Bez ostychu se oddávala každému. Nadšení Pražané odnesli vraha na ramenou
„Jste vinen?“ optal se soudce. „Ano,“ odpověděl obžalovaný František Buriánek. „A je pravda, že jste svou ženu Albínu několikráte prosil na kolenou, aby dělala dobrotu?“ „Ano.“ „Ale pak jste ji zabil?“ „Ano.“ Trojí kladná odpověď zahájila proces, který sledovala v lednu roku 1901 celá Praha.
Známý pražský advokát a spisovatel dr. Emanuel Zítek povstal za svým stolem, aby pronesl závěrečnou obhajovací řeč. Proces s pražským obuvníkem Františkem Buriánkem, jenž v návalu žárlivosti zavraždil svou ženu, teprve sedmnáctiletou Albínu Buriánkovou, toho času v pátém měsíci těhotenství, dospěl k velkému finále.
JUDr. Zítek si odkašlal a ukázal na bledého černovlasého muže: „Popatřte, vážení páni porotcové, na tohoto ubožáka a suďte, možno-li jej nazvati zločincem?!“ Poté pokračoval: „Buriánek z lásky pojal Albínu za manželku. On ji miloval opravdově a vroucně. Celý jeho život byl však řetězem hrozných utrpení a muk, která snášel pro tuto lásku k ženě nevěrné. Nechci se šířiti o povaze a mravní ceně té, která tak žalostný vzala konec. Zahynula rukou toho, jejž klamala od samého počátku krátkého manželství. Ať věčný Slitovník jest ji milostiv za to, čím provinila se na žalovaném, z jehož života učinila poušť zmařeného žití a hřbitov všech nadějí.“
Advokát se letmým pohledem přesvědčil, že jeho slova měla na porotce zamýšlený účinek, a dál dramaticky líčil: „Byla jednou z oněch nevysvětlitelných, démonických bytostí, jichž veškeré cítění a myšlení vyplněno je touhou po smyslném požitku. Tato vášeň, kterou byla všecka ovládána, sváděla ji k různým oněm pošetilostem, o nichž jsme slyšeli. Láska byla jí potřebou, a proto poddávala se bez ostychu každému. A s touto hetérou oženil se věrný, počestný, ba naivní muž.“
V soudní síni se nepohnul list. Ticho bylo absolutní. „Celý jeho život byl zápasem mezi nedůvěrou a láskou, mezi zoufalstvím a nadějí,“ pokračoval JUDr. Zítek. „Když nepomáhaly ani prosby, ani hrozby, vidíme jej klečícího vroucně se modliti, aby Bůh obrátil jeho ženu, aby byla jiná. Bohužel, tato žena nedovedla býti – jinou!“
Dopad advokátových slov byl absolutní a ten nyní již spokojeně, klidně a takřka tiše pokračoval: „Mýlí se, kdo si myslí, že spravedlnost musí míti drsnou dlaň. Nejen jako obhájce, též jako člověk oroduju za žalovaného. Myslím, že nemůže ani jinak skončiti žalostné toto drama nežli úplným osvobozením obžalovaného.“
Doktor Zítek domluvil a z auditoria se ozvaly první výkřiky souhlasu. Následoval mohutný potlesk, až musel soudce pohrozit vyklizením soudní síně. Dvanáctičlenná porota se odebrala na poradu.
Výslech obžalovaného
O co vlastně v případě, který projednával od 20. ledna 1901 pražský soud, šlo? Vše začalo, když se začátkem předchozího roku seznámil František Buriánek v obuvnické dílně svého švagra Chytrého s tehdy šestnáctiletou šteperkou (prošívačkou, obšívačkou) Albínou Zápotockou. Mezi oběma se rychle rozvinul intimní vztah a už 19. května byla svatba. Novomanželé si zařídili pokoj s kuchyní v domě na Karlově náměstí.
Chod dalších událostí osvětlil výslech Františka Buriánka, jenž vedl předseda vrchního zemského soudu Stolla.
Předseda soudu: Jak se žena po svatbě chovala?
Buriánek: „Čtrnáct dní po svatbě řádně, ale pak se roznemohla a byla na mne hrubá. Já to však přičítal její nemoci.“
Kdy poprvé jste pozoroval, že by vám mohla být nevěrná?
„Když jsem byl na vojenském cvičení.“
Kdy jste odjel z Prahy?
„Dne 17. července. Za čtrnáct dní dostal jsem dovolenou na 24 hodin a jel jsem domů. Doma jsem našel korespondenční lístek, který jsem jí poslal, a na něm bylo k mým slovům ‚Drahá Albíno‘ připsáno ‚Ženuško‘ a na konci ‚Tisíc hubiček‘. To vzbudilo ve mně podezření. Když jsem pak přijel podruhé, zastihl jsem ji s Emilem Daňkem, s nímž měla za svobodna poměr, na Smíchově v parku.“
Kdy to bylo?
„Čtrnáctého srpna.“
Nakládal jste s ní zle?
„Nikdy.“
Kolikrát jste ji natloukl?
„Dvakrát.“
Proč?
„Ponejprv proto, že byla hrubá, a podruhé, že se na Letné opila a udělala ostudu.“
Co na to vaše žena?
„Prosila, abych jí odpustil.“
Průběh osudného dne
Krátce poté došlo k další události, jež měla sehrát v budoucnu zásadní úlohu. Manželé Buriánkovi pronajali pokoj, do něhož se vstupovalo přes kuchyni, v níž bydleli a spali, dvojici podnájemníků. Konkrétně právníkovi Václavu Částkovi a studujícímu filosofie Janu Slavíkovi.
A pak už přišla ona osudná neděle 15. prosince roku 1900. Buriánkovi se po obědě vypravili do nedalekého bytu švagra Chytrého na návštěvu. Kolem třetí se šla Albína Buriánková s chotí Chytrého projít do parku na Karlově náměstí a muži zamířili do hostince U Sýkorů.
„Jak dlouho jste tam byl?“ pokračoval ve výslechu soudce Stolla.
„Od půl páté do půl desáté.“
Co se tam stalo?
„Vypil jsem pět piv, vykouřil doutník a pak hrál kulečník. Asi po osmé hodině přišla žena za mnou, abych šel domů. Povídal jsem, že jen dohraju, ale ona nečekala, vzala mi klíč ze zimníku a šla.“
Když jste šel pak domů, co vás napadalo?
„Nic. Teprve když jsem viděl, že je v pokoji tma a v kuchyni světlo, pojalo mne tušení, že se něco děje. I šel jsem po špičkách.“
Jak jste otevřel dvéře kuchyně?
„Náhle.“
Co jste viděl?
„Slavík seděl na židli u postele a byl nakloněn k mé ženě. Mně to připadalo, jakoby se líbali.“
Co jste dělal?
„Zvolal jsem – Ježíš Maria, holka, co mi to děláš?!“
Co vás vlastně nejvíc dopálilo?
„Ta posice, v jaké jsem je našel.“
František Buriánek popadl na stole ležící knejp (zahnutý obuvnický nůž požívaný k ořezávání spodních dílů bot) a zarazil jej ženě do prsou. Nůž pronikl hluboko do srdečnice (aorty). Žena, která se, jak potvrdila soudní pitva, nacházela v pátém měsíci těhotenství, byla během chvíle mrtvá. Krátce předtím ještě bodl vyděšeného a prchajícího studenta dvakrát do zad (zraněný student filozofie strávil v nemocnici tři týdny). Potom vyšel průjezdem na ulici a oznámil právě projíždějící hlídce policistů na koních: „Stal jsem se vrahem, probodl jsem vlastní ženu.“
Vypovídá filozof Slavík
Kardinální a uhelná otázka nyní zněla: Existoval mezi Slavíkem a Buriánkovou poměr?! Měl tedy František Buriánek důvod žárlit?!
Jan Slavík před soudem vypověděl, že s manželkou domácího nikdy nic neměl. Studentova slova potvrdil druhý podnájemník – právník Václav Částek. Ten ovšem připustil, že obuvníkova žárlivost, se kterou svoji ženu stíhal, mohla mít opodstatnění: „Buriánková byla přítulná a ráda se bavila.“
Slavík poté dodal: „Jednou přišla a říkala, že viděla svého bývalého milence a starý to poznal, poněvadž se začervenala. ‚To byly časy!‘ vzdychla si. I řekl jsem jí: ‚Váš muž vás má tak rád! Proč vy ho nemilujete?‘ A ona odpověděla: ‚Já za to nemohu, já si ho vzala ze zlosti‘.“
Závěrečný triumf
Pak už přišla chvíle pro onu vskutku impozantní závěrečnou řeč JUDr. Emanuela Zítka. A když porota po krátké poradě odpověděla na otázku, zda se v případě Albíny Buriánkové jednalo o zabití, jedenácti hlasy proti jednomu záporně a na druhou, jestli snad šlo v případě studenta Slavíka o těžké ublížení na těle, dokonce všemi dvanácti hlasy záporně, vypukl v soudním sále jásot provázený voláním „Výborně!“ a „Sláva!“.
Soudce Stolla poté zprostil Františka Buriánka obžaloby a nařídil jeho okamžité propuštění na svobodu. „Venku již očekával Buriánka velmi četný zástup zvědavců, kteří vyprovázeli jej sadem na Karlově náměstí k jeho bytu,“ uzavřel líčení případu pražský tisk.
