Rozpad křesťanství v roce 1054: V pozadí Velkého schizmatu byl boj o moc a vládu nad křesťanským světem
Dne 16. června si připomínáme jednu z největších tragédií křesťanského světa – oficiální počátek rozpadu evropské křesťanské církve na dvě části, katolickou a pravoslavnou v roce 1054. V náboženské rovině tak vyvrcholil proces rozpadu pokřesťanštělé Římské říše. Již předchozí staletí byla plná konfliktů mezi řeckou a latinskou částí křesťanského společenství (a nejen nimi, v Orientu byly tyto spory mezi křesťany ještě silnější) a byť se na první pohled zdá, že šlo o spory náboženské, ve skutečnosti se za nimi schovávaly konflikty mocenské a národnostní.
Již předchozí staletí byly uvnitř evropské křesťanské církve plné konfliktů mezi oblastmi hovořícími latinsky a oblastmi hovořícími převážně řecky. Z jedné strany se jednalo o důsledek stále více se od byzantského směru křesťanství vzdalujícího směru latinského, ale stejně silnou roli hrály i zájmy mocenské mezi jednotlivými vládci.
O všech těchto konfliktech a souvisejících příčinách byla napsána již mnohasvazková díla a dodnes jsou na ně uvnitř křesťanstva dva nejzásadnější radikálně protichůdné postoje – postoj katolíků a postoj pravoslavných, které jsou důvodem, proč mnohdy docházelo a dochází k násilí mezi vyznavači obou směrů (například mezi Chorvaty a Srby) i v dnešní moderní době.
Moravská misie
Z naší historie víme, že šíření křesťanství se stalo i otázkou politické svobody národa, kdy šíření latinského křesťanství z území Východofranské říše vedlo k politické podřízenosti této říši. Proto požádal velkomoravský kníže Rostislav nejprve papeže v Římě o vyslání kněží, kteří by Moravany (v té době již oficiálně pokřtěné od misie z bavorského Pasova) vzdělávali více v křesťanství, a tím se otevřela cesta pro vznik arcibiskupství na Moravě, a tedy i k náboženskému osamostatnění Moravy od vlivu Franků spravujících biskupství v Pasově.
Papež mu nevyhověl, a tak kníže Rostislav požádal o pomoc byzantského císaře Michala III., který mu vyhověl, a tak došlo k misii Konstantina a Metoděje, kteří začali na Moravě budovat místní církev se slovanským jazykem a liturgií, což rozzuřilo latinské církevní představitele a nejspíše i politické představitele ve Východofranské říši, kteří odmítali akceptovat slovanskou církev a slovanské křesťanství.
Na tomto příkladu je vidět, že mnohé spory objevující se ve vztazích mezi latinskou katolickou a byzantskou pravoslavnou církví sice měly na první pohled důvod náboženský, ale ve skutečnosti pod povrchem sporu byly mnohem větší důvody politické a mocenské.
Moc nad říší pomocí padělku
Příčin vedoucích k schizmatu mezi křesťany v roce 1054 bylo více, ale osobně za jeden z nejzásadnějších sporů považuji snahu papeže o nadvládu nejen nad všemi církvemi, ale i nad představiteli politické moci na území bývalé Západořímské říše.
V 8. století vznikla listina, která byla údajně vytvořena císařem Konstantinem I. Velikým (prvním křesťanským císařem) a která měla dát politickou a soudní moc nad Západořímskou říší a celou církví římskému papeži. Tato listina se nazývá Konstantinová donace a jde o nepříliš zdařilý padělek, který již v době jeho vzniku ne všichni akceptovali, byť katolická církev jej za padělek uznala až v 19. století.
Právě na základě tohoto padělku si papež Lev IX. (1002 až 1054) v roce 1054 nárokoval nadřazenost nad konstaninopolským patriarchou a později se padělek snažili papežové využít k ospravedlnění svých nároků na podřízení světské moci nadvládě papeže.
Spor o slovo
V náboženské rovině se hlavní záminkou k rozkolu mezi latinskou katolickou církví a byzantskou pravoslavnou církví stal spor o tzv. filioque, tedy přidání slova filioque (latinsky „i Syna“) do latinského překladu řeckého textu dle Nicejsko-konstantinopolského vyznání víry. V původním textu se totiž toto slovo nenachází.
Přidáním tohoto slova se z pohledu byzantské církve latinská část evropského křesťanství dopustila hereze, neboť změnila význam celého vyznání. Podle původní verze zní věta bez filioque (a s filioque v závorce) takto: „Věřím v Ducha Svatého, Pána a dárce života, který z Otce (i Syna) vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků…“
Spor o filioque probíhal již zhruba od 4. století, ale za zlomový okamžik přiřazení filioque do teologie latinské církve se považuje 7. století. Ale ještě papež Lev III. (750 až 816) umístil v Římě u hrobu apoštola Petra vyznání víry v latinské a řecké podobě bez filioque.
Ať tak nebo tak, teprve v 9. století se z filioque stala vítaná záminka pro ospravedlnění politických bojů a kostantinopolský patriarcha Fotios (820 až 891) označil filioque za herezi. Fotios se také postavil proti snaze papeže Mikuláše I. nárokovat si politický a náboženský vliv nad Slovany, Bulhary a de facto všemi křesťany. V tomto období se ještě nakonec podařilo vzniku velkého schizmatu zabránit, hlavně díky postavě papeže Jana VIII. (820 až 882), byť stále pod povrchem se mezi politickými vládci a církví hromadilo napětí.
Boj o vliv
Definitivním zlomovým okamžikem se stal zásah německého císaře Jindřicha II. v roce 1014, který dosadil na papežský stolec svého člověka – papeže Benedikta VIII. a prosadil užívání filioque v celé latinské katolické církvi. V politické rovině zároveň narůstaly střety mezi byzantským císařstvím a západní latinskou politickou reprezentací.
Nejviditelněji to bylo možné pozorovat na Apeninském poloostrově, kde byli křesťané vyznávající byzantský obřad a teologii stále více vystaveni útlaku ze strany papeže a místních vládců. Když se papežství snažilo v druhé polovině 11. století získat kontrolu nad jižní Itálií, která do té doby byla pod vlivem Byzancie, konstantinopolský patriarcha Michael Kerullarios (1000 až 1059) reagoval příkazem uzavřít veškeré kostely vykonávající latinskou liturgii v Konstantinopoli.
Kerullarios své jednání namířené proti latinské církvi obhajoval skutečností, že latinská katolická církev pronásleduje vyznavače byzantského obřadu a snaží se je násilím donutit k latinskému kultu, což se dělo hlavně v Itálii.
Na počátku tohoto nového vzplanutí boje o podstatu vztahu západní latinské církve a východní byzantské církve přitom naopak stála snaha se pokusit konfliktu vyhnout, protože si jej tehdy nepřál ani papež Lev IX., ani byzantský císař Konstantin IX. Monomachos.
Exkomunikace
Ovšem papež Lev IX. neměl zrovna dobrý nápad, když do Konstantinopole počátkem roku 1054 vyslal poselství v čele s francouzským kardinálem Humbertem de Silvu Candidou. Patriarcha Kerullarios delegaci neuznal a jí dovezený dopis od papeže Lva IX. označil za podvrh. Papež navíc v té době zemřel.
V této situaci reagoval kardinál Humbert s doprovodem 16. června roku 1054 položením papežské buly na oltář v chrámu Boží moudrosti a poté odjezdem zpět na západ. V bule bylo uvedeno, že patriarcha Kerullarios se všemi jemu věrnými je exkomunikován z křesťanského společenství. Krom toho bula obsahovala i dosti nechutné útoky na adresu byzantské církve.
Pod tlakem veřejného mínění svolal císař Konstantin IX. synodu, která vyobcovala z křesťanské církve papežské posly. Následným vývojem došlo k potvrzení církevního rozkolu, a byť na počátku se vlastně obě exkomunikace týkaly pouze samotných aktérů, nakonec vedly k definitivnímu vzniku dvou církví – latinské katolické na západě a byzantské pravoslavné na východě. Západní katolická větev se později dále rozpadla na další části (protestantství apod.) a pravoslavná církev je jako celek tvořena rovnocennými lokálními církvemi.
Definitivní rozpad
Jak je tedy zřejmé, napětí mezi Západem a Východem v církvi narůstalo celá staletí a mělo politický, ale i náboženský rozměr, kdy se obě části církve od sebe vzdalovaly jak v teologické, tak liturgické praxi a korunu všemu nasadila snaha papežů uzurpovat si i politickou moc. V této rovině byl zásadní dokument vydaný papežem Řehořem VII. zvaný Dictatus papae, kde papež vyhlašuje svou absolutní duchovní a politickou moc nad křesťany.
Rok 1054 je tak vlastně až zpětně ustanoven jako počátek oficiálního rozkolu mezi oběma církvemi, ve své době byl nejspíše vnímán jen jako jedna ze šarvátek (a to ještě spíše politických) mezi papeži a byzantským císařem a konstantinopolským patriarchátem. K politickým důvodům se tak přidaly i důvody teologické a rozdělení obou církvi přineslo v následujících staletích mnoho zla a bolesti, kdy se obě části křesťanstva navzájem pronásledovaly a násilím nutily druhou stranu k podřízení se své verzi víry. V 19. a 20. století se toto náboženské rozštěpení stalo zástěrkou pro národnostní nenávist – například během balkánských válek po rozpadu Jugoslávie.
