Milion a půl lidí z Pobaltí vytvořilo před 30 lety lidský řetěz. Baltská cesta byla předzvěstí pádu SSSR
23. srpna 1989 vytvořilo asi jeden a půl milionu lidí mezi estonským Tallinnem, lotyšskou Rigou a litevským Vilniusem lidský řetěz. Akce, která bývá označovaná jako Baltská cesta, byla připomínkou 50. výročí paktu o neútočení mezi Německem a SSSR, v jehož tajném dodatku si Moskva a Berlín rozdělily sféry vlivu v Evropě. Řetěz byl demonstrací obyvatel Pobaltí za nezávislost na Sovětském svazu.
Pobaltské státy Litvu, Lotyšsko a Estonsko spojují některé shodné prvky v dějinách. V roce 1918 vyhlásily nezávislost a v roce 1940 je anektoval právě na základě Paktu Molotov-Ribbentrop Sovětský svaz. Osvobození od fašismu mnozí obyvatelé těchto zemí nevnímaly jako osvobození a po odporu proti sovětské vládě byly postiženy represáliemi. V roce 1990 pobaltské země odstartovaly boj za nezávislost na Sovětském svazu.
Akci zorganizovaly hlavní opoziční skupiny z každé země: Estonská lidová fronta, Lotyšská lidová fronta a litevský Sajudis, kterým ke svolání lidí hodně pomohl rozhlas. Takovou účast ale organizátoři neočekávali. Řetěz tehdy vytvořila zhruba pětina tehdejší pobaltské populace. Měřil přes 600 kilometrů a podle některých zdrojů se zapsal do historie jako nejdelší řetěz vytvořený z lidských těl. Některé odhady hovoří až o dvou milionech lidí, kteří se kolem sedmé hodiny večerní všichni chytli za ruce a spojili v řetěz.
Bez rizika ničeho nedosáhnete
Moskva na událost zareagovala prohlášením o akci nacionalistů a „živlů“, ale jinak nezasáhla. Již v březnu následujícího roku Litva vyhlášením nezávislosti odstartovala emancipační proces v bývalých sovětských republikách. Tato největší a nejlidnatější pobaltská země však svou touhu po nezávislosti zaplatila krví.
„Lidský řetěz dodnes neztratil svůj symbolický význam. Je to dnes již legenda, kterou lze srovnat s nenásilným odporem Mahátmy Gándhího,“ řekla o události bývalá šéfka lotyšské diplomacie a europoslankyně Sandra Kalnietéová, která se narodila na Sibiři, kam byla její rodina za sovětské okupace deportována. „Pro mě to byl začátek mého boje za vlastní lidskou důstojnost. Byl to jen pokus. Nevěděli jsme, co se stane. Bylo to riziko, samozřejmě, ale bez rizika ničeho nedosáhnete,“ vzpomínal estonský europoslanec a účastník řetězu Tunne Kelam.
V roce 2008 Evropský parlament vyhlásil 23. srpen Evropským dnem památky obětí stalinismu a nacismu. Dokument zachycující událost se také dostal na seznamu UNESCO Paměť světa, který registruje památky dokumentárního dědictví.
