Legendární loupežník Václav Babinský příkladně pečoval o svoji popularitu. Dožil jako zbožný zahradník v klášteře
Snad žádný český zločinec nemá „tu čest“, že by jeho jméno znaly už děti a ještě se o něm zpívaly veselé a rozpustilé písničky, vycházely knihy nebo se točily filmy. Václav Babinský alias Venca z Pokratic je však jiný případ. Už za svého života se stal legendou a sám tomu cíleným šířením svých příběhů (mnohdy nemálo smyšlených) výrazně pomohl. Od jeho smrti 1. srpna 1879 dnes uplynulo rovných 140 let.
Václav Babinský se narodil 20. srpna 1796 do zahradnické rodiny v severočeských Pokraticích, které jsou dnes součástí Litoměřic. Měl ještě minimálně dva bratry Antonína a Vincenta a sestru Terezu. Rodiče jej dali jako svého nejstaršího syna na studia do litoměřického gymnázia. Jejich záměr však brzy narazil. Mladého Václava učení vůbec nebavilo, naopak vynikal v lotrovinách všeho druhu a se školou se brzy rozloučil. Vrátil se proto domů a vypomáhal svému otci se zahradničením.
V roce 1816 nastoupil dvacetiletý Václav na vojenskou službu. Ale i zde brzy začaly problémy. Vojenský dril a disciplína byly zcela v rozporu s jeho nespoutanou povahou. Přesto zde Babinský vydržel dlouhých osm let a následně se rozhodl k dezerci. Neodcházel však s prázdnou, s sebou si vzal i uloupenou plukovní pokladnu. Po svém dopadení před vojenským soudem simuloval duševní poruchu a vyhnul se tak uvěznění. Naopak byl natrvalo zproštěn vojenské služby a ještě získal nárok na lůžko a stravu v karlínské Invalidovně.
Poflakování v obci mimo tehdejší Prahu ho však dlouho nebavilo. V roce 1830 se dal se svými kumpány na nové řemeslo – stal se lupičem. Z centra Čech přesídlil do svého rodného kraje a do svého loupežnického revíru zařadil ještě Děčínsko a Českolipsko.
Dochované prameny zmiňují, že Venca z Pokratic nebyl žádný hlupák a prostoduchý lapka. Naopak perfektně mluvil česky i německy, často si umně a velice rafinovaně měnil jména a z několika opakovaných zatčení se mu pokaždé povedlo vyklouznout, aniž by mu bylo cokoliv dosvědčeno. Spravedlnost jej doběhla až v roce 1840, kdy byl i se svojí družkou Apolenou Hoffmannovou zatčen a postaven před pražský hrdelní soud. Tady byl obviněn z dvanácti zločinů zahrnující loupeže i loupežnou vraždu, nakonec mu však byla dokázána jen pouhá polovina z nich. Za všechno dostal souhrnný flastr 20 let.
V létě následujícího roku byl Babinský deportován na brněnský Špilberk, snad nejvíce opevněné vězení v zemi, ze kterého ani taková kapacita jako on nebyl schopný utéci. Vzniklou situaci brzy pochopil a „zázračně“ se polepšil. Údajně se stal tichým, mírným a nadmíru zbožným kajícníkem, který se často modlil a neustále s sebou nosil růženec. To vše mu vyneslo značné zlepšení jeho postavení – z chudáka spoutaného těžkými okovy se stal pravou rukou vězeňského kaplana a později i obětavým ošetřovatelem nemocných. Zde se setkával s mnoha různými osudy svých spoluvězňů, mezi kterými bylo i hodně polských a italských vlastenců. V květnu 1855 Babinský zamířil odpykat si zbytek trestu do Kartouz u Jičína (dnešní Valdice).
Po svém propuštění v roce 1861 zamířil do boromejského kláštera (jehož součástí byl nalezinec i ženská káznice) do Řep u Prahy, kde pracoval jako zahradník. Ve svém volném čase hojně cestoval do Prahy, kde ve všech lokálech a putykách ochotně za zaplacení útraty vyprávěl historky ze svého života i o osudech svých kolegů z loupežnické branže. Přestože byly jeho příběhy hodně přibarvené a často úplně vymyšlené, posluchači je milovali. Proto hned v příštím roce 1862 vyšlo první sešitové vydání o skutcích loupežníka Babinského.
Václav Babinský zemřel 1. srpna 1879 ve věku 82 let. Jeho legenda přesto žije nadále. Většinou smyšlené příběhy o něm plnily různou dobrodružnou literaturu a našly odezvu i v lidové písňové tvorbě. Country zpěvák Michal Tučný o něm například natočil celé album Jak to doopravdy bylo s Babinským. Slavný loupežník ožil i ve filmu, například v seriálu Slavné historky zbojnické se jeho role zhostil Radoslav Brzobohatý.
