Mýty pražské defenestrace: Jak se válka protestantů a katolíků o moc stala válkou mezi Čechy a Němci
Dvacetiminutová akce, na jejímž konci byl 23. května 1618 pád českých místodržících z okna kanceláře na Pražském hradě, měla třicetileté důsledky. Navíc dodnes přetrvávají až neuvěřitelné mýty o válce národů. Jak vlastně k jednomu z největších válečných konfliktů Evropy došlo?
Když si po smrti Rudolfa II. nasadil v roce 1612 císařskou korunu jeho bratr Matyáš, nebylo odlišnějších charakterů i srdcí. Není divu, že po nástupu na trůn likviduje Matyáš vše, co Rudolfa připomíná. Vrací sídlo říše do Vídně a bratrův odkaz se snaží překrýt vlastními činy. Jakoby ale ziskem koruny ztratil vizi i motiv a zrazuje ho i zdraví. Konflikt protestantů a katolíků nabírá obludných rozměrů a říši chybí kontinuita vlády.
Klid Matyášovi nepřidá ani tlak na potřebu dát říši následníka. Je bezdětný a těch, kteří se cítí být „tím pravým“, je jak much. Krok za krokem Matyáše tlačí ze scény nový favorit rakouských Habsburků, Ferdinand Štýrský a v roce 1617 mu Matyáš předává českou i uherskou korunu. Protestanti z českých stavů jsou v jeho podpoře na vážkách, ale nechají se obměkčit slibem respektování Rudolfova Majestátu, zaručujícího náboženské svobody. A tak je 29. června 1617 Ferdinand v chrámu sv. Víta korunován za českého krále.
Zrod konfliktu
První krok k válce je ten, jímž se konflikt personifikuje. Druhý je definice pozic, kdo na čí straně stojí a třetí ve vytváření zájmových bloků. Pak stačí už jen kýchnout. Ony tři kroky se odehrály v letech 1608 až 1617, ale základní kámen problému byl položen o padesát let dříve. Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly a kdo mohl tušit v roce 1555, co způsobí náboženský mír z Augsburgu, potvrzený Rudolfovým Majestátem 1609. Ani jedna z listin nezabránila napětí mezi protestanty a katolíky a nyní jsou obě strany připraveny k válce. Napětí zvýší v letech 1608 resp. 1609 vznik vojenských aliancí - Protestantské unie resp. Katolické ligy. A stačí jen kýchnout!
Když v listopadu 1617 Ferdinand II. dekretem odebírá českým stavům moc, napětí vrcholí a čeká se na jiskru. Místem odkud 23. května 1618 vyletí a zažehne požár, bude okno kanceláře místodržících na Pražském hradě. Celá akce trvá dvacet minut, její následky třicet let!
Vraťme se však ještě o rok zpět, do listopadu 1617. Po předchůdci Ferdinanda II., Matyášovi, zbyla na Pražském hradě jen fortelná brána s jeho jménem a po Rudolfu II. méně fortelný dokument o náboženské svobodě, zvaný Majestát. Ortodoxní katolík Ferdinand II. vládne pevnou rukou a nikoho nenechává na pochybách, že si do vlády mluvit nenechá. Sliby o zachování Majestátu z roku 1609 zruší tím, že dokument přestřihne a vyhodí z okna. Tak jako se v dešti začínající zimy rozpíjejí slova pergamenu, ztrácí se i jejich význam, který měl mít platnost věčnosti: „...aby jak stav panský, rytířský, tak Pražané, horníci a jiná města s lidmi poddanými náboženství své pod obojí volně a svobodně beze všech překážek vykonávati mohli.“
Zimní král
Vše nabírá spád 23. května 1618, kdy dveře kanceláře místodržících, purkrabího Martinice a soudce Slavaty, rozrazí delegace protestantských stavů ve snaze vyjádřit hrubou nespokojenost politice Ferdinanda II. Úředníci, dožadující se klidu na práci, jsou uchopeni a s výkřiky: Ať vám pomůže vaše Panna Marie!, vstoupí do dějin tím, že jsou vyhozeni oknem! A sekretář Fabricius, servilně se snažící nadřízeným pomoci, je vyhozen za nimi!
Let, který vstoupí do dějin jako druhá pražská defenestrace či třetí pražská defenestrace – podle toho, zda počítáme tu z roku 1483 – ale ukáže, jak jsou cesty Boží nevyzpytatelné. Okno, jímž všichni tři pánové vyletí, je vysoko, oni však vyváznou jen se šrámy. Že by zásah Panny Marie? Ne, to jen pod okny tlející hromada odpadků jim zachránila život. Sekretář Fabricius získá navíc za servilitu bonus šlechtického titulu a přídomek von Hohenfall - z Vysokého pádu.
Defenestrace posílila protestantské vzbouřence, a když se připojila i Morava, Slezsko a rakouské země, je oheň na střeše habsburského domu. Císař v zájmu rekatolizace říše zavádí absolutismus, ale povstalci jej v Hofburgu obklíčí a trvají na návratu náboženských svobod. Ferdinand II., přes přízvisko Krvavý, jež mu dá historie, byl člověkem laskavým a přátelským. Pokud ale chtěl, aby koruna na jeho hlavě měla vyšší hodnotu než pánský klobouk, musel vzbouřence zkrotit. Jako rigorózní katolík byl také o své misi upřímně přesvědčen. Nakonec se dostal z obklíčení do Frankfurtu n. M., kde byl kurfiřty jednomyslně zvolen císařem Svaté říše římské. Jedním z nich je i Fridrich Falcký. Podržte to jméno v paměti...
Zkušený politik Ferdinand ví, že ani volba, ani koruna, ale meč ho ochrání. Zatímco však sbírá peníze na vojsko, Češi jej prohlásí za sesazeného a českým králem zvolí na základě předvolebních slibů Fridricha Falckého – jenž nedávno zvolil Ferdinanda II. za svého císaře. Nakonec sedí Fridrich Falcký na Pražském hradě jen do příchodu posla se zprávou, že na Prahu táhne 25 000 Ferdinandových mužů. K vojenskému střetu dojde 8. listopadu 1620 na místě zvaném Bílá hora. Vojsko Fridricha Falckého je bleskově rozprášeno, ten vezme vlastní nohy na ramena a skočí do kočáru, za kterým se jen zapráší. Tím ztratí trůn a získá posměšný přídomek Zimní král. Je o tom koneckonců v katedrále sv. Víta obří dřevoryt.
Podívaná na popravu
Stavovské povstání je tedy po třech letech na hlavu poraženo, v případě popravy sedmadvaceti vůdců na Staroměstském rynku 21. června 1621 i doslova. Celou noc Ferdinand II. váhá, zda rozsudky podepsat, ale nakonec souhlasí. Jeviště pro kruté divadlo nebylo postaveno zbytečně a slavnost, jejíž návštěvnost předčila očekávání, může začít. Nejlepší místa zaujali představitelé církve, katolické šlechty i těch, kteří stihli od protestantů zběhnout.
Pro bohaté měšťany je místo v hledišti potvrzením prestiže, a proto jsou slavnostně oblečeni, jak se na událost sluší. V rozích rynku hlučí městská luza – kejklíři, kapsáři i prostitutky. Všichni spojeni nikoliv vírou a radostí z jejího vítězství, ale vzrušením ze zážitku. Čtyři meče ztupí ten den kat Jan Mydlář a výkony mistrovy, pacholků i chování odsouzenců, to vše je odměňováno aplausem a výkřiky úžasu i hrůzy. Nestačí, že jsou vzbouřenci sťati. Jejich těla jsou čtvrcena a hlavy nabodnuty na kopích zdobí věže Karlova mostu dlouhou řadu let poté a kdykoliv spadnou na zem, jsou vraceny zpět!
Děje se tak do roku 1631, kdy s vojskem Sasů vstupují do Prahy i čeští protestantští exulanti. Ti uspořádají smuteční slavnost, při níž jsou hlavy sňaty z věží a mají být pietně uloženy. Nejvíc se angažuje bývalý městský písař Mikuláš Diviš. Není divu! Sám byl 21. června 1621 součástí exekuce, byť vyvázl jen trestem přibití za jazyk k šibenici. Památka popravených má být uctěna tím, že Mikulášem označené lebky jsou přeneseny do chrámu sv. Týna, kde budou uloženy jako svátosti stavovského povstání. Jenže! Jak v napínavém morytátu se rakve s lebkami do rána ztratí a nenajdou ji ani císařští, kteří nechtějí, aby se z nich staly relikvie. Poslední zprávou je výpověď jednoho z duchovních chrámu, který přísahal, že rakve s lebkami byly oné noci roku 1631 odneseny neznámými muži do Karolina a vícekrát je nikdo nespatřil. Tu a tam se objevovaly mýty o jejich úkrytu. Jedním z nich měl být kostel sv. Salvátora, patřící v době popravy luteránům, ale ani pátrání v roce 1921 (!) úspěch v hledání nepřineslo.
S vojsky přichází zmar, hlad, smrt, znásilňování a plenění
Porážka povstání je začátkem třicetileté války i zrodu českého mindráku o vyhnání českého krále Habsburky a tři sta letech poroby. Je čas uvést mýty na pravou míru, počínaje tím, jak se z marginální šarvátky stala bitva o české bytí. Jak se válka mezi protestanty a katolíky, v níž šlo o přístup k moci a majetkům – bez ohledu na jazyk – stala bojem mezi Čechy a Němci. Veliteli českého vojska na Bílé Hoře byli téměř výhradně Němci. Stejně tak polovina popravených „českých pánů“, kteří byli na Staroměstském rynku ke všemu jen tři, zatímco ostatní odsouzenci byli měšťané. Habsburky vyhnaný český král Fridrich Falcký byl ve skutečnosti Němec jak poleno.
Němec nebo Čech - píchni jako řízni - nic to nezměnilo na tom, že se tvrdá rekatolizace Evropy v dalších letech střetává s touhou po svobodě vyznání. Jakoby chtěl císař Ferdinand II. naplnit slib, že bude raději „vládnout pusté zemi než zemi plné kacířů“. Ze zemí Koruny české se valí Evropou tisíce exulantů protestantské elity i prostých lidí. Je to první z vln, jež budou v dalších stoletích následovat. Na útěku je od roku 1628 i Jan Amos Komenský, který se – jaká ironie – proslavil dílem Orbis Pictus - Obrazy světa souladu a harmonie a poslední roky prožil v nizozemské pevnosti Naarden, kde také roku 1670 zemřel.
Třicet let bojují všichni proti všem. Aliance vznikají i zanikají bez ohledu na náboženské cíle. Ty se hodily jako záminka na začátku. Později už jde jen o moc a majetky. Koaliční dresy se mění rychleji než zpocená halena žoldnéře a slib má váhu i cenu stínu. Nejvíc devastovány jsou německé a české země, přes něž se valí vojska při útocích i ústupech, tak, jak jsou dobývány a osvobozovány. Ale kdo je vlastně dobyvatel a kdo osvoboditel?
Pod různými prapory vždy přichází s vojsky jediná jistota – zmar, hlad, smrt, znásilňování a plenění. Mezi náboženskými fanatiky se na válečných polích čile pohybují obchodníci se smrtí, kteří mají navrch. Válka o víru posiluje jen ty, kteří vyznávají víru peněz a z nich plynoucí moci. Tak jako dnes, protože nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy.
