Libyjský polní maršál táhne s armádou na Tripolis, má souhlas arabských států. Zasáhne Itálie?
Silný muž na libyjské politické scéně, polní maršál Chalífa Haftar, pravděpodobně ovládne metropoli. Jak včera uvedl tuniský exprezident Munsif Marzúkí v rozhovoru pro arabskou televizi al-Džazíru, sídlící v Kataru, dostal k tomu požehnání od několika arabských států. Jenže značně chaotická a nepřehledná situace v Libyi, která se z někdejšího nejbohatšího státu černého kontinentu po svržení Mu’ammara Kaddáfího propadla do kategorie takzvaných zhroucených zemí, působí značné komplikace zahraničním firmám. A co na to například Italové?
Šéf Libyjsko-italské obchodní komory Gianfranco Damiano včera potvrdil, že kvůli bojům v metropoli se část italských podniků zapojených v tak lákavém libyjském ropném sektoru již stahuje. Provoz italských firem se tudíž nyní omezuje pouze na oblast Benghází na východě a Misuráty východně od Tripolisu.
V Tripolisu i Misurátě však zůstává italská vojenská mise v počtu odhadem 400 osob. V této souvislosti není na škodu připomenout historické vazby, jež spojují Itálii s neklidem zmítanou Libyí. Země na Apeninském poloostrově ji totiž v letech 1912 až 1943 ovládala.
Nastupují Sanúsíjové
Po dvojitém debaklu v Habeši upřela Itálie pozornost na Libyi, tehdy ovládanou Turky. Ve válce v letech 1911 až 1912 je porazila. Mírová smlouva v Lausanne přiřkla Itálii Tripolis a Kyrenaiku. Z údajů obsažených v knize W. C. Askewa Evropa a italské získání Libye vyplývá, že pro „makaróny“ se jako vražednější ukázala úmorná vedra než turecké zbraně. Zatímco jich totiž padlo a zemřelo na zranění jen 1432, nemoci skosily 1948 italských vojáků.
Na odpor novým pánům se však postavilo vlivné muslimské bratrstvo Sanúsíjů, pojmenované podle zakladatele řádu – Muhammada ibn Alího as-Sanúsího. Ti sice Turky nemilovali, ale společná víra je postavila na osmanskou stranu proti „nevěřícím“. Vůdce Sanúsíjů Ahmad aš-Šaríf tak bojoval proti okupantům ve jménu tureckého sultána. Opevněné kláštery – záwíje – se staly hlavními ohnisky odporu, a než si Italové podrobili celou Libyi, museli svést dvě vleklé a náročné války (1912 až 1917 a 1922 až 1932), přičemž v té první dokonce utrpěli roku 1915 drtivou porážku u al-Karadabínu.
Horší než Turci
Obzvlášť brutálního charakteru nabyla koloniální válka po příchodu Benita Mussoliniho k moci. Fašisté se uchýlili k nasazení otravných plynů, obyvatelstvo přemísťovali do koncentračních táborů, vypalovali a bombardovali vesnice. Specialitou generála Rodolfa Grazianiho bylo shazování zajatců, dětí i žen z letounů nad tábory vlastenců, kácení palmových hájů, vybíjení dobytka a otravování studní. Když v roce 1931 Italové zajali raněného libyjského národního hrdinu Umara al-Muchtára, nechali ho v rozporu s mezinárodním právem popravit.
Při takto barbarském vedení války není divu, že v letech 1912 až 1931 zahynulo podle publikace ruského demografa Vadima Viktoroviče Erlichmana Ztráty obyvatelstva ve XX. století 170 000 Libyjců, z čehož bojové ztráty činily jen dvacet tisíc, zato mezi civilisty sto padesát tisíc. Italové uvěznili čtvrt miliónu lidí – a to vše se odehrálo v zemi čítající podle prvního úředního odhadu z roku 1921 jen 578 000 obyvatel!
Nastupují Anglosasové
Za druhé světové války se Libye v letech 1940 až 1943 stala bitevním polem. Devátého prosince 1940 udeřila britská Nilská armáda generála Archibalda Wavella, představující v pravém slova smyslu armádu Britského společenství národů, neboť v ní sloužili kromě Britů Indové, Rhodesané, Australané a Novozélanďané, k nimž je nutno připočítat Svobodné Francouze a Poláky, na Italy, kteří v září postoupili až k Sídí Barrání. Blesková rychlost a náhlý útok Kyrenaikou Italy dezorganizovaly a Nilská armáda obsadila 7. února 1941 Benghází, čímž celá Kyrenaika padla do britských rukou. Během dvouměsíčních bojů zničila několikanásobně slabší Nilská armáda italskou 10. armádu ve východní Libyi, zmocnila se 133 295 zajatců a obrovské kořisti zásob, výzbroje a vojenského zařízení.
Na pomoc svému spojenci přispěchali Němci a boje v severní Africe pokračovaly se střídavým štěstím až do 13. května 1943, kdy vojska mocností Osy v Tunisku kapitulovala před západními Spojenci, kteří v roce 1943 Libyi definitivně osvobodili.
