Opilé tchyni prorazil lebku kyblíkem: Nepůjdeš do pokoje, mrcho? Tu máš po hlavě!
Když soudní rada Kolář vynesl před jičínským soudem osvobozující rozsudek, ozval se z řad četného obecenstva potlesk a souhlasné mručení. Zabití železným kyblíkem, zůstalo nepotrestáno. Podle většiny přítomných právem.
„Malíř pokojů Rudolf Loskota v Králově Městci zatoužil již jako mladík po vlastní domácnosti a sotva plnoletý pojal za manželku chudičké děvče, jež mu věnem ničeho nepřineslo, než tchyni“ počala své líčení Národní politika. Malíř pokojů Loskota toužil po rodině. Nakoupil výbavu, které se mu věnem nedostalo, a pronajal malý byt, v němž vyčlenil tchyni samostatný pokoj.
„Všichni tři se celkem dobře snášeli, až tu Jandačová – tak se totiž tchyně jmenovala – oddala se vášnivému pití kořalky“, pokračoval dál list. „Loskota brzy pozoroval, že manželka jeho rovněž kořalce se nevyhýbá, že zanedbává domácnost, a neušlo mu také, že se pomalu ztrácejí věci z výbavy, kterou těžce nastřádanými úsporami pořídil. Záhy zjistil, že je Jandačová prodává a za stržený peníz kupuje kořalku.“
Loskotovým se postupně narodily dvě děti. Ani ty však Loskotovou, či její matku od pití kořalky neodradily a štěstí do domácnosti nevnesly. A tak „nakonec Loskota, aby celý ten žal ze zmaření vytouženého štěstí zapudil – pil kořalku též“.
Když v sobotu 26. ledna 1907 dorazil malíř domů, byly obě ženy tak jako obvykle na mol. Děti nikde. Loskota je hledal u sousedů. Marně. Teprve po chvíli se obě robátka, v lednovém mrazu pohříchu uboze oblečená, objevila ve dveřích bytu.
Pokolikáté už Loskota domlouval manželce? Prosil ji, ať se o děti i domácnost více stará a méně holduje alkoholu. Avšak „do věci se jako obyčejně vmísila Jandačová a když ji Loskota žádal, aby opustila jeho světnici a šla do své, tu rozkřikla se naň: Hergot kluku, já tě rozpářu!“
Nebohý malíř nevydržel a v návalu zuřivosti rozmlátil dřevěnou stoličku. Na jeho opilou tchyni to však nemělo nejmenší účinek a pokračovala v nadávkách. „Tu Loskota otevřel dveře a znovu žádal tchyni, aby odešla. Odpovědí mu bylo, že ho musí zabít – a tu Loskota, chytiv kbelík na vodu, hodil jej do tmy předsíně za tchyní. Jandačová klesla, ale více nepovstala, bylať mrtva.“ Závěr soudních lékařů zněl: proražená lebeční kost.
V úterý 20. února 1907 stanul Rudolf Loskota před soudem. A porota složená z jičínských občanů mu byla nakloněná. Po dojemné řeči obhájce JUDr. Jaroslava Lohaře, jenž poukázal na klientovu touhu po spořádané rodině, po klidném životě v teple rodinného krbu, drobných radostech všedního dne, malíře pokojů Rudolfa Loskotu osvobodila. Ten byl vzápětí propuštěn na svobodu.
