Vystoupení Miloše Jakeše vstoupilo do dějin české politiky. Znamenalo začátek konce komunismu
Sedmnáctého července tomu bylo třicet let, co poslední generální tajemník komunistického Československa, Miloš Jakeš, pronesl v Kulturním domě JZD Červený Hrádek projev „k přednímu funkcionářskému aktivu Západočeského kraje“. Masové rozšíření této nahrávky vedlo ke ztrátě kreditu KSČ ve společnosti a předznamenalo konec komunismu.
Psalo se léto roku 1989 a československé komunistické vedení se otřásalo v základech. Devětadvacátého června byla zveřejněna petice Několik vět. Autorem názvu byl scenárista Jiří Křižan, který mimochodem v lednu 1989 založil jinou petiční akci: Výbor za propuštění Václava Havla.
Bojovné Vary
Sám si pamatuji, jak jsme o den později, v pátek 30. června, přijeli do Karlových Varů na zahájení největšího světového filmového festivalu studentských filmů Cilect a neřešili nic jiného.
Každý den se xeroxové kopie s peticí Několik vět objevovaly vyvěšené na nejrůznějších místech Thermalu, ale za pár chvilek byly „zneškodněny“. „Zneškodněny“ sice byly, ale za chvíli se na stejných místech objevily znovu.
Pod petici se tam podepisovali i studenti a jejich pedagogové z celého světa, tehdy bylo ve Varech odhadem snad sedm stovek zúčastněných z více než šedesáti filmových škol z přibližně čtyřiceti zemí.
To už nešlo jen tak ututlat s odkazy na to, že jde o děti rodičů popletených imperialistickou ideologií! Několik vět signovala i velká množina československých umělců, které měl režim za více méně nezávadné nebo měl pocit, že si je zavázal: herečka Daniela Kolářová, herci Boleslav Polívka, Josef Kemr nebo Jiří Bartoška, zpěvačka Martha Elefteriadu či už tehdy stařičký doyen uměleckého prostoru, malíř Jan Bauch.
„Na Několika větách nebylo nic, co by slušný člověk nebo holka neměla podepsat,“ říká dnes zpěvačka Hana Zagorová, jejíž podpis na tehdejší ideology zafungoval jako ona pověstná červená látka před rozzuřeným býkem.
Bere 600 tisíc!
Když 17. července komentátor hlavní zpravodajské televizní relace ČsT – Televizních novin – Oldřich Vejvoda národu četl dost strojovým způsobem oznámení, že „v podvečer se soudruh Jakeš sešel v Kulturním domě JZD Červený Hrádek s předním funkcionářským aktivem Západočeského kraje“, určitě netušil, že půjde o jeden z příslovečných hřebíčků do rakve Československé socialistické republiky.
I když Vejvoda dnes tvrdí: „Vše je o lidech – a ti se moc nemění. Blbci byli dřív a jsou i teď. Vidím hodně podobností. Národ se smál mluviči z Hrádku, stejně jako se směje aktérům dnes. Ti současní jsou vzdĕlanĕjší, zcestovalejší a používají o nĕco víc cizích slov. Rétorika je nebezpečnĕ podobná a nĕkdy až shodná s tou před rokem 1989.“
Miloš Jakeš rozhodně nikdy nebyl velký myslitel, po pražských hospodách se říkalo, že do vedení KSČ si ho v roce 1987 nastrčili ti, kteří doufali, že ještě chvíli zůstanou u koryta. A aby, až to praskne, na ně nepadla hlavní vina.
Stačí si připomenout jen část toho, co tehdy první československý komunista pravil. Dochoval se totiž celý záznam, jenž později zlidověl. Po šestatřicetiminutovém projevu si generální tajemník ÚV KSČ vzal čtvrthodinovou přestávku a pak odpovídal na otázky svých stranických kolegů.
Jaké tanky?
Tady je doslovný přepis části jedné z odpovědí: „Jaké tanky zlikvidovaly Dubčeka? Ústřední výbor rozhodl… A také ho pak zbavil členství ve straně. Tak kdo ho? Strana ho zbavila, protože nebyl schopen, aby řekl… Řešit ty problémy… A dnes by samozřejmě běhal po světě… po svět… a dělal… mesia… mesiáše, jo? Spojoval se kdekým… Byl jedním z prvních, když Havel opustil vězení, tak mu šel blahopřát, že je z vězení propuštěn…“
Takhle „kvalitní“ češtinu používal Miloš Jakeš! Václav Havel a petice Několik vět mu hodně leželi v žaludku. Zde je další z jeho citátů z projevu ze 17. července 1989: „Žádnej z nás nebere takový platy, jako berou oni (umělci). Dostávám jednou ročně výpis, ten seznam umělců, který berou nad sto tisíc korun platu. Tedy vydělaj’ si nad sto tisíc korun. Třeba paní Zagorová je hodná holka, všechno, ale vona už bere šest set tisíc korun každý rok! A další, ne šest set, milión berou, dva milióny, Jandové a jiní! Každý rok! Ty náhodou neprotestovali, ale mnozí z těch, kteří se takhle dobře mají, protestovali.“
Není divu, že Jakešův projev zlidověl.
Prázdný pásek
Z celého projevu – jak bylo zvykem – pořizovala záznam Československá televize. Ve „dvoukamerovém přenosovém voze značky Bosch s vlastním agregátem a jednopalcovým záznamem značky Sony“ byl i Antonín Dekoj, později po revoluci šéf televizních odborů, který pro Reflex zavzpomínal: „Po Jakešově projevu za námi do přenosového vozu přišel nějaký policajt, tak arogantní, jak si jen aroganci dokážete představit, s tím, že mu máme předat pásku se záznamem. Tak jsem mu předal pásek, ale prázdný. Z toho mám dodneška největší radost. To nebylo o boji s mocí, to byla moje ješitnost, ten člověk se choval hrozně. O existenci záznamu jsem se pak bál s kýmkoli mluvit. A už vůbec si nedovolím tvrdit, že bych byl ten, kdo ho vynesl jako první. Mohl to také stočit kdokoli z dalších z techniků ČsT, který byl na přenosové trase mezi Plzní a Kavčími horami. Kopii pásky, kterou mám dodneška, jsem pak po pár dnech dal Františku Polákovi, režisérovi pořadu Možná přijde i kouzelník, s tím, že se mu z toho něco může hodit. Pak už si žila vlastním životem. Ale spíš než vytahovat tu jakešovskou mumii je dnes důležitější zamyslet se nad tím, jak dští síru současný premiér České republiky. Taky veřejně říká, že lidé dostávají tolik a tolik, a přesto manifestují. A zde je rovnítko mezi tím, co tu bylo dříve a co se u nás děje teď. Stačí se podívat na lidi, jimž se již podařilo zlikvidovat nezávislost Slovenské televize, nebo lidi typu Jana Mrzeny, kteří tvrdí, že by se měly zrušit televizní poplatky. Vadí jim svobodná média, což je nebezpečné!“
Kůl v plotě
Na tom, jak se Jakešův projev z Červeného Hrádku začal nekontrolovatelně šířit, má velkou zásluhu Alexandr Vondra, v roce 1989 jeden z mluvčích Charty 77: „Sedím doma v Trojance a vyšplhá se za mnou Pepa Vohryzek. Skvělej chlap, překladatel ze švédštiny, jenž ob rok přede mnou byl mluvčím Charty. Otevřu mu dveře a on hned povídá, že mi nese NĚCO! Že si to okamžitě musíme pustit! Vytáhl magnetofonovou kazetu s projevem z Červeného Hrádku a od okamžiku, kdy jsem ji dal do přehrávače, jsem se řezal smíchy.
Co na tom bylo nového? No, zásadní sdělení, že to už vlastně vzdávají! Že Jakeš najednou svým stranickým kolegům přiznává, že se cítí jako kůl v plotě. Když diktátor udělá tohle, je konec. Král je nahý! Šíleně jsme se smáli. Povídám Pepovi, že tohle národ musí slyšet dnes a denně.
Kazetu jsem okopíroval a s dopisem ji nechal poslat alternativními kanály přes hranice Milanu Šulcovi do Svobodné Evropy a Ivanu Medkovi do Hlasu Ameriky. Připsal jsem, že doporučuju pouštět ráno, v poledne i večer. Oni totiž udělali velkou chybu. Když jsme o nich mluvili kriticky, mohli se vymlouvat, ale když začali tvrdit, že jsou sami, to bylo přiznání! To nebylo obvinění.“
Zmizení z pódií
Sestřihy Jakešova projevu z Červeného Hrádku zlidověly, umělci podepsaní pod peticí Několik vět dostali zákaz veřejného vystupování. Hana Zagorová vzpomíná: „Dostala jsem zákaz všeho na půl roku. Zmizela jsem z pódií, nevyšla mi deska, nebylo mi moc do smíchu. Ale nikdy jsem nezalitovala. Ani dneska, kdy se tady odehrává spousta věcí, se kterými nesouhlasím. Neuměla jsem si představit, že to dojde až do stadia, v němž se nacházíme dnes. Doba je jiná, ale já jsem člověk, který nelže, štve mě, když někdo něco tvrdí jeden den, ale na druhý den něco opačného. Kdo seje vítr, sklízí bouři. Nežijeme v jednoduchých časech, chybí nám tady někdo jako Václav Havel!“
V jednom se shodují všichni tehdejší aktéři, které jsme oslovili, a je zvláštní, že to je jak na jedné straně bývalý moderátor komunistické televize, televizní kameraman ve výslužbě, slavná zpěvačka stejně jako dnešní poslanec Evropského parlamentu Alexandr Vondra. Ten dnešní situaci, jež v některých aspektech připomíná rok 1989, pojmenoval nejvýstižněji: „Před nedávnem si Andrej Babiš stěžoval na Davida Kollera, kolik kde vydělává. No, co je mu do toho!“
Svědectví komunisty
„Nejmenujte mě! Byl jsem tam tehdy, na schůzi v Červeném Hrádku. Když k nám Miloš Jakeš promluvil, odpovídal na dotazy, vysvětloval postoj strany, udělalo to na mě velký dojem. Měl jsem pocit, že jsem svědkem pozitivní změny, bylo znát, že našemu generálnímu tajemníkovi přestavba opravdu leží na srdci. Hovořil otevřeně, upřímně, tak nějak lidsky. Ostatně jeho pracovní návštěva Západočeského kraje byla úspěšná. Jak to říkal ve Škodovce: „Kritizovat umí každý, to je snadné, ale přiložit ruku k dílu už každý nedovede.“
Nechápal jsem, čemu se pak lidi smějou, já na Hrádku byl a směšné mi to tedy rozhodně nepřipadalo. Do té doby jsem nezažil, aby se s námi takhle vysoce postavený činitel bavil. Mohly se mu pokládat otázky! To bylo něco nevídaného. Časem už mi to taky trochu nedůstojné přišlo. Ten kůl v plotě nemusel být tak přímočarý, straně to uškodilo.“
Svědectví stranického funkcionáře z Plzeňska zaznamenala Hana Benešová
Zpověď Miloše Jakeše
Je poslední natáčecí den dokumentu Milda o posledním generálním tajemníkovi ÚV KSČ, Miloši Jakešovi. Jindy hovorný Jakeš mlčí, přemýšlí, zda měl s cestou na Červený Hrádek souhlasit.
Od 17. července 1989 na místě, které ho pronásleduje, nebyl. Uznal ale, že by v dokumentárním filmu chybělo. Režisér Pavel Křemen mlčky počítá kilometry do cíle. „To nebyl projev, to bylo úvodní slovo,“ opraví ho Miloš Jakeš u vstupu do bývalého kulturního domu. „Pak následovala živá diskuse, odpovídal jsem na položené otázky.“ Striktně odmítá režisérův nápad, aby vyšel nahoru, na pódium, odkud v létě 1989 hovořil.
Rozhlíží se po zdevastovaném sále. „Bojler a brojler? Mě bude někdo poučovat? Já jsem elektrikář a tolik bojlerů jsem nainstaloval! A pokud jde o brojlery? Dělal jsem v zemědělství, takže jsem dobře věděl, co je to brojler.“ Vysvětluje taky, proč si v souvislosti s finančním ohodnocením vzpomněl zrovna na Hanu Zagorovou. „V paměti mi to zůstalo. Ta odměna nebo ten plat Zagorové, tak jsem ho uvedl.“ Cestou zpátky do Prahy Miloš Jakeš opět mlčí. Červený Hrádek je neuralgický bod jeho stranické kariéry. „Zneužili to tak, že vybrali některé – řekl bych – moje přeřeky, byly asi dva. Ta přeřeknutí zneužili k tomu, aby mě zesměšňovali. Vydali to i na gramofonových deskách, vysílali to zejména v Praze, pořád kolem dokola. Co jsem mohl dělat?“
Zaznamenala Hana Benešová
