Poslední uzenáč Františky Černé. Sympatický mladík z Prahy ubil ženu kladivem
Čtrnáctiletý Jan Řezníček chtěl kouřit. Vstoupil do trafiky, aby pro sebe a své kamarády (Dolejše a Zelinku) koupil cigarety, ale trafikantku uvnitř nespatřil. Hrábl proto do krabice s doutníky a několik si jich nacpal do kapsy. Netušil, že šedesátiletá Františka Černá leží ve vedlejší místnosti s hlavou napadrť.
Bylo 30. listopadu 1909 kolem šesté hodiny večer, když k obchodu s tabákem a denním tiskem v karlínské Pobřežní ulici (č. p. 297) přicházel dělník Alois Franěk. Dovnitř nevstoupil. Zadržela ho cedulka připevněná zvenku na dveře: „Přijdu as za půl hodiny, jsem na poště!“ Franěk se chystal odejít, když si všiml, že se po krámě pohybuje neznámý výrostek. To mu bylo podezřelé a přivolal dvojici strážníků.
Zanedlouho už jeden ze strážníků vedl mladého Řezníčka na stanici, zatímco druhý vstoupil do setmělého krámu. Bylo to přece zvláštní – na dveřích cedulka: Přijdu as za půl hodiny, jsem na poště!, ale dveře samotné odevřené. Kdyby šla trafikantka na poštu, určitě by zamkla.
Strážník prošel krám, poté vstoupil do kuchyňky, ve které Františka Černá přebývala i spala. Ani tady nespatřil nic zvláštního. Konečně otevřel protější dveře, jež vedly do pokoje dvou podnájemníků, které vzala trafikantka na byt, a hned mu bylo jasné, kolik uhodilo. „Všechny zásuvky stolní byly zotvírány a na podlaze ležela v kaluži krve zavražděná stařena.“
Musel to byt děsný pohled.
Vrah si odnesl korunu čtyřicet
Jak se záhy ukázalo, oběť byla zavražděna osmi údery kladiva vedenými velkou silou do hlavy, takže na mnoha místech prorazily ženinu lebku. Ta byla navíc zadušena šátkem, který jí vrah natáhl na nos a ústa a několikrát obtočil motouzem. Další rány způsobil ženě pěstí (šlo o osm zlomených žeber). To vše svědčilo o nebývalé až iracionální brutalitě pachatele.
Smrt nastala mezi čtvrtou a pátou odpoledne, tedy daleko před tím, než do obchodu vstoupil lupič doutníků Řezníček (původně podezřívaný). Také vražedná zbraň se našla nedaleko: „Na stolku mezi okny leželo kladivo 15 centimetrů dlouhé, stopami krve rovněž potřísněné.“
Z krámu pachatel odcizil jednu korunu a čtyřicet haléřů, které našel v zásuvce prodejního pultu. Dále několik kusů šatstva jednoho z podnájemníků. Opravdu cenné věci, včetně spořitelních knížek, měla Františka Černá v kuchyňské truhle. Tam ale vrah nehledal. Po činu si jen umyl ruce v hrnci s vodou, jenž stál na kuchyňských kamnech.
Ihned se rozběhlo pátrání. Jako nadějná stopa se jevilo zejména „starší, mnohokráte již upotřebené kladivo“, jímž byla žena zavražděna. Netrvalo dlouho a vyšetřovatelé přišli na Antonína Spurného, padesátiletého vetešníka, který kladivo poznal a vzápětí také identifikoval muže, jemuž ho za třicet haléřů prodal. Byl jím čtyřiadvacetiletý, několikrát trestaný dělník z Bubenče Josef Srb. Ve vetešníkově obchodě volil ze dvou kladiv a vybral si to větší.
„Bušil jsem vší silou!“
Pravděpodobný vrah byl dopaden 4. prosince 1909 v Českých Budějovicích. Při prvním výslechu prohlásil, že vrahem je vetešník Spurný. Posléze připustil, že vrahem je on sám, ale trval na tom, že jej Spurný navedl, když „u něho v listopadu zastavoval peřinu, zmiňoval se mu o zazobané trafikantce Černé v Pobřežní ulici v Karlíně, že by tam mohli něco ukrást a že by pak snadno odjeli do Ameriky, aniž by byli dopadeni.“
Jenže vetešník Antonín Spurný zůstal neochvějný – Františku Černou nezná, nikdy ji neviděl ani o ní neslyšel a neví dokonce ani, kde je Pobřežní ulice. Srb tak znovu změnil svou výpověď. Ano, kladivo si koupil u vetešníka za 30 haléřů. Lístek, na který napsal ona osudná slova: „Přijdu as za půl hodiny, jsem na poště!“, vytrhl z bratrova sešitu. Poté se vydal do Karlína.
„Po čtvrté hodině vešel jsem do trafiky, kde paní Černá byla sama a pojídala uzenáče. Nabídl jsem jí kladivo ke koupi. Mohla je potřebovat, ale chtěla za ně dát jen deset haléřů a přidávala mi ještě půl litru piva, které mi hned do sklenice nalila,“ líčil později Josef Srb ve své výpovědi. „Pak si sedla zase za pult. A tu mi napadla myšlenka kladivem ji zabít a peněz, které naleznu, se zmocnit. Nerozmýšleje se déle, zvedl jsem kladivo a uhodil jím stařenu do hlavy. Ona dala se na útěk směrem k pokoji. Já nejprve vyskočil na ulici, přilepil jsem na dveře připravenou cedulku a zastrčil jsem v zámku závorku. Na to spěchal jsem do pokoje za Černou. Ležela již na zemi. Já vzal kladivo a jal se jí bušiti vší silou do hlavy. Abych se zabezpečil, že nebude moci volati o pomoc, ani kdyby se vzpamatovala, stáhl jsem ji, už bezvědomé, šátek přes ústa a zatáhl jej pevně motouzem.“
Nemilosrdná smrt provazem
Tolik líčení samotného vraha. Ukradené šaty prodal druhý den za čtyři koruny, zbytek zastavil za šest korun. Z vraždy tak získal dohromady 11 korun 40 haléřů. Ve vězení pak předstíral šílenství a lékaři potvrdili, že od dob dospívání trpí epilepsií (tehdy padoucí nemocí). Je však natolik duševně zdráv, že muže absolvovat proces.
V dubnu 1910 zasedl pražský porotní soud. „Vysoký suchý mladík, dosti sympatické tváře“ probouzel snad i dílčí sympatie. Jedině tak si lze vysvětlit, že většina porotců pominula skutečnost, že do trafiky Františky Černé přišel již vybaven kladivem a nadepsanou cedulkou, která měla jeho úmysl zamaskovat, a jeho čin označila za vraždu prostou, nikoli loupežnou (tedy předem pečlivě naplánovanou).
Předseda soudu Dr. Šámal přesto vynesl 20. dubna 1910 ve tři hodiny odpoledne rozsudek, po němž se obviněný Srb zhroutil a rozplakal. Trest smrti provazem.
