Milan Tesař: Obchodní dům v ekonomice obleženého města aneb Jak se kradlo v Kotvě
Legenárdní pražský Obchodní dům Kotva se stal kulturní památkou, proti rozhodnutí ministerstva kultury se totiž nikdo neodvolal. Ministerstvo prohlásilo Kotvu za památku už loni, nový majitel však podal rozklad, protože byl v řízení opomenut. Při této příležitosti zveřejňujeme text Milana Tesaře z roku 2005, který originálním způsobem popisuje vznik a provoz Kotvy.
Jestli vám to nevadí, tak příběh o Kotvě vám bude vyprávět májovec! Předurčila mě k tomu základní škola v Charvátově ulici, v jejímž sousedství začátkem sedmdesátých let vyhloubily bagry obrovskou díru. Kdo ve třídě neměl firemní kšiltovku švédské firmy, která stavěla žlutý obchodní dům, neexistoval. Jelikož tehdy celý můj svět ohraničovaly základy domu Máj, kde se daly v hlíně najít mince i nevybuchlá munice, nevěděl jsem, že jen o pár ulic dál roste větší kolos. Pátý největší obchodní dům Evropy, jenž zabírá plochu velkou jako dvě třetiny Václavského náměstí, byl dostavěn v roce 1975.
Velmistr lóže uložil kladívko s úhelníkem do krabice a naposledy přehlédl rozlehlou obřadní síň, která vyplňovala několikapatrový prostor starého zednářského templu na kraji Starého Města. Nevíme, jak vypadá zednářův pláč, ale v den asanace podle očitých svědků naklepaly kamínky ze špatně vypočteného výbuchu karosérie okolostojících vozů jako řízky.
Zmizela část staroměstských ulic Králodvorská a Rybná. Nově vzniklý prostor na místě románského kostela a hřbitova z doby Josefa I. podlehl závěrům XIV. sjezdu strany, údajně především osobnímu přání Lubomíra Štrougala ukázat světu, že raný normalizační socialismus funguje jako moderní režim. Méně vznešeným důvodem pro stavbu nového obchodního domu pak byla věčně přeplněná, umírající Bílá labuť.
Modlitba za Prior
„Miluju tu stavbu,“ přiznává Ondřej Neff, který seděl v nové Kotvě v oddělení propagace, „měl jsem možnost procházet se v ní ještě před otevřením. Bez regálů a zboží vypadala jednotlivá patra úchvatně. Průhledu z náměstí Republiky až do Rybné nebránilo nic než lehké sloupoví paprsčitě vetknuté do stropu.“
Na projekt největšího obchoďáku v socialistickém táboře se v roce 1970 vypsala otevřená soutěž. Bylo to naposledy. Manželé Machoninovi uspěli s půvabně vzdušnou sklobetonovou konstrukcí jen s podporou skomírajícího svěžího větru let šedesátých. Žádné další soutěže se později zúčastnit nesměli, neboť nebyli přijati do prokádrovaného Svazu architektů. Ačkoli švédská firma SIAB pracovala na vládní zakázce až zběsilou rychlostí, architekti o pět let později už nebudou pozváni ani na její slavnostní otevření. To paradoxně jen sovětské delegace si budou během exkurzí při vyslovení jména Machonin pyšně připíjet vodkou. Skvělý systém šestibokých betonových vzpěr připomínajících hřiby, z nichž je celý dům důmyslně vyskládán, přece nemohl vymyslet nikdo menší nežli Rus.
Nedůvěřiví Švédové si na stavbu nechali vozit cement z Německa, nedůvěřivý městský výbor KSČ zase zamítl název Prior - náměstí Republiky. Poněkud komplikované pojmenování navrhované ředitelstvím Prioru by se snad i ujalo, kdyby soudruhu Kapkovi slovo Prior nezapáchalo náboženstvím (pokud měl Kapek na mysli slovo prayer - modlitba, musel umět anglicky - pozn.aut.).
Výsledný název snad ani autora nemá. Vyšel ze zavedeného označení místa, jemuž se podle jména sousedního paláce říkalo prostě U Kotvy a spisovatel Ondřej Neff předvedl podle vlastních slov největší intelektuální výkon svého života, když vymyslel slogan: „Kotva je tu pro vás.“
Staří známí
„Na ministerstvu se báli paniky, měli jsme zakázáno prozradit, kdy zahájíme prodej. Takže na Kotvě dlouho visel plakát: Dneska nebude otevřeno!“ říká tehdejší ředitel Oldřich Schwarz. A pak to přišlo! Desátého února 1975 se z pražské posádky na náměstí Republiky, z té, kde napsal Tyl slova české hymny, vyřinuli vojáci, aby se sešikovali v kordónu, který nakonec protrhl koupěchtivý dav.
Došlo k nedorozumění. Když Švédové Kotvu postavili a vybavili ji vnitřním zařízením, přijali lidé samo sebou, že v novém obchodním domě najdou švédské zboží. Zklamání bylo veliké, vítací transparent „Výkladní skříň třiceti úspěšných let“ nikoho neuchlácholil. V regálech vězeli staří známí: klobouky Tonak, Pigi čaj a blůzky z OP Prostějov.
V podkresu zní tropická havajská kytara, na zemi leží sníh a reportérka má na hlavě čepici s kožešinou. Pořad Mladýma očima celebruje nový obchodní dům. Kamera bloudí po výlohách, které nesou pečeť zkušeného Františka Květoně. Aranžoval po celém světě, v Anglii i v Íránu. Málokdo na jeho místě by dokázal zaplnit výlohu zvíci několika metrů třemi fotoaparáty Corina tak, aby působila bohatým a vkusným dojmem.
Kameraman zabírá lokomotivu, jež se prohání oddělením hraček s nápisem „Mířím na západ“ v maďarštině. Je tu i šedivá autodráha z Koh-i-nooru, kterou si autor toho článku jako dítě přebarvil na černo, aby vypadala jako její západní verze z Pragoimpa, čímž ji znefunkčnil. Jsou tu i prodavači, avšak na sobě už nemají ty pěkné žluté pracovní pláště s modrým límečkem, jaké fasovali při otevření. Připomínaly švédskou vlajku, takže musely být šmahem zničeny. Během studené války nebyla vděčnost na místě.
Boj o kořist
Záznam ze staré knihy přání a stížností je naléhavý. „Vážení, je to pěkný šlendrián. Už jsem tu v tomto měsíci potřetí a potřetí se dozvídám, že miňonky zase nejsou. Myslíte, že pracující nemají nic jiného na práci než shánět drobnost?“
Vedení obchodního domu tvořili prověření straníci a schopní obchodníci kolikrát v jedné osobě (Schwarz za svůj vzor vždy uváděl ředitele Bílé labutě Karla Valteru, který byl od počátku třicátých let vedoucím prodejen firmy Baťa, první šéf ostrahy zase pracoval ještě u prvorepublikové policie), avšak ruku v ruce pracovali ve zvrácených tržních podmínkách. „Já tomu říkal ekonomika obleženého města,“ vzpomíná Ondřej Neff. „Celá Kotva prakticky fungovala jako soukromý podnik. Několik lidí z jejího vedení profitovalo na černé a šedé ekonomice, na umělém nedostatku zboží pro lidi, kteří rádi dali úplatek. Čím víc toho nebylo, tím větší byl prostor pro korupci. Napadlo vás někdy, proč nebyly třeba cibuláky? Vždyť je to jen potištěná hlína. Když padl režim, objevilo se jich všude plno.“
Korupčnímu prostředí nahrával mohutný úřednický aparát v čele s ředitelstvím Pražských obchodních domů a bratislavským generálním ředitelstvím Prioru, jemuž Kotva podléhala. Oldřich Schwarz po letech připouští, že za jeho zády šmelili úředníci z ředitelství s vedoucími jednotlivých oddělení. Každý chtěl urvat aspoň malou kořist.
Těžko s odstupem soudit, kdy šlo o zlou vůli, kdy o ztuhlé dodavatelskoodběratelské vztahy a kdy o čertíka Bertíka, který způsobil, že ještě v roce 1987 nedokázalo dvaapadesát oddělení, z nichž každé bylo největším specializovaným obchodem v Praze, uspokojit poptávku u osmi set druhů zboží. A to včetně těch nejsledovanějších: bot, kůže, textilu a spotřební elektroniky. Důvody nedostatku znějí podle dobového tisku a vzpomínajícího ředitele po těch letech kouzelně.
Košile s kotvami? Máme!
Záhada hodná Tleskačova formátu způsobila, že na trhu nejsou rukavice. Ale jak to, vždyť vyrábíme perfektní rukavice na export? Český zákazník si hřál klouby vlastním dechem až do chvíle, kdy po rukavicích v Anglii klesla poptávka. Teprve když se oteplilo, uvolnil zahraniční obchod rukavice i pro zdejší krámy. Byl by zájem o videokamery za patnáct tisíc korun, ale nejsou do nich kazety. Potřebujeme častější zavážku barev v létě, kdy se hodně natírá, ale nepůjde to, neboť sklad barev je mimo Prahu a benzínem se musí šetřit.
V Bulharsku mají překrásná osvětlovací tělesa, jež by znamenala značné rozšíření nabídky, jenomže podléhají zdlouhavému schvalování Elektrotechnického zkušebního ústavu. Pokus pravidelně doplňovat konfekci z OP Prostějov chybějícími velikostmi udusilo generálního ředitelství s tím, že by to byla práce navíc. Rudé právo se v poznámce pozastavuje nad tím, že Kotva nemá froté prostěradla. Druhý den mu ředitel Kotvy odpovídá, že se redaktor ptal ve špatném oddělení.
Hitem vánoc 1986 byly přenosné televizory Oravan a Mánes, bohužel dodavatel většinu z nich dodal až po vánocích. Nebyly ani lednice, ani šicí stroje Veritas, ani kola Favorit s přehazovačkou.
Co není problém sehnat? Čtveřice mladých lidí se na nás usmívá z dobového inzerátu na mladou módu. Všichni mají slušivé kšiltovky s nápisy Yamaha, Suzuki, Honda a Kawasaki, k dispozici jsou i košile s kotvami.
Ondřej Neff opustil Kotvu tři měsíce po otevření. „Myslel jsem, že obchod bude odpolitizovaný a já budu propagovat výrobky. Byl to velký omyl.“ Možná poslední kapkou bylo, když řešení úkolu vymyslet na štít Kotvy nějaké pádné vítací heslo přehlušil hukot leteckého motoru. Zamyšlený Neff vyhlédl z okna. Ve vzduchu za oknem stál vrtulník nesoucí obrovský neón Sláva KSČ. Konečně, konzum se s ideologií v Kotvě objímal vždycky; vždyť prodavači se dušují: před XVII. sjezdem KSČ chystáme průzkumovou nabídku spotřební elektroniky a časopis Tvorba se v roce 1985 nemůže nezeptat: „Letošní jubileum Kotvy spadá do čtyřicátého výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou. Jak se chystá Kotva na oslavy tohoto výročí?“ Ředitelova odpověď je neohrožená: „Zajímavou nabídku budeme mít ve sportovní obuvi.“
Kde je Petříček?
„Tam schody samy jezdí, není to klam, je jeden krásný zámek, tak pojďte tam,“ básník vyjádřil svou fascinaci eskalátory v zábavné revue nazvané Sedm pater pro tisíce přání. Během nočního natáčení grotesky o zatoulaném Petříčkovi se mezi regály zvědaví členové televizního štábu poprvé dozvídají od kolegyně, proč její manžel nazpíval píseň Díky vám, kapitáne Minaříku. Ta v revue nezazněla, zato v ní zazněly housle Václava Hudečka, jenž se během natáčení poprvé setkal s herečkou Evou Trejtnarovou. Podle scénáře to měla být láska na první pohled. Stalo se. Jsou spolu dodnes.
O pár měsíců později probíhala v restauraci v pátém patře scénická módní přehlídka Paráda 77. Kolem proudili lidé, co po stovkách podepisovali Antichartu, kupovali si mýdla a osvěžovače dechu. Z fasády byl odstraněn veliký televizní nápis Kde je Petříček, ale na to, kde je mlíkař, se na rozdíl od Pavla Hvězdáře ze Skřivánků na niti nikdo neptal.
Londýnská soutěž
Někdo marně sháněl nedostatkové oplatky, jiný kradl, co bylo. O závažnosti problému svědčí dobový fakt, že žáci základní školy v Londýnské ulici vyhlásili soutěž, kdo ukradne v Kotvě víc zboží. Opravdový poplach pak nastal v okamžiku, kdy byla ochrankou zadržena Ruska, která v oddělení drogerie kradla jako straka. Obchodní dům se zachvěl v machoninech (tak si zaměstnanci zvykli říkat pilířům stavby), když se představila jako manželka velitele milovické posádky. Naštěstí pro všechny, jak se ukázalo později, šlo pouze o bájnou lhavost kradařky.
Kradly ztrhané maminy i elegantní ženské v kožichu, muži v oblecích i montérkách. Filutové se snažili nenápadně v oddělení obuvi přezout své staré křusky za nové, študáci už tehdy tajně jedli nezaplacené sušenky Club, zájemci o džíny v obchodě Levi Strauss, který jako první použil elektronický bezpečnostní rám, zase pískali a červenali se.
Když za chycení zloděje vyhlásil zoufalý ředitel padesátikorunovou odměnu, prodavači začali poberty chytat do pastí, schovávali se za regály, a vytvářeli tak bezpečnostní a pohříchu i prodejní vakuum. Konečně, zboží vyzývavě zavěšenému na gondolách nakonec neodolali ani samotní prodavači. Pět let po otevření Kotvy zůstala v úvazku jen třetina původních zaměstnanců. V drtivé většině šlo o okamžitá propouštění pro ztrátu důvěry.
Poslední úsměv
Za deset let provozu obsloužila Kotva tři sta miliónů zákazníků, z nichž podstatná část přijela z venkova do Prahy do divadel i jinak za kulturou.
Píše se rok 1985 a Kotva se zvolna mění. Byla zřízena temná komora v prodejně Foto-kino, vodní bazének na zkoušení různých hraček, sluchátka na poslech stereo hudby a zákazníci se mohli konečně tak jako na Západě při vybírání hrabat v blůzkách svobodně, bez dozoru prodavačky.
Je otevřen Luxus, kde se prodávala bižutérie, parfumérie a konfekce, například spodní prádlo z Trikoty Vrbová, za vpravdě luxusní ceny. A přesto stále ještě ne všichni odjížděli s pořízenou. Jelikož jen těžko si televizní divák mohl na sklonku osmdesátých let nechat ujít v kvalitní barvě seriál Rodáci či zábavnou show Dva z jednoho města, byl ochoten zaplatit (vzhledem k tehdejší průměrné měsíční mzdě čítající okolo dvou tisíc korun) astronomickou částku za pořádnou televizi. Například Zanussi stála 28 900 korun. Avšak bez známosti nebylo možné ji sehnat. I proto zapůsobila jako zjevení možnost prodeje na pořadník. Objednali jste si televizor a obchodní dům vám do tří měsíců (!) zajistil nákup.
Ředitel Schwarz má smělé plány, chce stavět další obchodní domy, na Floře a na Žižkově. Doba však ještě není nachystána. Ani jeho lidé. Schwarz rozjíždí zaměstnanecký experiment, pobídkový model pohyblivé mzdy, který se časem ukáže pro část zaměstnanců krajně nevýhodný. Protože se jich čím dál méně směje na Schwarze tak hezky jako Miss Kotva 1988 Pavlína Čapková, prodavačka z oddělení gramodesek, Schwarz v roce 1989 prohraje volby ředitele. Po patnácti letech ztrácí vliv na čerstvě ustavený státní podnik, který je konečně vyvázán z byrokratického područí Prioru. U svého splněného snu samostatně obchodovat Schwarz nebude a to bolí. Celá devadesátá léta bude v tisku útočit na politiku svého nástupce Františka Skoka, jenž pod ním začínal od píky jako vedoucí oddělení.
Nesnesitelná lehkost zločinu
V listopadu 1989 zaznamenává papírnictví v přízemí mimořádnou tržbu za barvy a balicí papír, na němž revolucionáři na náměstích vyslovují touhu po svobodě. Kultura prodeje se mění skokem, dům je poset logy světových značek a prodavačky chodí na školení, kde se učí reagovat na choleriky z řad zákazníků. Přesto vzpomínka na komunismus, kdy se zákazníci obtížně smiřovali s choleriky z řad prodavačů, bledne v našich myslích jen velmi pomalu.
Ředitel Skok, inspirovaný obchodními domy Harrod’s, upřednostňuje luxus. Oddělení Mladá móda nahradí džínovým koutem společnosti H.I.S. a prodavačky učí, ať si zvyknou, že budou prodávat něco, co si samy nemohou koupit. V roce 1993 je už na pultech 70 procent zboží ze Západu, na energetických tyčinkách Snickers si pochutnávají i Havlovi amnestovaní vězni, kteří se chodí potajmu najíst do oddělení potravin.
Náročnější „zákazník“ v roce 1992 ukradl šperky za milión sto tisíc korun a policejní protokol udiveně konstatoval, že stačilo nadzdvihnout víko vitríny. Lehkost, s jakou byla loupež provedena, jako by předznamenala praktiky vybraných českých podnikatelů během kupónové privatizace, kteří se slovy „to je teď nový Trend“ přivedou na přelomu století obchodní dům na pokraj konkursu.
Ale začátkem devadesátých let, před Klausovou liberalizací, ještě mají lidé peníze a Kotva skutečně plní tisíce přání. Jedno z nich i bývalému zpěvákovi Pepíčku Melenovi s manželkou, kteří v rámci reklamy Rádia Kiss bydleli čtrnáct dní ve výkladní skříni. Jednou za čtyři hodiny mohli na záchod, a když to prošvihli, tak na kýbl. Za to doslali poukázku na nábytek v ceně 200 000 korun.
Sametová svoboda prodchla Kotvu, už v roce 1993 zaznamenala osmdesát dva výhrůžné telefonáty, kvůli kterým se vyklízela budova. A to byl jen začátek! Koncem devadesátých let začnou mít vztahy mezi jednotlivými akcionáři obchodního domu natolik výbušný charakter, až se v srpnu roku 1999 v šestém patře budovy fakt rozlehne hromový výbuch. Je tak silný, že v něm zanikne jak hlášení „Právě jsme dovezli halenky z Řecka a Rakouska v módních pastelových barvách“, tak i naděje, že Kotva není předmětem války podnikatelských gangů. Souvislost útoku na kancelář vedení s předtím vybuchlým vozem a vyhořelou chatou různých členů představenstva je příliš zřejmá.
