Před 40 lety sandinovská revoluce v Nikaragui sice svrhla diktátora Somozu, ale nastartovala teror
Devatenáctého července 1979 v šest hodin ráno se vzdala nikaragujská Národní garda partyzánům ze Sandinovské fronty národního osvobození (FSLN). Tento den se slavil jako vítězství sandinovské revoluce.
V málo zalidněné středoamerické zemi to vřelo již delší dobu. V roce 1936 byl za pomoci amerického velvyslanectví dosazen dosavadní šéf Národní gardy Anastasio Somoza García, jenž nastolil diktaturu. Když ho v roce 1956 zabil při atentátu revolucionář Rigoberto López Pérez, převzal otěže moci jeho nejstarší syn Luis Somoza Debayle. Diktátorova mladšího syna Anastasia jmenovali vrchním velitelem Národní gardy. V následujícím roce se Luis Somoza nechal zvolit prezidentem republiky.
V Nikaragui to doutná
Na adresu vládnoucí dynastie Somozů pronesl americký velvyslanec: „Nikde nelze nalézt lidi více poameričtělé.“ Prezident USA Franklin Delano Roosevelt charakterizoval zakladatele této dynastie velmi výstižně: „Je to ničema, ale je to náš ničema.“
Třiadvacátého července 1959 nechala vláda zmasakrovat studentskou demonstraci konanou ve městě León na protest proti zavraždění skupiny partyzánů v oblasti El Chaparral. V roce 1961 vznikla Sandinovská fronta národního osvobození, pojmenovaná po národním hrdinovi Augustovi Césaru Sandinovi, bojovníku proti nenáviděným Yankeeům.
Roku 1963 se FSLN pokusila vytvořit větší partyzánské skupiny v horách v oblasti mezi řekami Coco a Bocay. Somozovci prosadili jako svého kandidáta na úřad prezidenta Reného Schicka Gutiérreze, jenž v této funkci setrval až do své smrti v roce 1967. Luis Somoza zůstal předsedou vládní Liberální strany a Anastasio setrval v čele Národní gardy. V roce 1967 se Anastasio Somoza dal zvolit prezidentem republiky a zároveň si ponechal funkci vrchního velitele Národní gardy. Dvaadvacátého ledna zorganizovala opoziční Konzervativní strana protestní pochod, který Národní garda brutálně rozehnala, přičemž zahynulo přes dvě stě lidí. FSLN provedla celou řadu ozbrojených akcí a pokusila se vytvořit partyzánskou základnu v Pancasánu.
Roku 1969 partyzáni unesli letadlo společnosti NICA, patřící Somozovi, a přepadli několik bank. Při jedné ozbrojené srážce zahynul člen národního vedení FSLN Julio Buitrago, pověřený řízením partyzánské činnosti ve městech. V roce 1970 Somoza uzavřel dohodu s vůdcem Konzervativní strany Fernandem Agüerem a zajistil mu menšinové zastoupení v Kongresu. V následujícím roce režim pod sílícím tlakem propustil sandinovské politické vězně, mezi nimi Josého Benita Escobara, Ricarda Moralese Avilése a Germána Pomarese.
Pohár přetekl
Třiadvacátého prosince 1972 postihlo hlavní město Managuu ničivé zemětřesení o síle 6,2 stupně Richterovy stupnice, jež krátce po půlnoci během několika minut zničilo 90 procent domů a usmrtilo přes deset tisíc lidí. Většinu prostředků na obnovu metropole, jež Nikaragua získala ze zahraničí, shrábl nenažraný Somoza, který jmenoval sám sebe předsedou záchranného výboru, a jeho neméně hrabivý klan. Aby toho nebylo málo, v roce 1973 následovala vlna povodní. Nikaragujský publicista Roberto Duch poukázal na to, že „v dějinách Latinské Ameriky nebylo snad dosud diktatury, jež by se tak nelidsky chovala k lidu, který postihla živelní katastrofa“.
Roku 1973 v boji s Národní gardou padli členové národního vedení FSLN Ricardo Morales Avilés a Oscar Turcios. V následujícím roce se Somoza opět nechal zvolit prezidentem. Sedmadvacátého prosince zahájilo komando Juana Josého Quezady ofenzívní etapu činnosti FSLN.
Ozbrojená revolta vrcholí
Léta 1975 až 1977 představovala období nejtvrdších represí proti FSLN a rolníkům na severu Nikaraguy. Padli geriloví velitelé FSLN Carlos Agüero, Édgar Munguía, Filemón Rivera, Jacinto Hernández, Eduardo Contreras, Pedro Araúz, Bernardino Díaz Ochoa, Catalino Flores, Carlos Roberto Huembes a zakladatel FSLN Carlos Fonseca Amador, jakož i mnoho řadových členů FSLN. Somozovci povraždili nejméně 2000 obyvatel venkovských oblastí. FSLN se rozštěpila na tři proudy: Permanentní lidovou válku, terceristy a Proletářskou armádu.
Pátého září 1977 Somoza v domnění, že FSLN zlikvidoval, zrušil stav obležení, stanné právo a cenzuru zavedené 27. prosince 1974, avšak již 13. října zaútočili terceristé FSLN na kasárna Národní gardy v San Carlosu, Ocotalu a Masayi.
Desátého ledna 1978 byl na osobní rozkaz diktátorova syna Anastasia Somozy zavražděn ředitel opozičního listu La Prensa Pedro Joaquín Chamorro. Dvaadvacátého ledna vyhlásil soukromý podnikatelský sektor protestní stávku, 21. února vypuklo v indiánské čtvrti Masaji živelné povstání, jež vzdorovalo šest dní útokům Národní gardy, a 23. února udeřili terceristé z FSLN na kasárna v Rivasu a Granadě. Pátého července se do Nikaraguy vrátila ze zahraničí opoziční Skupina 12, na jejíž podporu se konaly největší lidové manifestace v dějinách země.
Dvaadvacátého srpna se komandu FSLN nazvanému Carlos Fonseca Amador – smrt somozismu! podařil husarský kousek, nemající v historii gerilových válek obdoby: zajalo všechny členy Kongresu nacházející se v Národním paláci. Pět dní poté vypuklo povstání ve městě Matagalpa. Od 25. srpna do 24. září ochromila Nikaraguu generální stávka. Devátého září vypuklo na popud FSLN všeobecné povstání. Jedenadvacátého září obsadila Národní garda poslední město nalézající se v moci rebelů – Estelí.
V prvním zářijovém týdnu začalo vyjednávání mezi Somozou a Širokou opoziční frontou (FAO), při němž jako prostředníci figurovali velvyslanci USA, Dominikánské republiky a Guatemaly.
Pád diktatury
Sedmého března 1979 se tři hlavní proudy FSLN sjednotily. Jedenáctého dubna sandinovská kolona obsadila Estelí a držela je pod kontrolou pět dní. Dvanáctého dubna se otevřela východní partyzánská fronta Jacinta Hernándeze. O čtyři dny později objevila Národní garda úkryt generálního štábu FSLN v Leónu. Roger Deshón, Édgar Lang, Araceli Pérez Darias, Idialia Fernándezová a Oscar Pérez Cassar byli zavražděni. Dvacátého května se kolona FSLN pokusila obsadit město Jinotega na severu země, ale při ústupu utrpěl smrtelné zranění velitel Germán Pomares. Téhož dne Mexiko přerušilo diplomatické styky se Somozovým režimem.
Čtvrtého června vypukla na výzvu FSLN celonárodní stávka, znamenající první krok k závěrečné fázi všeobecného povstání. Šestnáctého června bylo v kostarickém hlavním městě San José oznámeno vytvoření řídící rady vlády národní obnovy. Třiadvacátého června poprvé za dobu své existence Organizace amerických států (OAS) požádala, aby vláda Anastasia Somozy odstoupila, a většinou hlasů zamítla návrh USA, aby do Nikaraguy vstoupily meziamerické mírové jednotky.
Sedmého července vyklidila Národní garda svou poslední baštu – El Fortín v Leónu, jenž byl vyhlášen prozatímním hlavním městem Nikaraguy osvobozené od somozovců. Po třiačtyřicetidenním obklíčení jednotkami FSLN uprchla Národní garda ze své pevnosti v Estelí.
Sedmnáctého července oznámil Anastasio Somoza Debayle, že odstoupil a svým nástupcem jmenoval Franciska Urcuya Maleañose. Somoza s rodinou a nejbližšími splupracovníky odletěl do Spojených států. Sedmnáctého září 1980 se stal obětí atentátu.
Urcuyo v rozporu s předchozí dohodou odmítl předat moc prozatímní vládě národní obnovy, ocitl se však v naprosté izolaci, a proto 18. července Nikaraguu opustil. Den nato Národní garda kapitulovala. Třiačtyřicetiletá diktatura klanu Somozů skončila.
Děsivá bilance
Revolucionáři sice svrhli tyranii, záhy se však vyrojily jiné, neméně závažné problémy. Během ozbrojeného konfliktu zahynulo odhadem 35 000 lidí a 80 000 až 110 000 utrpělo zranění. Asi 150 000 Nikaragujců uprchlo ze země, kde zůstalo 40 000 válečných sirotků a milión osob bez prostředků k obživě. Materiální škody se odhadovaly na 78 miliónů dolarů na infrastruktuře, 27,7 miliónu v zemědělství, 150 miliónů v průmyslu a 220 miliónů v obchodě. Na chudou zemi, čítající v roce 1985 3 155 000 obyvatel, se jedná o nesmírně vysoká čísla.
Žalostné výsledky
Hrubý vnitřní produkt klesl ve vítězném roce 1979 o 24,8 procenta. Zemědělská výroba se v roce 1980 propadla o 16,3 procenta. Jestliže ještě v roce pádu Somozovy diktatury činila aktivní platební bilance 206,3 miliónu dolarů, roku 1980 se propadla na minus 435 miliónů dolarů, a v roce 1986 dokonce na –661 miliónů! V roce 1979 dosáhla inflace 70,3 procenta, roku 1987 již 1800 procent! Zahraniční dluh stoupl z 1,6 miliardy dolarů roku 1979 na 5,26 miliardy v roce 1986. Nynější Venezuela tedy měla důstojnou předchůdkyni.
Militarizace a vnitřní rozpory
Boj proti skupinám tzv. kontras si vyžádal nebývalý růst militarizace válkou vyčerpané země. Zatímco podle údajů londýnského Mezinárodního ústavu strategických studií z roku 1974 čítaly pravidelné ozbrojené síly Nikaraguy pouhých 7100 vojáků (5400 v pozemní armádě, 1500 v letectvu a 200 v námořnictvu) a na Somozu odkázaná Civilní rezerva 4000 osob, v roce 1981 měla Sandinovská lidová armáda 25 000 vojáků a v roce 1984 se v souvislosti se zákonem o všeobecné branné povinnosti jejich počet zdvojnásobil. Američané tvrdili, že Nikaragua vybudovala zdaleka nejsilnější armádu v regionu, orientovanou na útočnou válku proti svým sousedům.
K hospodářskému marasmu se přidaly hluboké vnitřní problémy. Ne vždy uváženými akty si nová, sandinovská vláda znepřátelila Indiány Miskity. Proti FSLN se postavil náměstek ministra vnitra José Valdivia, náměstek ministra obrany Edén Pastora Gómez, těšící se pověsti odvážného partyzánského velitele, a několik vyšších a středních velitelských kádrů z někdejšího jižního frontu Benjamína Zeledóna.
Latinskoameričtí revolucionáři to zkrátka nikdy neměli lehké.
