionální zabarvení na jedné straně a nedostatek důkazů na straně druhé.
Mně k přesvědčení, že šlo o vraždu nějakými zabijáky najatými sovětskou tajnou službou či přímo jejími příslušníky, stačí tři skutečnosti. Za prvé, stopy stolice na rámu okna, jak popisujete. To bylo dokumentováno a není o tom sporu. Za druhé to, že byl nalezen mrtev oblečen do pyžama. Dovedete si představit, že by někdo, kdo je ministrem zahraničí a ví, že bude nalezen mrtev a pravděpodobně vyfotografován a ukazován, naplánoval (či impulsívně spáchal) sebevraždu tak, že by se před ní převlékl do pyžama? Já ne.
Nu a třetí okolností je to, že sovětská (nyní ruská) strana ani na vteřinu nepřipustila možnost, že by se čeští vyšetřovatelé mohli na tento případ podívat do sovětských (dnes ruských) archívů. Falšování důkazů a stop je zřejmě příliš náročné a zdlouhavé nebo kágébácké straně prostě nestojí za to a je lepší se s tím neotravovat a archívy raději držet zaklapnuté na deset zámků. Nedávno se vyrojil opravdu bizarní, i když na první pohled jakoby logický výmysl, že Masaryk byl skutečně zavražděn, ale nikoliv Sověty, nýbrž na příkaz britské tajné služby SIS (Janem Bydžovským).
Nechme detaily těchto spekulací stranou a položme si otázku, proč by v takovém případě sovětská strana pro ni tak radostnou a propagandisticky využitelnou zvěst držela sedmdesát let pod pokličkou a nikoho k ní nepustila. To opravdu hlava nebere.
