Pražské povstání: Květen 1945 znamenal konec okupace a zároveň začátek okupace nové a o dost delší
Skončily oslavy Pražského povstání 1945, připomínky jediného velkého vystoupení českého obyvatelstva proti nacistické okupaci. Povstání se dalo do pohybu ve chvíli, kdy už byla Třetí říše na kolenou, Hitlerova týden stará sebevražda přiznáním fiaska nadějí na zvrat a Protektorát byl poslední baštou nacismu. V Praze je klid! Nabízí se paralela s převratem proti komunistické diktatuře o pětačtyřicet let později, jejíž načasování i průběh je vysloveně soap operou, zatímco mrtví z jara 1945 budí hrdost.
O povstání 1945 toho bylo napsáno v posledních dnech dost, za pozornost ale stojí události skryté i ty, jež se nestaly, a tím vlastně změnily průběh dějin víc než ty prožité. Oslavné titulky nedávají odpovědi na kardinální otázky: Přineslo povstání Praze osvobození, nebo bylo začátkem nové, čtyřicet pět let trvající okupace? Začíná nové ponížení obyvatel Československa až v roce 1948, nebo je jeho základ položen již v květnových dnech 1945? Byl průběh a finále povstání výsledkem chyb vedení z řad demokratických sil, nebo šlo o řízenou bolševickou manipulaci? Jak se podařilo komunistům tak rychle vyrvat řízení povstání z rukou těch, kteří ho zahájili, ačkoliv dosud byla role komunistického odboje marginální a omezila se na vydávání tiskovin a lepení fousů profesoru Horákovi? Kdo vlastně Prahu osvobodil? Kdo ji osvobodit mohl?
Poslední kapitola střetu moskevského a londýnského odboje
Psaly se poslední hodiny evropské kapitoly druhé světové války a u Rokycan přešlapoval generál Patton toužící osvobodit Prahu a pak táhnout dál, vstříc novému nepříteli – komunismu. Sovětský svaz a bolševické páté kolony v zemích, kam vstoupila Rudá armáda, měly za cíl učinit z nich kolonie a nástupiště k příštímu blízkému útoku, směřujícímu k břehům La Manche. Únava z války i zdejší tradiční rusofilství bylo tím, co způsobilo v českých zemích přehlížení pozvolného ovládnutí mocenských struktur dříve, než do Prahy vstoupila Rudá armáda. Pražské povstání tak bylo i poslední kapitolou boje mezi moskevským a londýnským odbojem. Nikoliv Únor 1948, ale Květen 1945 rozhodl o osudu Československa a jeho občanů na dalších pětačtyřicet let. Chcete-li, jen potvrdil kurz nastavený během války v Moskvě Gottwaldovým vedením a podepsaný Benešem za příslib podpory jeho opětovného nástupu do prezidentského úřadu s aureolou prezidenta osvoboditele.
Rudá armáda v obklíčeném Berlíně hledá ohořelý trup Adolfa Hitlera, který poté jako vzácnou středověkou relikvii ukrývá proto, aby mohla dalších třicet let strašit svět jeho reinkarnací. Kolony US Army se valí do Bavorska v očekávání bojů o Alpskou pevnost. Překročí tak hranice předválečné ČSR a podle poslední dohody s Rusy se zastaví na linii Plzeň – Karlovy Vary – České Budějovice, i když původně neměly na československé území vstoupit vůbec. Vizionář Winston Churchill chápe – na rozdíl od vojáka Dwighta Eisenhowera – vývoj a naléhá na něj, aby postoupil na Prahu. Ten pod vlivem Churchilla posílá již 4. května generálu Alexeji Antonovovi depeši s dotazem na možný postup US Army na hranici Labe – Vltava, a Praha tak mohla být osvobozena v řádu desítek hodin. Generál Antonov ale reaguje protestem a tvrzením, že pražská operace Rudé armády už začala, že by mohlo dojít k promísení vojsk, přátelské střelbě a tak dále. Jen kecy a lži! V té době se u Drážďan jednotky Rudé armády teprve formují a nakonec byl jejich postup zahájen až 7. května! Starostí wehrmachtu je ústup do amerického zajetí bez zdržování se s projevy převratu, pokud tyto nebrání ústupu. V Praze je klid, pomineme-li zácpy na cestách způsobené útěkem nacistických prominentů v patách wehrmachtu.
Výrazná pomoc od vlasovců
Vše začalo 5. května 1945. Nikoliv frontálním útokem odboje na pozice okupantů, ale vtipem hlasatele v ranním vysílání rozhlasu, když ohlásil: „Je právě sechs hodin!“ Jen ti, kteří prožili život v diktatuře, vědí, že vtip je někdy víc než trhavina. Již 4. května vyhlásila protektorátní vláda návrat k užívání češtiny jako úředního jazyka a padl i zákaz vyvěšování československých vlajek. Ale až větička v éteru byla rozbuškou a signálem pro nejširší vrstvy. Kdyby nacisté tuto malou drzost nechali být, vývoj by možná nenabral tak turbulentní kurz, ale intendant rozhlasu Thürmer žádá posily příslušníků SS na kolech! Čeští zaměstnanci odstraňují v rozhlase německé nápisy, čímž se budova stává pro Němce bludištěm. Masově jsou strhávány německé štíty obchodů i úřadů a dochází k prvním střetům. Vypuká povstání.
Již první den se přesouvá do Prahy Ruská osvobozenecká armáda (ROA) v čele s generálem Andrejem Vlasovem, složená ze sovětských zajatců a dosud bojující na straně wehrmachtu. Její vojáky nelze podezřívat ze sympatií k nacismu ale faktem je, že Hitler pro ně představoval po životě v Sovětském svazu menší zlo než Stalin a v Hitlerovi viděli pomoc k osvobození jejich národů. Ke konci války se začaly jednotky ROA stahovat do Čech s vírou, že po porážce Hitlera začne boj západních spojenců proti Stalinovi.
Ráno 6. května již vlasovci obsazovali důležité body a uzly a velkou část Prahy, kde výrazně pomohli povstalcům v Motole, Slivenci a na Smíchově. Nebylo ale jasné, zda americká vojska obsadí Prahu, ani jak se Američané zachovají vůči ROA. Když bylo později jasné, že Praha patří do sféry SSSR, začal se pod tlakem komunistů od ROA distancovat i český odboj. Česká národní rada se již 7. května rozhodla odmítnout pomoc ROA. Vlasovci 8. května opouštějí Prahu a jednotka, která nestačila před Rudou armádou utéct, je postřílena. I další osudy vlasovců byly tragické, když byli po válce vydáni do Sovětského svazu, kde byli souzeni jako vlastizrádci, většina důstojníků v čele s Andrejem Vlasovem byla popravena a vojáci skončili v gulagu.
Lži, lži a lži. Jako vždycky
Osvobození Prahy Rudou armádou je tak mýtus, respektive lež. Jako obvykle. Pražský rozhlas volal o pomoc i v angličtině, ale generál Patton měl jasno: „Mám rozkaz nepostupovat dál než nějakých 15 mil od Plzně.“ Přesto ještě 7. května ráno byla ve hře možnost, že by na pomoc Praze byla vyslána obrněná skupina. Ale nakonec se Američané rozhodli poslat kolonu dvanácti vozidel do hlavního stanu wehrmachtu ve Velichovkách. Měla zjistit, zda Němci vědí o kapitulaci podepsané v Reims, a říci jim, že mohou počítat se vstřícností, budou-li bez boje ustupovat do amerického zajetí. Americká kolona na této cestě projela Prahou bez větších incidentů i ztrát a překonala 200 kilometrů z Plzně do Velichovek tam a zpátky.
Účast Rudé armády při osvobozování Prahy je nicméně nezpochybnitelným faktem. Její vojáci se s odporem německých sil po podepsání kapitulace setkávali jen málo, ale přesto padlo 692 sovětských vojáků, z toho 30 ve vnitřní Praze. Tam pronikly sovětské jednotky až 9. května v ranních hodinách. Jejich vojáci likvidovali poslední ohniska odporu fanatických nacistů. K nejznámějšímu boji došlo na Klárově, kde se tři sovětské tanky utkaly se čtyřmi německými stíhači tanků Hetzer, přičemž velitel prvního tanku, gardový poručík Ivan Grigorjevič Gončarenko padl. Jako pomník, stojící do roku 1991 na Smíchově, byl použit jiný tank označený 23 místo správného označení I-24, protože generál Leljušenko o vraku tanku I-24 řekl: „Přece nebudeme Čechům dávat takové harampádí.“ A takhle je to s nimi vždy!
Na dosud neosvobozené území Protektorátu se vydala i jiná americká mise. Velitel zpravodajské OSS nařídil poručíku Eugenu Fodorovi a seržantu Kurtu Taubovi, aby jeli džípem do Karlových Varů, kde měli zjistit situaci a vrátit se zpět. Během cesty oba jmenovaní i řidič slyšeli, že Praha volá o pomoc a vydali se tam. Až na ojedinělé incidenty neměli po cestě problém a v Bartolomějské ulici se sešli s vedením České národní rady s pocitem, že změní dějiny. „Bylo to komické i tragické, taková zkratka českých dějin,“ řekl o akci profesor Igor Lukeš s tím, že povstalci rozhlasem skutečně žádali o pomoc americkou armádu. Nabídka seržanta Kurta Tauba, že se pokusí přesvědčit nadřízené, aby vydali rozkaz k pochodu do Prahy, ale nepadla v České národní radě na úrodnou půdu.
„Všichni byli překvapeni, nejvíc komunisté, ti byli až vystrašeni, hlavně Josef Smrkovský, který pochopil, že nabídka pro ně představuje vážné nebezpečí. Na rozdíl od ostatních věděli, že pokud Prahu osvobodí Rudá armáda, a ne Američané, budou z toho mít obrovskou politickou výhodu.” Nakonec se tak stalo, Rudá armáda vstoupila vítězně do Prahy – byť již bylo prakticky po všem – a získala aureolu osvoboditelky. To také do značné míry rozhodlo o životě následujících dvou generací naší země.
Únosy československých občanů do SSSR a další rudé libůstky
Praha totiž Rudou armádu a Sovětský svaz v posledních měsících války zajímala jen velmi málo. Hlavním cílem byl Berlín, symbol vítězství a Hitlerův skalp, a i po jeho smrti bylo nalezení mrtvoly největší prioritou. Vše ostatní mohlo počkat, nemluvě o tom, že rudí kolaboranti už dělali svou práci, stejně jako „takypartyzáni“, lidově nazývaní „hovnopartyzáni“, tedy rudý lumpenproletariát, velmi rychle se koncentrující do RG – Revolučních gard s příhodnou přezdívkou – Rabovací gardy. Novodobý formát středověkých vraždících, znásilňujících a loupících tlup, bez obav ze zákona, který dostal od sílících komunistů a jejich skryté marionety – prezidenta Beneše – zelenou. Při prvním výročí bojů o rozhlas pochodovaly po Vinohradské třídě tisíce bojovníků, které nikdy nikdo bojovat neviděl. Na druhou stranu během povstání nasazovaly život tisíce Pražanů bez ohledu na riziko a více než 1600 jich padlo.
Je třeba zmínit ještě jeden jev, který Československo zažilo po válce. Důkazem nástupu sovětských metod byly únosy československých občanů do SSSR orgány NKVD a Směrš. Jejich agenti se objevili v ulicích Prahy již odpoledne v den příjezdu Rudé armády 9. května 1945, aby podle seznamů dodaných jim komunisty již během války prováděli zatýkání těch, které považovali za nepřátele komunismu a Sovětského svazu a kteří měli potenciál stát se budoucí opozicí. Totéž ostatně provádělo ve prospěch Třetí říše gestapo od prvních hodin 15. března 1939.
Exemplární příklad je československý generál ruské národnosti Sergej Vojcechovský, figurující na prvních místech těchto seznamů. Primárním cílem sovětských komand byli známí bojovníci proti bolševikům z doby občanské války po listopadu 1917 a bývalý carský důstojník, velitel československých legií, generál Sergej Vojcechovský byl tučné sousto. Již v neděli 6. května byl odveden příslušníky Revolučních gard ze svého bytu a držen ve vazbě na Pankráci do 12. května. Až intervence u předsedy vlády Zdeňka Fierlingera, jednoho z největších kolaborantů a zrádců a bývalého legionáře, přinesla propuštění Vojcechovského větou: „To se rozumí, nejsme žádné gestapo.“ Jenže téhož dne byl generál zatčen znovu, nyní kontrarozvědkou Směrš, nepochybně po koordinaci sovětských a československých orgánů. Důvodem byly obavy, že Vojcechovský zamíří k Američanům, stejně jako jeho syn Jiří s rodinou. Za mlčení našich úřadů byl nakonec v květnu československý občan Vojcechovský deportován přes koncentrační tábor NKVD ve slezské Ratiboři do vazební věznice v Moskvě.
Ohnutý hřbet a mlčení
Je otázkou, co bylo příčinou mlčení československých úřadů proti neoprávněné svévoli sovětských orgánů. Nebyla zdejší společnost připravena na takovou aroganci vůči mezinárodnímu právu a suverenitě spojenecké země? Byla domácí reprezentace zprvu zaskočena a po prohlédnutí už bylo pozdě? Nebo únosy svých občanů měla za problém, ale nepovažovala jej za řešitelný s ohledem k možnému ohrožení vztahů s mocným spojencem? Rozhodla se proto unesené obětovat? Nebo se části tuzemské reprezentace – komunistům a jejich komplicům – akce sovětských bezpečnostních orgánů hodily? Únosy pomáhaly likvidovat jejich odpůrce a pomáhaly bolševizaci československé společnosti. Nesvědčí to ale přinejmenším o ohnutí hřbetu, či dokonce zobchodování vlastních cílů i v případě i tak adorovaných osobností, jakými byli Edvard Beneš, Jan Masaryk a jiní? Jejich osudy v dalším desetiletí jsou signifikantní. Každopádně nebylo přijato žádné rozhodnutí, které by této svévoli bránilo, a nikdy nezaznělo veřejné odmítnutí takového porušení práva a suverenity ČSR. Pokusy o získání informací o osudech odvlečených i žádosti o jejich propuštění byly neúspěšné z důvodů neskrývané nechuti Sovětského svazu jim vyhovět. Představitelé ČSR tyto události nechávali bez komentáře nebo dokonce sami snahy o revize odmítaly.
Bylo tomu tak právě i v případě generála Sergeje Vojcechovského, kdy ministerstva vnitra a národní obrany zamítla intervence v jeho prospěch. Na nechutnosti rozhodnutí nic nemění ani fakt, zda by se SSSR intervencí zabýval. Marné byly pokusy jednotlivců a rodiny Vojcechovského zachránit, ať to byla intervence generála Bohumila Bočka u velvyslance SSSR, potvrzení o národní spolehlivosti Vojcechovského se strany MNV či pátrání ve štábu maršála Koněva ve Vídni. Vojcechovský byl mezitím 15. září 1945 v nepřítomnosti odsouzen NKVD na 10 let a zemřel kdesi v gulagu 7. dubna 1951 v necelých 68 letech.
Teprve 12. října se na naléhání slovenských politiků tragédií odvlečených zabývá vláda s ohledem na Slováky unesené na nucené práce do SSSR. I nyní je ale v textech jasná submisivnost, jak vyplývá mimo jiné i z tvrzení, že odvlečení mužů – živitelů rodin – vytváří sociální problém! Ministr zahraničí Jan Masaryk problém odvlečených českých občanů nechával na starosti státnímu tajemníkovi, komunistů Vladimíru Clementisovi, jakoby neznal české přísloví: kozel zahradníkem. Clementis bude mít navíc zanedlouho svých starostí dost. Trapné pokusy českých úřadů zarazit únosy československých občanů do SSSR byly po komunistickém puči v únoru 1948 vystřídány „poctivou a radostnou spoluprací“. Navenek sice československá diplomacie ještě nějaký čas vyvíjela snahu se agresi bránit, ale v říjnu 1948 dal Sovětský svaz najevo, že jeho trpělivost je u konce, což potvrdil chargé d’affaires ČSR v Moskvě v telegramu slovy: „Při poslední intervenci ve prospěch československých občanů ruské národnosti mi bylo sděleno, že osoby ruské národnosti zajištěné po válce na území ČSR se dopustily těžkých deliktů vůči SSSR, a proto příslušné sovětské úřady nepovažují jejich předčasné propuštění na svobodu za odůvodněné.“
Hlavní odkaz Pražského povstání, na který se zapomíná
Stejnou praxi v té době již vyvíjejí i „příslušné československé úřady“ a věznice se plní těmi, kteří se „dopustili těžkých deliktů vůči ČSR“. Koncentrační tábory mají nad branou místo „Arbeit macht frei“ nápis „Čest práci!“ a stovky těch, jejichž únos nám byl lhostejný, změnil tisíce z nás. Doba mezitím pokročila a místo nezájmu či snad odporu a vzpoury proti tomu píší žáci základních škol, ženy, dělníci a rolníci dopisy, v nichž žádají pro své nevinné bližní „Psům psí smrt!“
Je proto třeba si za oslavného výskotu uvědomit, že nejen hrdinství bezejmenných, ale i výše uvedené je odkazem dějů v Pražském povstání roku 1945. Je proto třeba si z toho vzít ponaučení. Fakt, že zlo dokáže snadno a rychle pohltit své spolutvůrce i ty, kteří konání zla přihlížejí, by měl být tím hlavním odkazem Pražského povstání.
