Versailleská mírová smlouva přehledně: Tvrdé podmínky a šílené reparace vedly k nové katastrofě
Osmnáctého ledna 1919 začala v Paříži mírová konference, mající za úkol vojensky degradovat poražené Německo na téměř bezvýznamnou mocnost. Sjelo se na ni přes tisíc delegátů doprovázených obrovským množstvím vědeckých znalců, historiků, právníků, statistiků, národohospodářů, geologů, zeměpisců, překladatelů, tajemníků, stenografek, písařek, a dokonce i vojáků. Výsledkem byla Versailleská mírová smlouva podepsaná 28. června 1919, tedy přesně před 100 lety.
Jen americká delegace prezidenta Woodrowa Wilsona čítala 1300 osob. Všechny země na konferenci zastoupené se dělily do čtyř kategorií. V první se nalézala Velká pětka: válčící mocnosti „mající zájmy všeobecného charakteru“ – USA, Spojené království, Francie, Itálie a Japonsko –, které se účastnily všech schůzí a komisí.
Mírové smlouvy
Československo se spolu s Belgií, Brazílií, britskými dominii a Indií, Čínou, Guatemalou, Haiti, Hidžázem, Hondurasem, Kubou, Libérií, Nikaraguou, Panamou, Polskem, Portugalskem, Rumunskem, Řeckem, Siamem a Srbskem ocitlo mezi mocnostmi „majícími zájmy dílčího charakteru“, a tudíž se měly účastnit schůzí, na nichž se projednávaly otázky, jež se jich týkaly. ČSR zastupovali dva zplnomocnění delegáti.
Tvrdé podmínky
Němečtí vyjednávači se s podmínkami mírové smlouvy seznámili 7. května a natolik jim vyrazily dech, že již o devět dní později proti většině z patnácti částí návrhu smlouvy podali námitky. Nenalézali se však v postavení, v němž by mohli licitovat, a dosáhli jen drobných úprav: Sársko nakonec nepřipadlo vítězné Francii, v Horním Slezsku se měl uskutečnit plebiscit.
Němci ustupují
Třiadvacátého června 1919 Říšský sněm pod tlakem ultimáta hrozícího okupací německého území se všemi podmínkami versailleského míru souhlasil.
Osmadvacátého června německá delegace se skřípěním zubů v Zrcadlové síni Versailleského paláce podepsala mírovou smlouvu, podle níž výmarská republika mj. uznávala nezávislost Československa a zříkala se v jeho prospěch Hlučínska na jihu Horního Slezska. Němci podepsali smlouvu jako první (ministr zahraničí Hermann Müller, Dr. Bell), beze slova, po nich ostatní mocnosti podle abecedy, Tchéco-Slovaquie jako předposlední (Karel Kramář a Dr. Edvard Beneš).
Porcování Německa
Mírová smlouva označila Německo za viníka války a předpokládala souzení válečných zločinců, a to včetně císaře Viléma II., jenž těsně před koncem Velké války uprchl do neutrálního Nizozemska, mezinárodním tribunálem, k jehož zřízení však vůbec nedošlo. První část mírové smlouvy obsahovala statut Společnosti národů.
Územní ztráty drasticky poznamenaly poválečnou mapu Německa. Bez plebiscitu muselo předat Alsasko a Lotrinsko zemi galského kohouta, jíž ho odňalo po její porážce ve válce s Pruskem v letech 1870 až 1871, Poznaňsko a většinu Západního Pruska Polsku. Gdaňsk se stal svobodným městem, Memel (Klaipėda) byl dán pod spojeneckou kontrolu (roku 1923 ho získala Litva, jíž ho 22. března 1939, přesně týden po okupaci českých zemí, zabavilo hitlerovské Německo).
Plebiscit měl určit další osud oblasti Eupen-Malmédy, jež připadla Belgii, Horního Slezska (většinu této bohaté průmyslové oblasti získalo Polsko) a části severního Šlesvicka, kterou obdrželo Dánsko. Kontrolu nad Sárskem převzala na patnáct let Společnost národů, ale zdejší doly dostala Francie. (Plebiscit v Sársku dopadl v lednu 1935 z 90 procent ve prospěch Německa!) Východní Prusko odděloval polský koridor k moři, takže Německo se ocitlo rozděleno podobně jako po roce 1947 Pákistán. Celkem přišlo o 69 580 kilometrů čtverečních, což činilo 13,44 procenta jeho rozlohy, obývaných 6 150 000 obyvatel (9,51 % populace).
Územní zisky a kolonie
Územní zisky na účet Německa (bez jeho kolonií) představovaly pro Polsko 43 600 kilometrů čtverečních a 2 950 000 obyvatel, pro Francii 14 520 kilometrů čtverečních a 1 820 000 obyvatel, pro Dánsko 3900 kilometrů čtverečních a 160 000 obyvatel, pro Litvu 2400 kilometrů čtverečních a 140 000 obyvatel, pro Sársko 1950 kilometrů čtverečních a 650 000 obyvatel, pro Svobodné město Gdaňsk 1900 kilometrů čtverečních a 325 000 obyvatel, pro Belgii 990 kilometrů čtverečních a 65 000 obyvatel a pro Československo 320 kilometrů čtverečních a 40 000 obyvatel.
Vítězové se navíc zmocnili všech německých kolonií o celkové rozloze 2 903 000 kilometrů čtverečních s 9,5 miliónu obyvatel. Lví podíl – 2 150 000 kilometrů čtverečních, tj. 74,1 %, a 6 230 000 obyvatel – získalo Britské impérium, následováno Francií (750 000 kilometrů čtverečních a tři milióny obyvatel) a Japonskem (3000 kilometrů čtverečních a 270 000 obyvatel). Zkrátka nepřišla ani Belgie. Úsměvné je, že Československo požadovalo část západoafrického Toga, ale ostrouhalo.
Okupace, omezení a demilitarizace
Dohodová vojska obsadila ve třech pásmech německý levý břeh Rýna se třemi předmostími na pravém břehu na pět až patnáct let (vyklidila ho již v roce 1930), pravý břeh v šíři 50 km byl demilitarizován. Smlouva výslovně zakazovala německo-rakouské spojení. Omezení dopadla na německou svrchovanost ve vzduchu, došlo ke zmezinárodnění říčních toků výmarské republiky. Československo získalo na mírové konferenci právo na vybudování přístavních pásem v Hamburku a ve Štětíně.
Vítězové drasticky omezili německou armádu. Říšské námořnictvo mohlo čítat jen 15 000 osob. Generální štáb byl rozpuštěn. Německo ovšem tyto podmínky obcházelo vyvíjením a zkoušením tanků a letadel v Sovětském svazu, což je dostatečně známo. O tom, že již ve dvacátých letech zřídilo tajnou konstrukční kancelář v Nizozemsku, kde vyprojektovalo řadu ponorek, jež pak stavělo v soukromých loděnicích ve Finsku a Španělsku, které převzalo finské a turecké námořnictvo, zatímco Němci sbírali zkušenosti z jejich plaveb, se však cudně mlčí.
Alarmující srovnání
Roku 1943 vyšla v protektorátu v českém překladu kniha Willyho Ruppela Soumrak ženevských bohů s podtitulem Vznik, činnost a konec Společnosti národů. Autor v ní mimo jiné napsal (údaje pocházejí z roku 1928): Celkové branné síly států sousedících přímo s Německem (bez Švýcar, Rakouska, Dánska a Litvy) činily: 1 260 000–1 280 000 mužů aktivní služby, 67 000 důstojníků, 10 500 000 mužů vycvičených záloh, na dělostřelectvu (bez dělostřelectva pevnostního) 4400 lehkých a 2600 těžkých děl, 2880 tanků, 2500 pozemních a 400 námořních letadel (bez letadel školních a záložních). (…)
Německo mělo 100 000 mužů Reichswehr – za protektorátu bylo zakázáno německé názvy skloňovat podle českého způsobu; pozn. J. Š. – (4000 důstojníků), žádné vycvičené zálohy, 288 lehkých a žádná těžká děla, žádné tanky a žádná letadla. (…)
O námořních branných silách mluví tato srovnávací čísla: Francie měla 10 bitevních lodí, 38 ponorek a celkovou tonáž 504 000 tun. Anglie měla 20 bitevních lodí, 55 ponorek a 1 200 000 tun celkové tonáže. Německo mělo úhrnnou tonáž o 120 000 tunách, žádné bitevní lodi a žádné ponorky.
Pro zajímavost dodejme, že Československu Ruppel k témuž roku připisoval aktivní armádu o 120 000 až 160 000 mužích, 11 000 důstojníků, 1 300 000 mužů vycvičených záloh, 850 lehkých a 410 těžkých děl, 60 tanků a 500 pozemních letadel.
Šílené reparace
Celkovou výši německých reparací měla do 1. května 1921 stanovit Nejvyšší rada. Placení úhrad za válečné škody se stalo nejproblematičtějším bodem vztahů mezi vítězi a Německem, jež mělo kromě příměřím předepsaného vydání zbraní odevzdat rovněž obchodní loďstvo nad 1600 brutto registrovaných tun (BRT), respektive polovinu lodí o objemu 1000 až 1600 BRT. Další položky předepisovaly odvody lokomotiv, vagónů, aut, strojního vybavení, továren atd. Kromě vydání sárských dolů se Německo zavazovalo k dlouhodobým dodávkám uhlí, chemikálií a zemědělského zvířectva (150 000 dojnic a 40 500 koní).
Poražený smlouvu ratifikoval 7. července 1919, Francie 13. října 1919, Spojené království 15. října 1919, Senát USA ovšem tak odmítl učinit, hlavně kvůli otázce Společnosti národů. Versailleská mírová smlouva vstoupila v platnost 10. ledna 1920.
O změně podmínek tíživé smlouvy v poměru k Polsku a Rakousku nepokrytě mluvil německý ministr zahraničí Gustav Stresemann už ve dvacátých letech, avšak zásadní revize tvořila základní cíl německé zahraniční politiky teprve po nástupu Adolfa Hitlera k moci 30. ledna 1933 – následovalo zavedení všeobecné branné povinnosti 16. března 1935, zahájení horečného zbrojení, remilitarizace Porýní a od druhé poloviny třicátých let se přidaly také územní požadavky.
Versailleská smlouva ukázala, že ponížit a pokusit se totálně ožebračit velký, silný, rozpínavý, panovačný a v mnoha oborech lidské činnosti mimořádně vyspělý národ přinese sice dočasný mír, ale ve svých důsledcích vyústí v katastrofu.
