Ráda se líbala na potkání. Zaplatila dírou v hlavě
Krejčovský pomocník Václav Jirml z Rabínské (dnes Maiselovy) ulice v někdejším pražském ghettu nebyl nijak vzdělaný, zato však citlivý a spořádaný muž. Polibek pro něj znamenal víc než jen obyčejný flirt. Když zjistil, jak lehkovážně jeho snoubenka s polibky nakládá, vpálil jí kulku do úst.
Všechno začalo v roce 1906, když osmadvacetiletý krejčovský pomocník pracující toho času v Kolkovně u mistra Čihaře poznal o čtyři roky mladší Marii Smitkovou, komornou z ústavu šlechtičen v Eliščině (dnes Revoluční) třídě.
Dívka to, pravda, nebyla nijak zvlášť pohledná, přesto se do ní Jirml zamiloval láskou přímo šílenou. „Jeho příbuzní nemohli dlouho pochopit, v čem nalézá u ní tak zvláštního půvabu, a často mu radili, že se jim jeho nastávající nezdá býti upřímná,“ líčila osudové partnerství Národní politika.
Zejména Jirmlova sestra Františka, manželka kočího Josefa Veselky, byla podezíravá. Smitkovou pozorně sledovala a brzy zjistila, že má falešné zuby, a dokonce i vlasy. Poté bratra varovala, že „milenka je jistě falešná i povahou, když mu zatajila, že má nepravé zuby a vlasy, ale Jirml zůstal i potom úplně lhostejným. Ať je, jaká chce! Já ji mám rád a já ji neopustím!“ tvrdil.
A zdálo se, že Smitková splácí svému milému jeho věrnost a lásku navzdory fyzickému handicapu ještě větší věrností, něžností a láskou, takže nakonec i sestra, u níž Jirml v Rabínské ulici bydlel, uznala, že věrnější ženu by bratr sotva kdy potkal. Chystala se svatba.
Venkovský holič
Marie Smitková svého nastávajícího „při každém setkání líbala a šťastný ženich psal své milence dopis za dopisem a snad nevynechal ani dne, aby ji nespravil o tom, jak se těší na okamžik, až ji konečně nazve svojí ženou. Jeho psaní byla psána sice rukou neumělou a profesor pravopisu by si nad nimi zoufal, ale zato dýchala tím větším citem a upřímností, neboť psal své milence jenom o tom, nač myslil a v co doufal.“
Jenže pak se stalo něco neuvěřitelného. „Ukázalo se, že původní mínění příbuzných o nestálé povaze Marie Smitkové bylo správné,“ referovala 23. ledna 1907 Národní politika. „Před třemi dny zvěděl Václav Jirml, že jeho zbožňovaná zapředla už dávno nový poměr s jistým holičem na venkově a že v nejbližších dnech bude s ním míti svatbu. Nešťastný ženich, který se už už díval do otevřeného nebe, byl po této zprávě sražen do největšího zoufalství.“
Tři dny Václav Jirml nepozřel sousta. Chodil jako bez duše a nedbal dobře míněných rad svého okolí (pro jedno kvítí slunce nesvítí apod.). Naopak, Jirmlovo zoufalství doznalo nejzazších hlubin.
Kulka do mozku
Pak přišel úterní večer 22. ledna 1907. Václav Jirml právě zasedl se sestrou Františkou a švagrem Josefem Veselkou k večeři, když se otevřely dveře bytu a v nich stanula Marie Smitková. Na stůl položila tiše Jirmlovy milostné dopisy i mužovu podobenku, o jejichž vrácení zhrzený milenec žádal. „Václav Jirml přitom zesinal a jevil tak strašlivé rozčílení, že byl blízek mdloby,“ líčí dál list.
Poté požádal Smitkovou o rozhovor mezi čtyřma očima. Jirmlova sestra v předtuše nejhoršího křikla: „Řekni jí to zde!“ -- „Ne, co jí chci říci, musí se státi mezi čtyřma očima,“ trval na svém Jirml a spolu se Smitkovou sestoupil do přízemí domu. Tam spolu několik minut hovořili. Pak se ozval výstřel!
Václav Jirml trefil Smitkovou do hlavy. Kulka prolétla škvírou mezi umělými zuby a vyšla tváří. Krátce poté se zoufalý muž vypotácel před dveře sestřina bytu a nepřítomně vzlykal: „Má drahá matičko, odpusťte mi to! Ona ještě před svatbou s jiným mne na rozloučenou hubičkovala.“ Nakonec přiložil k hlavě revolver a třikrát zmáčkl spoušť. Třesoucí se ruka způsobila, že dvakrát minul, avšak třetí kulka pronikla hluboko do hlavy a mozku.
Oba mladí lidé byli dopraveni do nedaleké nemocnice Na Františku. Zatímco v případě Jirmla se ukázalo být zranění fatální, dívka, pro niž polibek tak málo znamenal, vyvázla životem. Snad byla s venkovským holičem šťastná.
