Spojit tunelem Británii a Francii plánoval už Napoleon. Podařilo se to až před 25 lety
Angličané a Francouzi byli po stovky let velkými rivaly, ve 20. století ale dokázali nalézt společnou řeč, a to nejen během válek. Spolupracovali třeba v leteckém průmyslu, kde jejich partnerství dalo vzniknout i elegantnímu nadzvukovému Concordu, a dopravy se týkal také jeden z největších stavebních projektů v dějinách Evropy, tunel pod Lamanšským průlivem. Otevřeli jej 6. května 1994 královna Alžběta II. a prezident François Mitterrand.
Po šesti a půl letech budování se tak podařilo dotáhnout do konce projekt, jehož počátky lze vystopovat daleko do minulosti. Už v roce 1802 například francouzský inženýr Albert Mathieu vypracoval pro Napoleona návrh podmořského spojení pro povozy, který počítal s umělým ostrovem uprostřed průlivu určeným pro občerstvení koní i cestujících. Z plánu ale nic nebylo, stejně jako z projektů, se kterými přišli Britové i Francouzi v druhé půli 19. století za vlády Napoleona III.
Tunel pod kanálem La Manche, kterého se někteří Britové obávali kvůli možnosti, že by umožnil snadný průnik nepřátelské armády, znovu přišel na přetřes po první světové válce. Ovšem opět zůstalo jen u návrhů a plánů. Ty se začaly nabírat konkrétnější obrysy v 50. letech a 60. letech, kdy došlo mimo jiné na geologický průzkum dna. Kvůli politickým změnám na britské straně se ale v polovině 70. let minulého století přípravy na tunelu opět zastavily.
Margaret Thatcherová a postup prací
Nový impulz přišel teprve poté, co se v květnu 1979 do čela britské vlády postavila Margaret Thatcherová, která se v tandemu s francouzským prezidentem François Mitterrand (úřadu se ujal v květnu 1981) stala velkým zastáncem spojení obou zemí. Ze čtyř uvažovaných variant - od železničního tunelu přes visutý most, tunel mezi umělými ostrovy kombinovaný s mosty nebo tunel určený i automobilům - nakonec vzešla vítězně čistě železniční, už kvůli bezpečnosti provozu.
Definitivně dala projektu zelenou takzvaná Dohoda z Canterbury, podepsaná v únoru 1986, která mimo jiné poprvé vymezila hranice mezi Velkou Británii a Francií na "zemském povrchu", tedy uprostřed budoucího tunelu. Razicí práce začaly na přelomu let 1987 a 1988, nejprve na britské a později i na francouzské straně. Jako první ze tří plánovaných tunelů se razil nejmenší z nich, který dnes slouží jako servisní, pak přišly na řadu dva větší, kterými nyní projíždějí vlaky.
Stavbaři, kteří tunely hloubili z obou stran zároveň, se poprvé setkali 1. prosince 1990 ve 12 hodin 12 minut, a to v servisním tunelu, 22,3 kilometru od Británie a 15,6 kilometru od Francie. Severní železniční tunel byl proražen koncem května 1991, jižní pak o měsíc později, následovaly dokončovací práce a v květnu 1994 slavnostní otevření, po kterém ale trvalo ještě řadu měsíců, než v tunelu pod Lamanšským průlivem začaly pravidelně jezdit vlaky.
Hospodaření tunelu
Zhruba padesátikilometrovým tunelem (pod mořským dnem vede 38 kilometrů) dnes projíždějí tři druhy souprav. Jedna převáží nákladní i osobní automobily nebo autobusy (včetně jejich pasažérů) mezi terminály na koncích tunelu, další je určena pouze pro přepravu nákladů a poslední je pak rychlovlak, který spojuje Londýn s Paříží, Bruselem nebo Amsterdamem. Cesta mezi britskou a francouzskou metropolí trvá jen dvě a čtvrt hodiny a vlak zde s úspěchem konkuruje letecké přepravě.
Od otevření se ovšem tunel potýkal s ekonomickými problémy, důvodem byly jak překročené náklady, tak příliš optimistické odhady příjmů z provozu. Zadlužení provozující firmu dovedlo téměř k bankrotu, před kterým ji zachránila restrukturalizace, jež v roce 2007 snížila zadlužení na půlku. V dalších letech se hospodaření tunelu stabilizovalo a dokázalo se vyrovnat jak s důsledky hospodářské krize, tak třeba potížemi, které přinesly pokusy migrantů dostat se do Británie.
