Před 570 lety začalo dobývání Konstantinopole Turky: Využili sporu křesťanských církví
Expanze osmanské říše na Balkáně by nebyla tak úspěšná, kdyby jí svou politikou nepomáhali sami Evropané. Řevnivost mezi Východo- a Západoevropany, skrytá do hávu sporu mezi pravoslavným a katolicko-latinským směrem křesťanství, postupně umožňovala expanzi osmanské říše, která metodicky dobývala další a další území. V této situaci již osmanská říše měla značné územní zisky na Balkáně, byzantskou říši již symbolicky reprezentovalo pouze malé území na Peloponéském poloostrově a hlavní město v Bosporské úžině – Konstantinopol. A právě Konstantinopol se roku 1453 rozhodl osmanský sultán Mehmed II. dobýt. Začal s tím 2. dubna před 570 lety.
Neustálé boje o moc mezi jednotlivými vládci evropského křesťanstva nejen oslabovaly schopnost Evropanů čelit expanzi Osmanské říše, ale samotní křesťanští vládcové si muslimské Osmany zvali na pomoc jako spojence v bojích proti svým křesťanským konkurentům. Právě díky jedné takové akci na podporu budoucího byzantského císaře Jana VI. Kantakuzena (žil v letech 1292 až 1383) v občanské válce v Byzancii se dostaly osmanské jednotky na Balkán a již tam zůstaly.
Jenže spory a boje o moc se nevyhýbaly ani osmanské říši. Po porážce od Mongolů vedených Tamerlánem roku 1402 a následné smrti osmanského sultána Bajezida I. (žil v letech 1347/54 až 1403) nastalo bezvládí (tzv. osmanské interregnum), kdy o moc bojovali jeho synové, někteří i s podporou byzantské říše. Jedním ze synů byl i Süleyman Çelebi, který ovšem nakonec prohrál a byl zavražděn. Jeho vnuka Orhana Çelebiho vychovávali jako rukojmí na byzantském dvoře a stal se oficiální záminkou pro osmanského sultána Mehmeda II. k vyhlášení války byzantské říši a obléhání Konstantinopole.
Příprava na útok
Mehmed II. nastoupil na trůn v roce 1451 a okamžitě se začal připravovat na dobytí Konstantinopole, a tedy odstranění poslední oázy svobodného křesťanstva v jeho muslimské říši. Záminku k útoku na Konstantinopol mu poskytl byzantský císař Konstantin XI. dopisem, v němž požadoval zaplacení každoroční částky 3000 zlatých a neopomněl podráždit sultána Mehmeda II. poznámkou, že Orhan Çelebi (držený jako rukojmí v Konstantinopoli) je Mehmedovým konkurentem na pozici sultána osmanské říše.
Císař Konstantin XI. se snažil získat pomoc ve válce proti Osmanům v Evropě, ale příliš tam nepochodil. Papež Mikuláš byzantského císaře vydíral požadavkem náboženské unie (de facto podřízení pravoslaví papeži). Byť se zoufalý císař Konstantin XI. papeži nakonec podřídil, na vývoj událostí to již nemělo žádný zásadnější vliv. V době marných snah byzantského císaře získat pomoc v latinské Evropě se vojáci Mehmeda II. horečně připravovali k obléhání Konstantinopole.
V Bosporském průlivu na evropské části břehu Osmani budovali opevnění a strategicky důležitou tvrz Rumeli Hisarı a na protějším, asijském břehu již z dob Bajezida I. byla vybudována tvrz Anadolu Hisarı, což umožnilo Osmanům zablokovat námořní dopravu v Bosporském průlivu a prakticky tak zabránit případné větší námořní pomoci pro Konstantinopol. Ještě před samotným útokem na město se rozhodli Osmani zabránit svobodné plavbě v Bosporské úžině a vyhlásili, že bez jejich kontroly nesmí úžinou proplout žádná loď. Traduje se případ jedné benátské lodě, která se pokusila proplout úžinou bez kontroly, ale byla Osmany zajata a posádka popravena. Kapitána pro výstrahu navíc nabodli na kůl.
Osmanský sultán Mehmed II. byl velice dobře zpraven o slabém postavení byzantského císaře Konstantina XI. a o faktu, že mu zbytek Evropy neplánuje přijít na pomoc. Sultán sázel i na náboženskou nevraživost pravoslavného Východu a latinského Západu.
Přehled vojska
Samotné vojenské akce proti Konstantinopoli začaly počátkem dubna 1453. Na straně útočící osmanské říše stál ještě její spojenec Srbský despotát. Byzantská říše se těšila spíše symbolické podpoře papežského státu, Janovské republiky, Sicilského království, Benátské republiky a několika set muslimských dezertérů z řad osmanské armády vedených výše zmíněným osmanským princem Orhanem Çelebim. Nejvýraznější postavou na byzantské straně byl janovský kapitán Giovanni Giustiniani, jenž je považován za nejlepšího evropského válečníka své doby a který připlul dobrovolně bojovat do nejspíše předem prohraného boje se svými muži z Janova.
Podle vědeckých výzkumů měl osmanský sultán Mehmed II. k dispozici maximálně 80 tisíc mužů (byť dobové zprávy sílu Osmanů zveličovaly a hovořily až o 300 tisících mužů), měl také k dispozici několik set lodí a jedno z nejsilnějších dělostřelectev své doby.
Proti nim stálo maximálně 12 tisíc byzantských vojáků, zhruba 700 vojáků Janovské republiky, přibližně 200 lučištníků zastupujících papežský stát, formálně prezentovaný kardinálem Isidorem Kyjevským, kolem sedmi tisíc mužů z Řecka a Itálie a neznámý počet (údajně malý) vojáků a námořníků ze Sicilského království.
Maďarský konstruktér Orbán
Osmani nasadili k ostřelování hradeb Konstantinopole nejsilnější děla své doby a využili i práce srbských minérů, kteří konstantinopolské hradby podkopávali a pokoušeli se je vyhodit do povětří. Osmanské dělostřelectvo vděčilo za svou smrtonosnou sílu maďarskému konstruktéru Orbánovi, který v touze po zisku přijal mnohem větší osmanskou nabídku, než byla nabídka byzantská, a odlil pro Osmany monstrózní dělo schopné vystřelit zhruba 700kilový projektil na vzdálenost 1,5 kilometru.
Oproti Osmanům měli obránci Konstantinopole mnohokrát menší sílu v lidech, lodích i dělostřelectvu, ale mezi obránci byli skvělí válečníci své doby a i jejich osobní zbroj byla mnohem lepší než osmanská. Velkou výhodu pro obránce představoval i komplexní obranný systém města, budovaný po víc než tisíc let a tvořený desítkami kilometrů hradeb a pevností.
Než Osmani zaútočili, vyzvali obránce ke kapitulaci a sultán Mehmed II. jim přislíbil milost, když se vzdají. V případě odporu jim naopak pohrozil nemilosrdností a bezohledností. Obránci výzvu ke kapitulaci odmítli a 6. dubna 1453 začalo ostřelování Konstantinopole.
Válečné zvraty
Osmani během ostřelování Konstantinopole zaútočili i na několik malých pevnůstek v rámci obranného systému města a zajali některé z jejich obránců. Dodrželi svůj slib nemilosrdnosti a zajaté obránce Konstantinopole nabodávali na kůly a ukazovali je obráncům na hradbách, aby tak podlomili jejich morálku.
Ke konci dubna se pokusila skupina lodí tvořená byzantskou zásobovací lodí a galérami z Janova financovanými papežem prolomit tureckou námořní blokádu, což se jim nakonec po těžkých bojích podařilo. Prolomení blokády rozzuřilo osmanského sultána Mehmeda II., jenž nechal velitele osmanského námořnictva admirála Baltoghlua degradovat, zbavit majetku a zbít holemi.
Sultán následně provedl s pomocí italských inženýrů sloužících v jeho vojsku grandiózní operaci přesunu několika desítek lodí přes souš do přístavu v řečišti zvaném Zlatý roh, obešel tak námořní blokádu obránců Konstantinopole a vpadl jim do zad. Cela tato akce sultánovi vyšla hlavně díky technickému umu italských inženýrů a vedla k dosti radikálnímu propadu morálky v obležené Konstantinopoli, neboť obyvatelé viděli, jak jim Osmani vpadávají do zad.
Další týdny probíhaly poziční boje, a byť se srbští minéři usilovně snažili poddolovávat konstantinopolské hradby, obráncům se dařilo jejich snahy odrážet, a to hlavně díky německému inženýrovi Johannu Grantovi, jenž byl expertem na boj proti poddolovávání hradeb.
Dne 23. května se vrátila z průzkumu byzantská loď, která zjistila, že z Evropy nepřijde obráncům žádná pomoc, a velení obránců bylo zřejmé, že je jejich osud zpečetěn. Byť se ministři císařského dvora snažili přesvědčit císaře Konstantina XI. k útěku z obleženého města, císař to odmítl a rozhodl se pro společný osud se svými poddanými.
Osmanský útok 29. května
Ke konci května se i Osmani připravovali na závěrečný pokus o dobytí města a 28. května se v jejich táboře odpočívalo před tímto posledním pokusem dobýt město. Sultán Mehmed II. svým vojákům slíbil dodržet právo tři dny plenit dobyté město a zotročit jeho křesťanské obyvatele. Sultán ve své řeči před armádou povzbuzoval muže v boji a připomněl jim výroky islámského proroka Mohameda, že Konstantinopol bude muslimy dobyta.
Dne 29. května brzy ráno byl zahájen útok osmanské armády na Konstantinopol ze všech stran. Do první linie útočících sil byly osmanskými veliteli postaveny nepravidelné jednotky (tzv. bašibozuci) a pravidelné jednotky šly až v druhém sledu s tím, že měly bránit jednotkám z první linie v případném pokusu o ústup. Mimochodem obdobnou metodu v dobách druhé světové války aplikoval Stalin v podobě tzv. zadržovacích oddílů NKVD.
V situaci, kdy se již zdálo, že je hlavní útok Osmanů odražen, došlo k smrtelnému zranění jednoho z hlavních velitelů obránců, janovského kapitána Giovanniho Giustinianiho, a současně s tím nad částí hradeb zavlály osmanské vlajky. Část obránců to považovala za definitivní porážku a dala se na útěk z boje. Prchali hlavně janovští žoldnéři, již tak demoralizovaní zraněním svého vrchního velitele Giustinianiho.
Vědom si beznadějné situace, císař Konstantin XI. se rozhodl s hrstkou nejvěrnějších druhů postavit do cesty valícímu se tureckému náporu, a padl tak v boji. Jeho tělo bylo natolik zohaveno, že je nešlo po boji identifikovat jinak než díky oblečení, jež měl na sobě. Chvíle, kdy vítězní osmanští útočníci začali rabovat dobyté město, využil velitel byzantského loďstva Aviso Diedo a z města se svými loďmi uprchl. Stejně tak uprchli i někteří Janované. Na jedné z lodí vezli i těžce zraněného velitele Giustinianiho, který pár dní po dobytí Konstantinopole zemřel.
Sultán a křesťané
Odhaduje se, že po dobytí Konstantinopole bylo povražděno kolem čtyř tisíc obyvatel a desítky tisíc křesťanů vítězní muslimové zotročili. Na důkaz muslimského vítězství nechal sultán Mehmed II. proměnit křesťanský kostel Hagia Sofia v mešitu. Naopak několik kostelů nechal okamžitě chránit svou gardou před pleněním, protože chtěl křesťanským poddaným zajistit místa pro náboženský život.
Osmanský sultán Mehmed II. si totiž velice dobře uvědomoval rizika nového kola křížových válek, jež mohl vyvolat šok z pádu Konstantinopole v západní Evropě, a zároveň usiloval i o utlumení odporu pravoslavného křesťanského obyvatelstva své říše k muslimské nadvládě. Nechal proto vyhledat jednoho z největších odpůrců unie s papežem a dosadil ho jako nového konstantinopolského patriarchu. Tímto člověkem byl jistý Gennadius Scholarius (patriarcha Gennadius II.), jenž se proslavil slovy pronesenými před pádem Konstantinopole po uzavření unie s papežem: „Ó nešťastní Římané (tj. Byzantinci), proč jste opustili pravdu? Proč nevěříte v Boha namísto Italů? Ztratíte-li víru, ztratíte své město.“
