Vkladní knížku ukrývala mezi ňadry. Vraha prozradila mrkev v žaludku
Nová republika lákala do Prahy mladé lidi z celých Čech i vzdálené Moravy. Jednou z žen, jež se do Prahy za svým snem vypravily, byla třicetiletá Terezie Pelzová z Bělé nad Svitavou (tehdy Německé Bělé). Do Prahy přijela v roce 1920 a podle svědků, kteří na ni později vzpomínali, šlo o mimořádně sličnou bytost. Terezie sloužila v několika domácnostech, až se na podzim roku 1922 rozhodla, že se bude živit vyšíváním. Tehdy si také najala pokoj u Alžběty Kohlerové v Karlíně.
Kdy a kde přesně potkala Terezie Pelzová o patnáct let staršího Josefa Petříčka, už nezjistíme. Jestliže Terezie byla krásná, pak Petříček byl mužem „vysoké hubené postavy se značnou pleší na hlavě“. Přes den pracoval jako sluha u tiskařské firmy Haase a poté, aby si přivydělal, jako pomocný vrátný u zadního vchodu pražského Obecního domu. Tady končil každý večer kolem deváté, konal-li se v Obecním domě koncert nebo ples, i později.
Petříček byl ženatý, s manželkou a dětmi žil na Žižkově v Sudoměřské ulici 37 a „svědci i jeho vlastní žena ho líčili jako záletníka, který se rád vydával za vdovce“.
Terezie se s pomocným vrátným sblížila. Trávila s ním stále více času a její pouto bylo brzy natolik důvěrné, že mu sdělila mnohé o svých poměrech. Mimo jiné i to, že vlastní vkladní knížku, na níž má uloženo více než devět tisíc korun, které získala prodejem podílu na zděděném domku.
Plán
“A právě tehdy pojal zřejmě Petříček „ďábelský úmysl, že se peněz Pelzové zmocní“, líčí celý případ Národní politika. „Začal ji předstírati lásku a slibovati manželství. Věděl také, že Pelzová nosí vkladní knížku neustále za ňadry“.
Jenže, jak se k uloženým penězům dostat? Plán, jenž se v Petříčkově hlavě zrodil, byl mimořádně rafinovaný, ovšem také zvrácený.
Muž neustával v projevech lásky, zároveň si zřídil u Výpomocné záložny vkladní knížku, na níž uložil pouhých deset korun. Cifru však přepsal inkoustovou tužkou na patnáct tisíc a takto zfalšovanou knížku věnoval ženě do úschovy. Vzkaz byl jasný. Měla pochopit, že tak zámožnému muži nemůže jít o její úspory. Navíc důvěra, kterou ji projevil, naznačovala ty nejvážnější úmysly, jež s ní má.
Pak přišel druhý krok.
Petříček přesvědčil Terezii Pelzovou, ať se odstěhuje od své bytné paní Kohlerové, s níž se žena mezičasem sblížila. Vyhlédl jí pokoj na Žižkově u švadleny Anny Korfové. Prý si u ní bude šít svatební výbavu. Co Terezie nevěděla, že nové bytné zároveň potají namluvil, že po několika dnech její nová nájemnice navždy odjede na Slovensko.
Vražda za myslivnou
Bylo úterý 17. října 1922, když Terezie Pelzová očekávala svého snoubence. Slíbil, že pojedou na svatbu jeho bratra do Jiren.
Petříček dorazil krátce po poledni. „Tak frajle dělaj. Pojedeme na výlet“, oznámil ženě. „Pelzová se pěkně oblékla, na hlavu si vzala velurový klobouk, a vyprávějíc Korfové, že Petříček koupil jako svatební dar hodiny za 500 KČ, které už poslal napřed, balila si do balíčku bleděmodré šaty, bílou blůzu a svrchní živůtek.“
Netušila, jak strašné plány její nápadník spřádá. „Mezitím, co konala přípravy na cestu, odešel Petříček z bytu a šel do ulice Zlatnické, kde koupil za osm korun provaz a papír s obálkou. A pak pokračoval do čekárny na Masarykově nádraží a tam napsal dopis, že se Františka Horáková z Tuklat loučí se světem z nešťastné lásky.“
Další události líčí Národní politika takto: „O půl šesté odpoledne odjel Petříček s Pelzovou z Masarykova nádraží na zastávku Jirny-Klánovice, a když vystoupili již za dosti značného šera, zavedl ji stranou, kde nejsou žádná stavení. Šli od myslivny lesem, pak se stočili po lesní cestě vpravo a usedli.“
Pronásledovala mě
U soudu, který se konal v dubnu následujícího roku, Petříček tvrdil, že ho zamilovaná Pelzová pronásledovala, nutila ho, aby s ní odjel na Slovensko a tady si zařídili živnost. Nebrala nejmenší ohled na to, že je ženatý a má rodinu. Přitom vše věděla. Petříčkovi nezbylo, než ji zavraždit. „Když mu řekla, že ho neopustí, udělal smyčku a kleče na levé noze přehodil ji provaz oběma rukama na krk. Pelzová prý jen řekla: Dělej se mnou, co chceš! Načež kličku zatáhl. Padla na znak a chroptěla. Petříček ji převrátil obličejem k zemi a odtahuje provaz vlevo, mačkal ji obličej do země, a tak ji držel, až byl konec.“
Tak vylíčil osudné události sám Petříček. „Vzal ji do náruče a nesl k silnému dubu, ale po čtyřech krocích mu vypadla, takže ji musil znova zdvihnout a přivázal ji ke stromu ve stoje. Dopis, který napsal na nádraží, jí zasunul za ňadra a přitom náhodou přišel na vkladní knížku, kterou vzal k sobě, a odešel z lesa.“
V žádném případě se tedy nejednalo o loupežnou vraždu. „Vkladní knížku nalezl jen náhodou, když jí dával za ňadra dopis, že se jmenuje Františka Horáková a skončila sebevraždou. Ani prý nevěděl, že knížku má“, tlumočily vrahovu zpověď noviny.
Jenže soudní lékaři viděli rozhodující okamžiky jinak. „Petříček udeřil Pelzovou do pravého spánku, načež mezi nimi došlo k zápasu, při kterém ji Petříček rdousil a teprve po jejím udolání ji uškrtil a udusil přitlačením úst k zemi.“ Snad jen v závěrečné pasáži se s vrahovou výpovědí shodli. „Na strom ji Petříček pověsil, když už byla mrtva.“
Osudná mrkev
Josef Petříček zabalil po činu oblečení, které si nebohá Terezie Pelzová na svatbu vezla, a odjel vlakem zpět do Prahy. Doma šaty rozřezal a spálil. Z vkladní knížky vybral druhý den na pobočce České banky v Celetné ulici 8922 korun československých. Bytné řekl, že ze svatby odjela Pelzová rovnou na Slovensko, jak plánovala, a nikdy se už nevrátí. Zdálo se, že k němu nevedou žádné stopy, či indicie.
Ve svých plánech se však přepočítal. Byla to právě ženina nová bytná – švadlena Anna Korfová, která zarazila hřebíček do jeho pomyslné i skutečně rakve. Když se dočetla, že byla nalezena neznámá asi třicetiletá žena (tomu, že se jmenuje Františka Horáková, nikdo nevěřil), jejímž posledním jídlem byla mrkev, přihlásila se na policii. Právě mrkev uvařila své podnájemnici před odjezdem na svatbu, z níž se již nevrátila. Vzápětí mrtvou ženu identifikovala.
Petříček byl zatčen a v dubnu 1923 postaven před soud. Porota jej uznala jedenácti hlasy z dvanácti vinným z předem plánované loupežné vraždy. Předseda senátu JUDr. Kratochvíl poté odsoudil Josefa Petříčka k trestu smrti oběšením, jež byl posléze zmírněn milostí prezidenta Masaryka na doživotí.
