Tři Češi zavražděni na samotě u Paříže. Vrahova matka byla "slabá na hlavu"
V červnu 1927 vyrazili tři mladí muži z Prahy na zkušenou do Francie. Ubytovali se v pařížském Hotel de Nantes. Ve městě byli asi týden, když na Montmartru zaslechli rodný jazyk. Jakýsi muž se tu bavil s českým malířem. Oslovili ho. Netušili, že v té chvíli rozhodli o svém osudu. Oním mužem byl tehdy jedenatřicetiletý strojní montér Rudolf Skalský. Rodák z Přední Lhoty u Poděbrad. V Paříži žil od roku 1923, momentálně byl však bez práce. Jenže to trojici Čechů neprozradil. Naopak jim nabídl, že je provede městem. Kdo by takovou nabídku od zběhlého Pařížana odmítl.
Zbytek odpoledne strávili prohlídkou památek, na další den si naplánovali výlet za Paříž. Sešli se brzy ráno. V nádražní restauraci vypili několik skleniček absintu. Kolem poledne vystoupili v Louvres, malé obci na sever od Paříže (dnes leží v těsném sousedství letiště Charlese de Gaulla). Zašli do hostince pana Lambina, tady poobědvali a vypili lahev vína. Útratu 27 franků a 50 centimů zaplatil Skalský. Pak se vydali směrem k sousední vsi Fontenay.
Poprava a mrtvoly ukryté v poli
Ještě tentýž den večer, tedy 21. června 1927, byla v poli mezi Louvres a Fontenay v departmentu Seine de Oise nalezena dvě mrtvá těla. První patřilo Ottovi Macharovskému, jedenadvacetiletému absolventovi reálky z Prahy. Druhé o rok mladšímu Ladislavu Klikovi, taktéž z Prahy. Oběma mužům byly odcizeny osobní dokumenty a peníze. Třetí tělo – dvacetiletého Františka Müllera – bylo objeveno v ovesném poli nedaleko místa nálezu prvních dvou o několik týdnů později, přesně 9. srpna 1927. Bylo již v rozkladu.
Všichni tři muži byli zastřeleni. Soudní lékaři popsali jejich zranění následovně: „Macharovský měl jedinou střelnou ránu nad levým boltcem. Müller byl střelen do levého spánku. Tato rána byla vedena zezadu. Klika měl na hlavě tři střelné rány. První vnikla do dutiny lební, druhá na levém temeni a třetí byla vypálena do pravého spánku zezadu. Všechny tyto rány byly smrtelné.“ Závěr francouzských i českých patologů byl shodný: „To, že většina střel byla vedena ze strany a zezadu, svědčí o tom, že šlo o útok promyšlený, rychlý a potměšilý, při němž ubozí napadení nemohli se ani bránit.“
Jinými slovy, jednalo se v podstatě o popravu.
Vykradený hotel a útěk do Prahy
Večer osudného dne zašel Rudolf Skalský do pařížského hotelu Nantes, kde trojice Čechů bydlela. Recepčnímu předal navštívenku Františka Müllera, na jejíž zadní stranu připsal francouzsky žádost, aby byl doručiteli navštívenky vydán klíč od pokoje.
Vrátný nic nenamítal a Skalskému klíč dal. Ten poté zabalil a odnesl z pokoje vše, co se odnést dalo, penězi počínaje (Klika měl s sebou 10 000 korun, Müller 1000 franků) a šatstvem zavražděných mužů konče. Druhý den poslal do hotelu další vzkaz napsaný na Müllerově navštívence. Tentokrát v něm tvrdil, že se zmíněná trojice odstěhovala. Sám odjel mezinárodním rychlíkem z Paříže do Prahy.
Je to malý, přihublý človíček, ubledlé jakoby zvětralé tváře
Pátrání francouzské policie dlouho nikam nevedlo. Až začátkem roku 1929 byla na československém konzulátu v Paříži objevena žádost o vydání cestovního pasu podaná jistým Rudolfem Skalským. Při následném srovnání písma „bylo nade vší pochybnost zjištěno, že běží o totožné písmo, jaké bylo užito na ukradených navštívenkách“.
Další už bylo na pražské policii. Ta zadržela Skalského v jeho holešovickém bytě. „Je to malý, přihublý človíček, bezvousý, ubledlé jakoby zvětralé tváře, vlasů temných, nazad sčesaných, tu a tam již u kořenů prošedivělých,“ popisovaly vraha noviny.
Po svém zatčení Skalský nijak nezapíral, že muže zabil. Odmítl však, že by šlo o předem promyšlenou loupežnou vraždu. Naopak, vše podle něj bylo jen dílem nešťastné náhody. Trojici Čechů nabídl ke koupi pistoli Astra, kterou i s náboji pořídil před časem u pařížského vetešníka. Rozhodli se ji vyzkoušet. Proto hledali samotu. Během odpočinku na cestě do Fourtnay muži usnuli a Skalský při manipulaci se zbraní střelil – nerad a omylem – spícího Macharovského do hlavy. Müller a Klika se rychle probrali a zaútočili na Skalského, ten se bránil útoku další střelbou. Na vysvětlování nebyl čas.
Jeho chorobou byla zuřivost
Pražský soud zasedl v únoru 1930 a Rudolf Skalský se pokoušel svést vše na svoji duševní nemoc. Obhájce obžalovaného dr. Radimský: „Je vaše sestra zdráva?“
„Není. Má tanec svatého Víta.“
„A vaše matka?“
„Je slabá na hlavu.“
U soudu vystoupil i otec Skalského a potvrzoval, že za vším musela být synova duševní porucha. „Myslíte tedy, že váš syn má nějakou chorobu?“ zeptal se ho předseda soudu.
„Ano.“
„Jakou?“
„Dědičnou. Můj otec byl zuřivý a já jsem také zuřivý,“ vypověděl nešťastný vrahův otec.
Jenže lékaři s takovou teorií nesouhlasili. „Rudolf Skalský chorobné projevy předstírá a předstírá i ztrátu paměti,“ uvedli. „Je duševně zdráv. A duševně zdráv byl i v době svého trestného činu, jsa úplně za něj zodpověden.“
Trestní senát poté odsoudil Rudolfa Skalského k trestu smrti.
