Tak vám pověsili manžela, křikli sousedi přes plot na manželku generála Heliodora Píky
„Umírám jako voják v poli,“ řekl generál Heliodor Píka svému synovi 21. června 1949. Pak ho odvedli… „Otec byl před popravou naprosto klidný. Mluvili jsme o budoucnosti. Ještě nás utěšoval. Kladl mi na srdce: Milane, nemsti se! Postarej se o maminku. Dostuduj. Buď spravedlivý,“ vzpomínal v roce 2008 pro Reflex Milan Píka.
Milan Píka složil svoji životní přísahu nad sklenkou šampaňského v cele smrti. Jeho otec, generál Heliodor Píka, o něco svého syna před popravou poprosil. Bylo nad ránem 21. června 1949. Ještě nezačalo svítat.
„Otec byl před popravou naprosto klidný. Mluvili jsme o budoucnosti. Ještě nás utěšoval. Kladl mi na srdce: „Milane, nemsti se! Postarej se o maminku. Dostuduj. Buď spravedlivý, a až přijde čas, očisti moje jméno,“ vypravoval Milan Píka.
Broky ze staniolu
Jediné dítě generála Heliodora Píky a jeho manželky Marie, syn Milan, se narodilo 28. července 1922. „První vzpomínka na otce? Byly mi tři roky. Přijel na koni a já byl šťastný a hrdý, že ten krásný člověk je můj táta.“
Heliodora Píku popisovali jeho vojenští velitelé jako jemného a laskavého člověka, který zcela opovrhuje nebezpečím. „Otec mě nikdy neuhodil. Stačilo, když mírným hlasem pronesl: Milane …, a já hned poslechl,“ vzpomínal Milan Píka. „Když otec studoval Vojenskou vysokou školu v Paříži, byli jsme tam s ním celá rodina. První a pátou třídu jsem ale zůstal v Hranicích u babičky a maminčiny sestry Berty. Do Rumunska, kde otec působil jako vojenský atašé, jsem jezdíval jenom na prázdniny.“
O tom, co legionář a držitel Československého válečného kříže a francouzského Válečného kříže se třemi palmami Heliodor Píka zažil za první světové války, svému synovi nevyprávěl.
Malý Milan si ale rád hrál na vojáky.
„Jednou jsem si do dětské vzduchovky vyrobil munici ze staniolu. Hledal jsem vhodný terč – maminka zrovna přikládala do kamen. Dostal jsem pohlavek a už jsem nikdy nic podobného neprovedl,“ vzpomínal Milan Píka. Za druhé světové války se přihlásil do armády stejně jako kdysi jeho otec v sedmnácti letech. Ve Francii ho ještě odmítli. V Anglii si nejdřív musel během šesti neděl dodělat maturitu. „Dodneška neumím vypočítat plochu lichoběžníku, vyletěl jsem kvůli tomu po letech v Praze na vysoké od zkoušky.“ U svého útvaru RAF, 310. stíhací perutě, měl jedno z nejnižších čísel – 787046.
„Jednou za námi na letiště přijela džípem královská dcera Alžběta. Hrála s námi šipky.“
Milan se chtěl stát navigátorem. „Absolvoval jsem kurs, ale moje plány zhatila oční vada, o níž jsem neměl tušení.“ Ve změti barevných bodů nerozluštil žádné obrazce.
„Zažádal jsem o odjezd do Sovětského svazu. Chtěl jsem bojovat v československé jednotce, již můj otec vytvořil. Moje žádost byla zamítnuta. Dodnes nevím proč. Že prý jsem složil přísahu králi.“ Milan Píka navštěvoval v Anglii důstojnickou školu. Anglický velitel si ho vzal stranou a řekl mu, že dostal doporučení, aby hodnost poručíka nebyla mladému Píkovi udělena. „Dodal, že mě zná a na takové způsoby není zvědavý.“ Vadil někomu Heliodor, nebo Milan Píka?
Šéf mise v Sovětském svazu
Heliodor Píka odešel z protektorátu do Bukurešti 29. března, čtrnáct dnů po německé okupaci. Vedl československý odboj na Balkáně pod krycím názvem Dora. Za svůj život mu vděčí mnoho českých uprchlíků, internovaných zajatců a československých Židů.
„V Rumunsku jsem všechny zachránil, ani jeden náš příslušník nebyl vydán Němcům,“ napsal později Heliodor Píka. Platilo, že kdo se dostane do Rumunska, o toho se Píka postará. „Čtvrt roku jsem nevěděl, kde otec je. Na konci června mi maminka řekla, že pojedeme do Rumunska. Naše vycestování zařídila odbojová skupina Obrana národa. Matka se trochu bála kontroly na hranicích. Vezla v kufru otcovu uniformu,“ říkal tehdejší student pražského Masarykova reálného gymnázia Milan Píka, který chodil po vyučování na Hrad a před německými vojáky provokativně pískal Marseillaisu. V březnu čtyřicátého roku odplul se svou matkou lodí Transylvania z Rumunska do Francie.
Heliodora Píku vyslala exilová vláda na konci dubna 1941 do Sovětského svazu. Měl plnit vojenské, politické a zpravodajské úkoly. V červenci uzavřel československo-sovětskou dohodu o výměně zajatců, v září 1941 podepsal vojenskou úmluvu mezi československým a sovětským vrchním velitelstvím.
Organizoval vytvoření československých vojenských jednotek – 1. československého polního praporu, první a druhé brigády, 1. československého armádního sboru. Vyreklamoval z gulagů tisíce Čechoslováků a Rusínů. „Nebýt Píky, všichni bychom tam chcípli,“ připomínají někteří. Díky Píkově intervenci se z lágru dostal i budoucí vojenský prokurátor a vyšetřovatel Karel Vaš. „Otec nepřímo zachránil život člověku, který se pak postaral o to, aby ho popravili,“ říkal Milan Píka. Administrativní pracovnice pátého oddělení hlavního štábu ministerstva obrany, nechvalně proslulého obranného zpravodajství, Ludmila Řičicová-Uhlířová Milanovi na konci šedesátých let vyprávěla, že se na jaře roku 1948 Karel Vaš zeptal náčelníka obranného zpravodajství Bedřicha Reicina: „Kolik, Bedřichu, potřebuješ? Patnáct let, nebo provaz?“
Mluvili o trestu pro Píku.
Hrdina sabotér
Heliodor Píka ležel v žaludku celé komunistické skvadře, jež se z Prahy uchýlila do Moskvy, už během války. Gottwald, Kopecký, Fierlinger na něj žalovali, kde mohli. Obviňovali ho například, že nepřeje Sovětům vítězství. Píka na rozdíl od svého zástupce Ludvíka Svobody nebyl jejich člověk. A viděl jim pod prsty.
Heliodor Píka ve svých depeších do Londýna varoval, že Sověti plánují po porážce Německa nastolit na osvobozených územích diktaturu proletariátu. Uvědomoval si zároveň, že Rudá armáda je v boji proti nacismu nenahraditelná, a proto opakovaně žádal Západ o vojenskou a materiální pomoc pro Sovětský svaz.
„Otec měl volný přístup ke Stalinovi i Berijovi, snad se měl podílet i na vojenských strategických plánech Rudé armády.“
Heliodor Píka získal za svoji práci nejvyšší sovětská vyznamenání. Soudní znalec plukovník Zadina označil 11. ledna 1949 Píkovo působení v SSSR za vojenskou sabotáž. „Skutky, které znamenaly prospěch anglickému vedení války, znamenaly škodu Sovětskému svazu, a tím i nepřímou škodu Československé republice! Jednáním obviněného byla způsobena škoda československé vojenské zahraniční jednotce v SSSR, a tím i Československé republice,“ uvádí ve svém posudku.
Generála Píku, držitele pěti sovětských vojenských řádů, na konci ledna odsoudili k trestu smrti. Zadina po Píkově rehabilitaci v roce 1968 spáchal sebevraždu. Zastřelil se.
Ustlaná postel
„Na konci února 1948 jsem se otce zeptal: Tati, co myslíš, že teď bude? Mě pověsí na první lucerně, odpověděl. Znělo to jako žert, tak jsme se k tomu už nevraceli.“
Heliodor Píka byl sledován od svého návratu z mírové konference v Paříži. Ta se konala ve čtyřicátém šestém roce. Samozřejmě si toho všiml. Přesto nechtěl zvolit exil. „Několikrát jsme o tom s otcem mluvili. Vždycky mi zdůrazňoval: Milane, já tady zůstanu.“ Na konci března 1948 podstoupil Heliodor Píka ve střešovické nemocnici operaci žlučníku. „Znovu jsem navrhoval, že se pokusím vymyslet, jak ho dostat za hranice. Odmítl.“ To už spolu mluvili šeptem. „Před dveřmi nemocničního pokoje stáli dva chlápci v civilu.“
Pátého května tam už nestáli. Generálovo lůžko bylo prázdné.
„Přišel jsem za otcem na návštěvu a uviděl jen čistě povlečenou a ustlanou postel. Nikdo nám nedokázal říci, kde otec je.“ Milan Píka se ptal lékařů i sester. „Nevím, nevím, nevím, to byla jediná odpověď. Kdyby aspoň řekli. Nemůžeme nic říci. Nevěděli jsme, na koho se obrátit, abychom se dozvěděli, co se s otcem stalo.“
Heliodor Píka byl odvezen na příkaz Bedřicha Reicina, náčelníka obranného zpravodajství ministerstva obrany. Trestní oznámení pro podezření z velezrady bylo podepsáno o týden později. Ludmila Uhlířová byla osmého května u toho, když Heliodor Píka řekl Reicinovi: „Já špión nejsem, ale o vás vím, že jste agent Kominterny.“
Jeden z hlavních důkazů proti Píkovi byl na objednávku vytvořený falzifikát.
Pankrácké štěstí
Milan Píka byl zatčen v listopadu 1948. „Byl jsem obviněn z přípravy otcova únosu. S kamarádem Rajmundem, synem generála Mrázka, jsme si povídali o tom, jak by bylo možné vysvobodit otce z vězení. Byly to spíš filmové představy. Vyšetřovatelé obsah našich rozhovorů znali.“
A objevil se další plán. „Na začátku listopadu za mnou přišel kamarád z Anglie Václav Míka, pracoval na letišti jako vedoucí elektrikář. Od války jsem ho neviděl.“ Václav přinesl přesné plány pankrácké věznice. „Ukázal na celu třicet čtyři. Tady je tvůj táta. Dostaneme ho ven.“ Za dva týdny Milana zatkli. Když ho propustili pro nedostatek důkazů, měl pořád tajné v patách. S Václavem se už nesetkal.
„Na Pankráci jsem byl šťastný. Ze dvorku, kde jsem při ranních rozcvičkách ostatním vězňům předcvičoval, jsem viděl na okno otcovy cely. Tatínek tam stál a díval se na mne. Na konci ledna jsem tvář v okně nepoznal. Otec měl strhané rysy a byl smrtelně bledý. Večer bachař utrousil: Píka dostal provaz.“ Heliodor Píka poslal svému synovi dva motáky. „Není tak těžko zemřít zcela nevinně při vědomí, že jsem se celý život snažil poctivě prospívat národu a vlasti. Nedovedeš si představit, čím jsi pro mne byl – hvězdou, paprskem jasu, klidu a oporou. Když jsem tě oknem spatřil, vše se mne spadlo, necítil jsem té hrůzy, která mne trápí.“
V polovině února byl Milan propuštěn. Přišlo mu oznámení, že ho vyhodili z právnické fakulty. Bylo mu to jedno. Stále myslel na otce. „Vždycky jsem se zamknul do pokoje a plakal.“
Šampaňské v cele smrti
„Když jsem se dozvěděl, že otce převezli do Plzně, ulevilo se mi. Na Borech se přece nepopravuje.“
Dvacátého června v pět hodin odpoledne Milanovi zavolal generálův obhájce Rastislav Váhala. „Řekl mi, že Gottwald žádost o milost zamítl a poprava bude v šest hodin ráno.“ Heliodoru Píkovi bylo umožněno rozloučit se s rodinou. Jeho blízcí u něj směli zůstat celou noc. „Vzpomněl jsem si, že nám otec v nemocnici jednou řekl: Na rozloučenou přineste šampaňské. Nechápali jsme, jak to myslí.“ Láhev šampaňského vzali s sebou.
Heliodor Píka čekal na syna se snachou spolu se svým obhájcem Váhalou. V koutě seděli dva dozorci. Generál už byl po večeři. Mladý kněz Antonín Huvar, jenž byl také vězněn na izolovaném oddělení D1 a vynášel z cel kýble a roznášel jídlo, donesl odsouzenému poslední pokrm – čtyři brambory ve slupce a osminku podmáslí. „Generál nepotřeboval utěšovat, vyzařoval z něj klid a síla.“ Milanu Píkovi se vryl do paměti každý okamžik.
„Povídali jsme si celou noc. Pak otec dopsal ještě jeden dopis na rozloučenou. Podívejte se na to písmo! Literární kritik Václav Černý mi povídal, že otcovy poslední dopisy patří do čítanek. Tatínek mě pak požádal, abych otevřel láhev šampaňského. Připili jsme si na lepší osud naší republiky. S doktorem Váhalou jsme otci slíbili, že prokážeme jeho nevinu.“
Kolem druhé ráno přišel plzeňský kaplan Antonín Doležal.
Od března se pro vězně nekonaly žádné oficiální bohoslužby, takže ho dost překvapilo, že pro něj o půlnoci přijel autem dozorce, aby s ním jel na Bory udělit svátost smíření.
„Poslední rozloučení, poslední políbení. Pak otce odvedli.“ Říká se, že Heliodor Píka šel na popravu ve své uniformě. „Není to tak, byl v civilu. Ale řekl nám: Umírám jako voják v poli.“
„Maminka byla u příbuzných v Hranicích. Neměli telefon. Nestihla se se svým mužem rozloučit. O otcově smrti se dozvěděla druhý den od sousedů. Paní Píková, tak vám včera pověsili manžela, křikli na ni přes plot.“
Z vězení rodina odešla rovnou na zádušní mši, kterou sloužil páter Doležal. Žádost obhájce o vydání těla byla zamítnuta. Důvod? Ohrožení veřejného pořádku! Tak podle paragrafu 404 trestního řádu rozhodl předseda senátu Otakar Matoušek.
Ještě to ráno bylo na kopii úmrtního listu Heliodora Píky dopsáno věnování – anatomickému ústavu lékařské fakulty k vědeckým a výukovým účelům.
Anatomické cvičení
„Vezeme vám tělo na anatomické cvičení,“ nahlásili pohřebáci jednadvacátého června v plzeňském anatomickém ústavu. Nedoprovázela je žádná eskorta, vypadalo to na běžný případ. „Bylo devět ráno,“ vzpomíná tehdejší přednosta ústavu profesor Jaroslav Kos.
„Zemřelého přivezli bez šatů. Na pravou nohu někdo napsal H. Píka.“ Lékař dostal nápad. „Okamžitě jsem přes stehenní tepnu udělal nástřik pěti litry konzervační tekutiny. Víte, já jsem venkovský člověk, chtěl jsem tělo Heliodora Píky uchovat netknuté, aby mohlo být někdy pohřbeno, jak se sluší a patří. Neprováděl jsem ani pitvu.“
Jaroslavu Kosovi bylo tehdy jednatřicet let, měl ženu a dvě malé děti. Nebál se, že se vše prozradí a on půjde v lepším případě sedět?
„Já s prominutím nejsem hloupý. Chtělo to jen trochu odvahy. Navíc jsem to měl dobře vymyšlené.“ Nabalzamované tělo ukryl v suterénu do uzavřeného konzervačního kontejneru. V září začala anatomická cvičení, v říjnu se už odpitvané a obtížně identifi kovatelné lidské ostatky (toho času učební pomůcky) odvezly do krematoria. K jedné rakvi se přidal úmrtní list Heliodora Píky. „Nikomu jsem nic neřekl. Ani manželce. V roce 1968 mě vyhledal Karel Melichar ze Svazu protifašistických bojovníků, jestli nevím, co se stalo s tělem Heliodora Píky. Řekl jsem mu, že generálovo tělo zůstalo neporušené v ústavu a může být důstojně pohřbeno.“ Jaroslav Kos spěchal k laboratorní kádi vyzvednout ukryté ostatky. Byla prázdná.
„Prohledali jsme celý ústav. Marně.“ Nakonec lékaři zjistili, že asistent Václav Novák po prázdninách v padesátém šestém roce udělal v maceračních prostorách suterénu velký úklid. Píkovo tělo nechal pod cizím jménem odvézt do krematoria. „Povídám: Václave, cos to provedl za špatnost?!“ Profesor Kos se zlobí ještě dnes a pro čin svého spolupracovníka nachází vysvětlení. „V padesátých letech to byl zapálený komunista. Až stáž ve Spojených státech mu otevřela oči.“ „Dá se to tak vysvětlit,“ přiznává Václav Novák.
„Byl jsem toho názoru, že Píka má být pohřbený.“ Kolegu, jenž měl macerační místnosti na starosti, povolali na vojenské cvičení, Novák ho zastupoval. „Při nejbližší příležitosti jsem dal tělo zpopelnit.“ Vyrovnaným hlasem mi říká: „Z mého rozhodnutí se ta věc ukončila. Myslím, že se všem v ústavu ulevilo.“
Doktor Novák napsal v roce 1969 Milanu Píkovi jména sedmi osob, které byly v roce 1956 odvezeny ke kremaci. Byli mezi nimi tři muži – Václav Boukal, Vojtěch Krail a Václav Stanislav. Popel generála Píky skončil podle všeho v jedné z uren nebo byl vysypán na rozptylové loučce plzeňského hřbitova.
Sám mezi zrádci
O obnovu soudního procesu požádal Milan Píka spolu s obhájcem Váhalou v roce 1966. Dva roky trvalo, než bylo řízení obnoveno. „Rozsudek o rehabilitaci byl vynesen 13. prosince 1968,“ říkal Milan Píka. „Šli jsme to s doktorem Váhalou a manželkou oslavit.“
Druhý den ráno zazvonil v bytě Milanova strýce v Liliové ulici telefon. Volali z Hradu, že pro ně prezident Svoboda posílá vůz.
„Ludvík Svoboda vyběhl ze své pracovny, celý dojatý mě začal objímat a volal: Milane, tak se nám to podařilo!“
Svoboda v osmašedesátém tvrdil, že kvůli Heliodoru Píkovi intervenoval v osmačtyřicátém u sovětského poradce Čičajeva. Prý se ho ptal, zda mají Sověti zájem na generálově uvěznění. Měl se dozvědět, že Sověti měli o Píkově činnosti za války naprostý přehled, znali šifrovací klíč k jeho depeším do Londýna a že Píka proti Sovětskému svazu nic špatného nepodnikl. „Eto vaše dělo,“ dodal prý.
Milan Píka k tomu říká: „Maminka Svobodu dobře znala z Moskvy a Kujbyševa.“ Když otce zatkli, šla Marie Píková ministra národní obrany prosit o pomoc. „Nepřijal ji. Jen vzkázal po sekretářce: S touto paní nemám o čem mluvit.“
Písemné důkazy, že generál Svoboda za Píku jakkoli orodoval, neexistují. Zato do dopisu Alexeji Čepičkovi, Gottwaldovu zeťovi, ze 13. března 1948 vepsal Ludvík Svoboda seznam pětadvaceti generálů se záporným postojem k lidovědemokratickému zřízení a doporučil jejich odchod do výslužby. Mezi nespolehlivé generály zařadil i Heliodora Píku.
V létě 1948, po zvolení Klementa Gottwalda prezidentem požádal Píkův obhájce doktor Kaizr (předchůdce dr. Váhaly a dr. Čeřovského) o abolici, zastavení trestního řízení. Ve zdůvodnění zamítnutí stojí: ministr národní obrany neshledal důvod, aby navrhl udělení milosti.
Po procesu se Slánským v prosinci 1952 uvedl v rámci stranické sebekritiky Ludvík Svoboda i toto: Byl jsem mezi těmi zrádci sám. Od samého počátku Píka a pak Reicin se svojí smečkou.
Zato v roce 1968 Svoboda píše: Poznal jsem Píku jako vlastence a čestného člověka.
Syn a syn
Ludvík Svoboda doporučil krátce po popravě plukovníku Polákovi, aby svému zeti Milanovi Píkovi vyřídil, ať raději zmizí z Prahy. Byla to vlastně dobrá rada. Milan Píka odešel se svou první manželkou na Slovensko.
„Začínal jsem tu doslova od píky. Neumím vysvětlit proč, ale na Slovensku k sobě mají lidé blíž.“ Začal pracovat v Drevoně.
Právě probíhal proces se Slánským. „Cestou do práce jsem si šel do trafiky koupit noviny. Na titulu Rudého práva stálo: Píkův agent Slánský!“ Článek popisoval, jak angloamerický špión řídil dalšího špióna, donedávna generálního tajemníka KSČ.
V tomto politickém procesu byl odsouzen k trestu smrti také Bedřich Reicin, který ještě nedávno posílal bez rozpaků na šibenici své přátele. Samozřejmě ho popravili kvůli vykonstruovaným obviněním. „Jméno mého otce v Reicinově obžalobě nezaznělo,“ říká Milan Píka.
V červnu před čtyřmi lety ho vyhledal neznámý muž. „Jsem Vladimír Reicin, syn Bedřicha Reicina,“ představil se. „Se slzami v očích mě prosil za odpuštění. Říkal jsem mu, že on přece za jednání svého otce nemůže, navíc byl tehdy ještě děcko. Podal jsem mu ruku. Pozval jsem ho také na vzpomínkový akt, který se každoročně koná v den výročí otcovy popravy. Nepřišel.“
Loni se Milanu Píkovi za resort ministerstva obrany omluvila Vlasta Parkanová.
„Možná jsem po roce 1990 zaváhal. Byl jsem rád, že jsem očistil otcovu památku, a nenapadlo mě, že by měl být také někdo potrestán.
Doktor Váhala, který mi ve všem pomáhal, byl už bohužel po smrti.“ Píkův obhájce Rastislav Váhala o procesu s Píkou napsal knihu. Jejího vydání ani svobody se však nedožil.
Stíhání Karla Vaše bylo na konci devadesátých let zastaveno.
Zásluhou ústavního soudce Vladimíra Čermáka bylo trestní řízení obnoveno. Karel Vaš dostal v roce 2001 u městského soudu za svůj podíl na justiční vraždě generála Píky sedm let nepodmíněně. O rok později Vrchní soud trestní stíhání z důvodů promlčení pravomocně zastavil a v témže roce Nejvyšší soud toto rozhodnutí potvrdil. Milana Píku soudní výrok překvapil.
„Důležité ale je, že Vašova vina byla prokázána. Nenávist necítím. Já jsem svůj úkol splnil.“
