Krvavá noc na Zbraslavi. Po lahodném uzenáči přišla vražda starého flašinetáře
V Točné u tehdy středočeské Zbraslavi žil starý a osamělý flašinetář Jan Janeček. V červnu 1909 odjel na několik dnů do Prahy, aby si nechal opravit nástroj své obživy – flašinet (také kolovrátek) a po návratu sousedům vypravoval, „že se v Praze seznámil se dvěma pány, kteří za něho platili útratu a slíbili ho navštívit“.
Sousedy takové líčení překvapilo. Janeček byl známý samotář a nemluva, ale uplynulo jen pár dní a ve vsi se skutečně objevila dvojice mladíků. Hledala Janečkův domek a nijak se přitom neskrývala. Byl večer, když jeden z mladíků vstoupil do hostince paní Kutilové. Do Janečkova džbánu, jenž místní dobře znali, koupil čtyři litry piva, k tomu přibral čtyři chutné uzenáče.
Minula noc. „Druhého dne Janeček ze svého stavení vůbec nevycházel. To se stalo nápadným. Jeden ze sousedů vešel posléze k němu, ale ustrnul hrůzou nad podívanou, jež se mu naskytla. Starý muž ležel na zemi mrtev, tváří k podlaze a měl ústa šátkem ucpaná. Kaluž krve rozlévala se pod jeho hlavou. Bylo jasno, že Janeček byl násilně ze světa sprovozen.“
Soudní lékař konstatoval smrt zadušením s tím, že pachatelé byli pravděpodobně dva, „jedna osoba napadeného starce držela, druhá jej dusila“. Krvácení způsobil vykotlaný špičák na pravé dolní čelisti, jenž se „do sliznice dolního rtu oběti hluboce zařízl“. Už to hovořilo o surovosti útoku.
„Nejsem tak chudý, jak to vypadá“
O pachatelích nebylo pochyb. Jenže o koho vlastně šlo a jak se muži jmenovali? To nikdo ve vesnici netušil.
Policejní pátrání trvalo půl roku. Teprve pak byli „dva štíhlí mladíci uhlazeného chování a bystrého spádu slova“, jak je popsala Národní politika, dopadeni. Jednalo se o dvaadvacetiletého Aloise Mertu a teprve devatenáctiletého Ladislava Ježka. Oba se živili jako kočovní hudebníci v okolí Prahy. Jenže na slušnou obživu to nestačilo.
Ježek se vzápětí doznal. S nebohým Janečkem se skutečně potkali v Praze. Mysleli, že jde o rolníka. Rozhodli se ho navštívit a okrást. Když však spatřili na Točné jeho ubohou chalupu, chtěli se otočit a vrátit do Prahy, jenže to už Janeček vyběhl před dveře a oba příchozí vítal. Stařec jim také v průběhu večera prozradil, „že není tak chudý, jak se zdá“ a že „na Zbraslavi, kde na svůj flašinet hrává, pěkné peníze vydělává“. Záchvat jeho chlubivosti nebral konce, takže nakonec mladíkům vyzradil i to, že má na knížce naspořeno 1200 korun.
Navzdory zapírání trest smrti provazem
Bylo rozhodnuto. „Když se před devátou hodinou chystali na oko k odchodu, uchopil Merta pojednou nic netušícího Janečka ze strany za ruce a strhl mu je nazad, načež přikročil Ježek, jenž vzal z lavice uchystaný již šátek a vecpal jej kolovrátkáři do úst. Napadený se bránil, rukama mával a zuby zatínal, takže nebylo možné šátek mu do hrdla vpraviti. Po delším zápase však podlehl a upadl na záda. Když při té příležitosti, vykřiknuv, otevřel ústa, vecpal mu tam Ježek násilně šátek…“
Den po vraždě ve čtvrtek 24. června 1909 sešli se oba násilníci u pražského Palackého mostu (shodou okolností na stejném místě, kde se s Janečkem seznámili) a rozdělili si lup 1000 korun, které předtím vybrali v bance. O smrti starého flašinetáře se dozvěděli až z novin. Nechtěli ho zabít. Jen umlčet. Tak alespoň vylíčil průběh událostí Ladislav Ježek.
Naproti tomu Alois Merta stále zapíral. O ničem neví. Žádnou vkladní knížku neviděl. Z lupu nedostal ani korunu. Ježka nechal v chalupě a čekal na něj u lesíka. Jenže porotu nepřesvědčil a ta uznala oba muže vinnými loupeží a zabitím. Soudce pak odsoudil staršího Mertu k trestu smrti provazem a mladšího Ježka, jenž ještě nedosáhl zákonem určených dvaceti roků, k sedmi letům těžkého žaláře.
